S I L E S I A

SLEZSKO, založení Silingskými, slezsko-germánskými kmeny

Založení slezského vévodského Fryštátu, stejně jako založení Slezské země, se spojuje s původním slezským kmenem Silingů, má tedy více než 1000 leté dějiny. Počátkem 10. století v povodí řeky Odry-Olše silingové zakládali hradiště, ze kterých se později stala vévodská města. Silingské kmeny Slezsko obývali již dříve, ale během období stěhování národů odešli do oblasti dnešní Andalusie ve Španělsku a po rozpadu Velkomoravské říše roku 906 n.l. se vrátili na slezské území. Stopy po prvních Silinzích lze dodnes spatřit na slezské památné hoře Sléza (718 m.n.m), kde měli Silingové své mocenské hradiště (zbořeno 1471, dnes již jen pozůstatky, a na místě hradu stojí kaple), a kde provozovali kult uctívání boha Slunce, jehož ústředí bylo na právě zde, na vrcholu pro Slezsko tolik posvátné hory (Sléza-odtud také název Slezsko). Jde o horu podobného významu jakým je řecký Olymp. O počátcích slezského Fryštátu (od roku 1949 Karviná) se zmiňuje fryštátský lékař a historik Julius Bayer (19. století) ve své knize Pamětihodnosti města Fryštátu (vydaná ve Vídni 1879), kde uvádí velký rozvoj Fryštátu za vlády polského krále Měška Lamberta II. Piasta (990-1034). Ten vládl v letech 1025 - 1034 a je o něm známo, že se skutečně zasloužil o prudký rozvoj svého království, jehož byl Fryštát součástí. Kronika Anonima Galla se o králi zmiňuje, že "Byl ušlechtilým rytířem a také vykonal mnoho rytířských činů, jejichž vyjmenování by trvalo příliš dlouho. I on se stal předmětem nenávisti všech svých sousedů kvůli závisti, kterou chovali vůči jeho otci; ale už se nelišil ctnostmi života, zvyky ani bohatstvím, jako tomu byl jeho otec." Fryštát je v Lambertově době uváděn již jako prvořadé slezské obchodní středisko. Není divu, protože se nacházel, a dodnes se nachází na strategické křižovatce nejvýznamnějších evropských cest Sever-Jih, ze které měl Fryštát velké zisky a mohl se rozvíjet. Jestli Silingové založili Fryštát právě kvůli této křižovatce, to se neví. Název Fryštát se překládá jako "Svobodné město", nebo je též spojen s údajným Silingským knížetem Fridrichem, který město založil a pojmenoval po sobě: Fridrichovo město, nebo-li Fri-Stadt.

SLEZSKO, založení slezské monarchie

Prapravnuk polského krále Lamberta II. Piasta, a také pravnuk českého krále Vratislava Přemyslovce, královský princ Vladislav II. Piast (1105-1163), byl synem polského krále Boleslava III. Piasta (1085-1138) a jeho matkou byla Zbyslava Kyjevská (1085-1114), dcera velkokyjevského knížete Svjatopolka II. Izjaslavoviče. Ještě za života svého otce, který se podruhé oženil a s novou ženou Salomenou také zplodil syny, obdržel Slezsko jako záruku, že právě Vladislav, jako nejstarší syn, bude dědicem. Mezi léty 1120-1126 se princ Vladislav oženil s princeznou Anežkou Babenberskou (1120-1159/63), dcerou rakouského markraběte Leopolda III., sestrou římského krále Konráda III. a švagrovou českého knížete Vladislava II., se kterou zplodil prince Boleslava (1128-1201), Mečislava (1141-1211), Konráda (1146-1190) a snad i Albrechta (?-1178) a princeznu Rikšu (1130-1185). Slezská princezna Rikša, známá jako Richenza Slezská, se roku 1152 stala královnou Kastilskou a Leónskou, a hraběnkou Provensálskou, a stala se matkou aragonských králů. V letech 1133-1135 Slezsko napadli vojska českých Přemyslovců a Vladislav tak stál v obranné linii Slezska. Měl však problémy se zadržením české armády, která se tak ve svém tažení dostala až k řece Odře. Roku 1137 se však Vladislav v Klodsku sešel s českým králem Sobieslavem, kde vyjednával slezský mír v čemž byl úspěšný. Zárukou tohoto míro bylo Vladislavovo zadržení Sobieslavova právě narozeného syna Václava, kterého Vladislav vrátil až po jeho křtu. Vladislav se českému princi stal kmotrem a dal mu jméno Václav. Jako slezský vévoda Piast I., ale také jako dědičný polský princ, Vladislav oficiálně sídlil v Krakově. Vojensky podporoval tažení Velkokyjevského knížete Vsevoloda Olegoviče, jehož dceru Zvinislavu provdal za svého syna Boleslava. Dne 28. října roku 1138, po smrti svého otce, krále Boleslava III. Piasta, Vladislav oficiálně obdržel dědičné Slezské vévodství, kde v něm založil panovnickou dynastii slezských Piastovců. Stal se prvním slezským vévodou Vladislavem Piastem I. Slezským. Roku 1141 vévoda Vladislav vedl spolu s olomouckým biskupem Zdíkem evangelizační, ale neúspěšnou misi do Prus, aby tamní lid obrátili na křesťanskou víru. S podporou vojska Vsevoloda Olegoviče však slezský vévoda Vladislav musel jako polský princ také bojovat o svůj legitimní nárok na královský trůn, který mu chtěla odejmout jeho ovdovělá nevlastní matka Salomena, aby trůn po smrti Vladislavova otce dala svým vlastním synům. Své nevlastní matce Salomeně však vévoda Vladislav mařil její mocichtivé plány, a své mladší nevlastní bratry zbavoval dědičných práv na vládu. Na žádost své milované, ale ctižádostivé ženy Anežky, Vladislav krutě trestal vypíchnutím očí a uříznutím jazyka každému, kdo stál na straně těchto jeho mladších bratrů. Tyto tresty měl provádět Anežčin milenec Dobek, opět na její žádost. Zdá se, že tato žena svého muže Vladislava ovládala a stála za jeho neúspěchy. Kronikář mistr Vincent o Vladislavovi napsal: "Z privilegia narození, slavného a následnictví v království vysoké vznešeného, ale žíznivého po cti z jednoho důvodu a pýchou povýšeným z jiného. Čím smutnější byla jeho vláda, tím více se oddával radosti své ženy. Tak princ, velmi lidský sám o sobě, pod vlivem tvrdohlavosti své ženy, se lidstva zbavuje." Vévoda byl velice přísný a tvrdě bojoval proti svým mladším nevlastním bratrům. To vůči němu vzedmulo vlnu nelibosti a gněžským biskupem Jakubem ze Žnína byl proto exkomunikován. Vladislav však v bojích při obléhání Poznaně nebyl proti svým mladším bratrům úspěšný a v bitvě proti nim prohrál a ztratil Slezsko, které se však, leč neúspěšně, snažil získat zpět. Aby Vladislav dostal ztracenou slezskou a polskou vládu zpět, roku 1146 odešel do Německa ke svému švagrovi, k římskému králi Konrádovi III., kde u něj žádal vojenskou posilu. Jeho mladší nevlastní bratři toho mezitím využili, a na popud jejich matky oblehli Krakov a z královského hradu vyhnali Vladislavovu ženu Anežku Babenberskou s potomky, která tak za Vladislavem přijela do Německa. Král Konrád III. tedy se svým vojskem vytáhl ke Krakovu. Tou dobou však byly ve Slezsku silné povodně, cesta byla náročná, a protože Vladislavovi mladší nevlastní bratři Konráda vyplatili značnou sumou peněz, Konrád se vrátil zpět do Německa. Vladislavovi a jeho ženě, své sestře Anežce, však dal město Altenburg, kde na tamním královském hradě Vladislav se svou rodinou žil v exilu až do své smrti.

V letech 1147-1149 se vévoda Vladislav účastnil křížové výpravy do svaté země vedené římským králem Konrádem III. Roku 1144 totiž mosulský vládce Zengi dobyl Edessu, první křižácký stát vyhlášený po první křížové výpravě. To v Evropě způsobilo paniku a papež Evžen III. vydal bulu Quantum praedecessores, která vyzývala k novému tažení. Hlavními účastníky tažení byli pověřeni římský král Konrád III. a francouzský král Ludvík VII. Konrád III. si k sobě povolal slezského vévodu Vladislava, a přidal se k nim i kníže Vladislav II. Český. Tito tři švagři však nevytáhli do svaté země společně. Česká armáda se za Konrádem a Vladislavem držela několik dní pozadu a místo odvážných bojů se spíše věnovala rabování a to i přes zákaz, který papež vydal. Avšak ani Konrádova armáda nebyla dobře zorganizovaná. Konrád měl pro své vojsko jen velmi omezené zásoby potravin a vody, takže vyhladovělá Konrádova armáda byla u Dorylaia nečekaně přepadena a z dvacetitisícové Konrádovy armády zůstala jen desetina. Vojáci byli pobiti nebo vzati do zajetí, kde zemřeli. Konrád s Vladislavem Slezským se tak přidali k francouzské armádě, která dosud vedla tažení odděleně. Společně dorazili do Antiochie a Jeruzaléma, kde plánovali útok na Damašek. Ovšem ani tato bitva nedopadla dobře a Zengi se Damašku zmocnil. Celkově II. křížová výprava nebyla úspěšná, což poukázalo na stav křesťanů, kteří byli nedisciplinovaní a oddávali se rabování. Nicméně po této misi vydal papež Evžen III. příkaz olomouckému biskupovi Zdíkovi, aby ihned zrušil Vladislavovu exkomunikaci. Vévoda Vladislav se však již nikdy do Slezska trvale nevrátil, mezi léty 1159-1163 se svou ženou Anežkou zemřeli a byli pochováni na svém exilovém sídle v Altenburgu.

SLEZSKO, rozdělení země dvěma soupeřícími bratry

Jejich synové, Boleslav I. Piast (1127-1201) a Mečislav IV. Piast (1141-1211), se však do Slezska vrátili, a po svém návratu roku 1164 Slezsko bojem nad svým nevlastním strýcem Boleslavem Kudrnatým získali zpět. Starší Boleslav Piast se stal slezským vévodou a mladší Měčislav spoluvládcem. Jenže oba bratři mezi sebou stále soupeřili o suverénní moc nad Slezskem a bojovali proti sobě i o královský trůn v Krakově. Roku 1172 Slezské vévodství definitivně rozdělili na Boleslavovo Dolní Slezsko s rodovým sídlem nejprve ve Wroclawi a poté v Lehnici a později i v Břehu, a Mečislavovo Horní Slezsko s rodovým sídlem nejprve v Ratiboři, a poté v Opole, Těšíně a Fryštátě. Roku 1195 jel vévoda Mečislav se svým slezským vojskem dobýt Krakov, kde 13. září po krvavých bojích získal královský stolec. Bylo to pro Slezany velké vítězství a roku 1210 papež Inocenc III. vydal bulu, ve které vévodu Mečislava prohlašuje za jediného a právoplatného dědice. Mečislav se tedy stal hlavním pokračovatelem panovnické dynastie.

- Dolnoslezský vévoda Boleslav se do historie Slezska zapsal tímto vskutku rytířským, hrdinským činem: "V letech 1158–1162 se vévoda Boleslav účastnil výpravy císaře Fridricha Barbarossy do Itálie. Během obléhání Milána vyzval císařovy rytíře na souboj silně stavěný a obávaný rytíř. Když nikdo z nich výzvu nepřijal, obvinil je ze zbabělosti a ženskosti. Toužící po slávě a publicitě Boleslav výzvu přijal. Následoval souboj: V největším spěchu koní se nejprve střetli svými kopími, ale když úder rytíře z Milána minul, Boleslav ho zasáhl kopím tak silně, že obr, který utrpěl smrtelné zranění, spadl z koně na zem, aby uhasil jeho ducha. A Boleslav neváhal, protože byl mužem vzácné pohyblivosti, také seskočil z koně. Dokončí ležícího obra a nechá mrtvé tělo zbavené brnění uprostřed náměstí." Jeho syn, Jindřich Vousatý (1165-1238), se oženil s vévodkyní Hedvikou, dcerou Bertolta III., hraběte von Diessen-Andechs, vévody z Meránie, která byla v roce 1267 kanonizována za svatou papežem Klementem IV. a stala se patronkou Slezska. Kronikář Jan Dluhoš o vévodovi píše: "Z tohoto důvodu dostal přezdívku Jindřich Vousatý, protože od chvíle, kdy začal žít celibátně s podporou své manželky svaté Hedviky, si nechal narůst vousy jako bratři (konvertité) a opustil nádherné šaty třpytící se zlatem a purpurem, nosil vlněné a skromné roucho." Zplodili na 8 potomků, z nichž vynikl zejména syn Jindřich II. (1196-1241), který se oženil s českou princeznou Annou, dcerou českého krále Přemysla Otakara I. Jindřich II. vynikal svou oddaností Bohu a bojem proti Tatarům. Při těchto bojích u Lehnice však 9. dubna roku 1241 zemřel, jeho hlava byla uříznuta a hozena do jezera u Lehnice. Když hledali jeho mrtvolu, nemohli ji najít. Vévodkyně Anna tedy identifikovala jeho tělo podle jeho anomálie, protože vévoda Jindřich II. měl šest prstů na levé noze. Jejich syn, vévoda Boleslav II. (1220-1278) byl násilníkem a pomstychtivcem. Boleslavův syn, vévoda Jindřich V. (1245-1296), byl jeho pravým opakem. Byl poctivý, slušný a pravdomluvný. Dolnoslezská, Lehnicko-Břežská rodová linie, ze všech slezských Piastovců žila nejdéle, až do roku 1707. Od roku 1528 dominovala celému Slezsku, tehdy především vynikali vévodové Fridrich II. (1480-1547) a Jiří II. (1523-1586).    Více o Dolnoslezských Piastovcích na podstránce "Via Regia".

- Byl to ale Hornoslezský vévoda Mečislav, který měl nakonec z obou Vladislavových synů navrch, a kdo byl uznán za právoplatného panovníka. Jako vévoda Piast II. se tak stal pokračovatelem hlavní rodové linie Slezských Piastovců, která tuto panovnickou dynastii v letech 1282-1571 přivedla až do Fryštátu. Kronikář Jan Dluhoš o vévodovi napsal, že byl "Vysoký, s příjemným vzhledem, získával sympatie těch, kteří ho viděli jen pohledem. Vytrvalý v boji, vychováván a vzděláván od dětství, nebo spíše od kojeneckého věku v Německu, zkušený v turnajích, vynikal ve všech uspořádaných zvycích. Velmi ochotně naslouchal a hájil chudé, utlačované, vdovy a sirotky." Slezský vévoda Mečislav Piast II. se mezi léty 1170-1178 oženil s českou princeznou Ludmilou Přemyslovnou z Olomoucké linie. Zahájil tak politickou spolupráci slezských Piastovců s českými Přemyslovci a jako projev přízně vévoda Mečislav Přemyslovcům daroval Opavsko. S vévodkyní Ludmilou zplodili prince Kazimíra (1178-1230) a princezny Ludmilu, Anežku, Eufrosimu a Rikšu. Princ Kazimír se stal následníkem a jako Piast III. byl prvním skutečným slezským vévodou, protože neusiloval o královský trůn v Krakově, ale plně se soustředil na svou vládu ve Slezsku. Hornoslezské sídlo ale přesunul z Ratiboře na zámek v Opole, který učinil hlavním městem Horního Slezska. Opole jím zůstalo dodnes, ale vévodové si mohli za své sídlo zvolit i jiný zámek. Tak tomu bylo zejména když bylo více princů. Každý obdržel svůj úděl, ale my na těchto stránkách budeme sledovat hlavní rodovou linii Slezských Piastovců, která nad Slezskem dominovala. Někdy se jí také říká "královská linie", protože byla příbuzensky i politicky spjata se středoevropskými královskými dynastiemi. Následníci slezských vévodů tady mají své pořadové označení, např. Piast XIII. Mezi léty 1212-1220 se vévoda Kazimír Piast III. oženil s bulharskou princeznou Violou, se kterou zplodil prince Mečislava, Václava, Vladislava a princeznu Eufrosimu. Pokračovatelem slezské dynastie se stal nejmladší princ, vévoda Vladislav Piast IV. (1225-1285), který pokračoval ve spolupráci s českými Přemyslovci. S českým králem Přemyslem Otakarem II. Přemyslovcem (1233-1278) zakládal nová slezská města, nebo na města transformoval původní Silingská hradiště. To byl i případ silingského hradiště Fryštát, který tak dostal název Freistadt Orientale a jak uvádí fryštátský lékař a historik Julius Bayer, roku 1267, pravděpodobně ale nejdříve v roce 1269, se ve Fryštátě postavila první křesťanská kaple, kterou od 18. století nahrazuje dnešní kaple Andělů strážných ve Starém Městě. Do té doby fryštátští slezané uctívali silingskou (slezskou) mytologii a uctívali kult boha Slunce.

Pokračování rodové linie Slezských Piastovců na podstránce: "Zámek"...

KAZIMÍR PIAST X. slezský král a sjednotitel země

V Kazimírské době, tedy v 15. a v 16. století, kdy Slezsku vládl rodák z Karviné - Fryštáu a patron hlavního města Wroclawi, slezský Vicekrál Kazimír Piast X. (1449-1528), bylo Slezsko sjednocené a zažívalo svou největší prosperitu. Než se tak ale stalo, Slezsko bylo politicky i mocensky rozdělené na několik vévodství. K nejvýznamnějším vévodstvím patřilo vévodství Glogówsko-Žagańské, vévodství Legnicko-Brzegské, vévodství Opolsko-Racibórzské a vévodství Cieszynsko-Fryštátské, kde se Kazimír na Fryštátském sídle narodil. I toto vévodství však Kazimírův otec a strýcové rozdrobili na 4 úděly. Když roku 1477 zemřel poslední z nich, princ Kazimír všechny úděly spojil a stal se z něj Hornoslezský vévoda Cieszynsko-Fryštátský. Svou politiku vedoucí ke sjednocení Slezska, kterou převzal od své babičky, vévodkyně Eufemie II., chtěl také zavést v rámci celého Slezska. Když se roku 1490 stal slezským Vicekrálem, tento cíl začal plnit. Vojenskou silou i politickou mocí, až se mu nakonec Slezsko podařilo sjednotit. Na přiloženém obrázku je Vicekrál vyobrazen podle jeho jediné dochované podoby na basreliéfu umístěném v roce 1605 na průčelí Radnice v Karviné-Fryštátě. Tento největší slezský Piastovec a "věčný" slezský vévoda, je spojovacím prvkem všech oblastí Slezska. Slezsko miloval a toužil ho zachovat spojené v jeden celek. Jedině tak bylo Slezsko silné, vedlo k prosperitě a lidé v něm mohli žít v míru. Když roku 1526 Slezsko ovládli rakouští Habsburkové, bylo Slezsko již hospodářsky nejvyspělejší a nejbohatší zemí ve střední Evropě. Po smrti Kazimíra Piasta X., Slezsku vládli poslední slezští Piastovci, Legnicko-Brzegští v Dolním Slezsku a Cieszynsko-Fryštátští v Horním Slezsku.

Po vymření slezských Piastovců v 17. století, převážnou část Slezska již ovládali němečtí Hohenzollernové a roku 1742 ho začlenili do Pruského království. Dřívější Dolní Slezsko a část dřívějšího Horního Slezska vešly ve známost jako Pruské Slezsko s hlavním městem Wroclawí (Breslau). Zbytek Horního Slezska zůstal Habsburkům v Rakouském císařství a stalo se spolkovou zemí Rakouské Slezsko s hlavním městem Opavou (Troppau). V obou částí Slezska nastal zcela jiný vývoj. Zatímco Hohenzollernové podporovali jeho celoplošný rozvoj a rozvíjeli všechna slezská města, což vedlo ke stabilitě, síle a pokroku, Habsburkové se drželi zastaralých metod a podporovali centralismus, tedy rozvoj krajských měst. Zbytek země se rozvíjel velmi pomalu, což vedlo k nestabilitě a nejednotě. Habsburkové se tak až do svého pádu roku 1918 potýkali s nepokoji mezi jednotlivými regiony a městy, což celou Rakouskou říši značně oslabovalo. Žel, tento Habsburský, velmi zastaralý systém vlády dodnes podporuje například Praha v České republice, a to i se všemi negativními důsledky, které systém centralismu s sebou přináší. Na druhou stranu, Fryštát si tak mohl uchovat svůj jedinečný historický ráz z doby vlády slezských Piastovců, o který téměř všechna města v Pruském Slezsku přišla. Roku 1920 oblast hornoslezského Bílska a Těšína připadla Polsku, ale v letech 1938-1945 se celé Slezsko opět sjednotilo v rámci Německé říše. Roku 1945 se tato říše rozpadla a Slezsko se zase rozdělilo. Většina jeho území se dodnes nachází v Polsku, malá část v Česku a ještě menší část v Německu, kde v oblasti města Zhořelec, byla dřívější země Horní Lužice, roku 1742 začleněna do Slezska a stala se slezským územím.

SILEZYJO, kraj w sercu Europy

"Dědictvím všech Slezanů po slezských Piastovcích je Okázalost s příchutí perfekcionalismu, aristokratická povaha se soucitem k potřebným a být o krok vpřed před ostatními. Pravého Slezana poznáte i u jídelního stolu: Maso vždy zajídá ovocem, i to je jejich dědictvím po dřívějších vládcích Slezska, na které je Slezsko stále hrdé."

KDE SE VZALA SLEZSKÁ ORLICE?

Na konci své vlády, v polovině 12. století, slezský vévoda Vladislav Piast I. razil denáry, kde nechal vyobrazit orlici, která ulovila bezbranného zajíce. Byla to symbolika ukazující nadvládu Vladislava jako orla, nad svými nevlastními mladšími bratry, které znázorňuje zajíc. Orlice se tak začala používat v heraldice Slezska a představuje symbol moci Slezské panovnické dynastie Piastovců. Původně byla známá jako Wroclawská černá orlice na zlatém poli, ale slezský Vicekrál Kazimír Piast X., v 15. a 16. století používal Hornoslezskou korunovanou zlatou orlici na modrém poli. Tak z obou variant vznikla třetí, nová, kombinovaná, modrá korunovaná orlice na zlatém poli, společná pro celé Slezsko. Obě první varianty najdeme také na heraldice téměř každého slezského města, městečka a obce. Vyjímkou není ani Fryštát, mající ve znaku slezskou Piastovskou orlici s lipovým listem, který dle legendy z doby vlády vévody Mečislava Piasta V., představuje fryštátskou lípu, kde orlice měla své hnízdo.

Wappen des vereinigten Schlesiens. Symbolik: Gekrönter Adler – verweist auf die Geschichte der schlesischen Herrscherdynastie der Piasten. Halbmond mit dem Buchstaben S – symbolisiert die Verbindung und den Zusammenhalt aller Teile Schlesiens. Gold – steht für schlesischen Reichtum, Glanz, Tradition und spirituelle Stärke. Blau – symbolisiert Treue und Frieden zwischen allen Teilen Schlesiens. Schwarz – symbolisiert die historische Stärke Schlesiens. Rot – steht für die Tugenden und die Beharrlichkeit der Schlesier.

Zwischen 1172 und 1742 war Schlesien in Nieder- und Oberschlesien geteilt. Heute gliedert sich Schlesien in Deutschschlesien, Niederschlesien, Oppellschlesien, Oberschlesien und Böhmisches Schlesien.

Slezsko, historická země ve střední Evropě, dnes leží mezi Polskem, Německem a Českem. Slezskou zemí procházejí dvě nejvýznamnější evropské transmagistrály ze Skandinávie/Pobaltí do Středomoří/Balkánu, s křižovatkou v oblasti Gliwice-Karviná. Nejvyššími horami Slezska jsou Sněžka s 1603 m.n.m a Praděd s 1492 m.n.m. Hlavní vodní tepnou Slezska je povodí řeky Odry/Olše. Slezsko má 8 mil obyvatel a jeho největší a hlavní město je Wroclaw se 700tis obyvateli, universitním centrem a druhým hlavním městem Slezska je Opole se 130tis obyvateli. Největší aglomerací jsou Katowice se 3mil obyvateli, kde se také nachází slezské mezinárodní letiště. Nejvýznamnější historické vévodské sídlo je Legnica se 100tis obyvateli a největším lázeňským městem Slezska je Karviná s 50tis obyvateli, ale město je středem česko-polské aglomerace s 450tis obyvateli.

Slezská gastronomie je oblíbená v celé střední Evropě. Kdo by neznal bramborový salát, bramborové knedlíky a bramboráky? Brambory zpřístupnil široké veřejnosti irský rod hraběte Niklase Taafe von Carlingford, který žil ve Fryštátě v 18. století. Díky němu se brambory, dříve plodina aristokratů, staly oblíbeným pokrmem všeho lidu. Mezi typické slezské pokrmy patří i makový závin, smažené tvarohové chlebíčky, vaječné smaženky nebo masové karbanátky. Nejcharakterističtějším rysem slezské kuchyně je však maso vždy doplněné ovocem. Ať už se maso dusí nebo peče, vždy se připravuje s čerstvým nebo sušeným ovocem, nebo se podává s ovocným kompotem. Tato kombinace je pro slezskou kuchyni naprostou nutností. Od poloviny 15. století se na stole slezských vévodů ve Fryštátě podával také Bigos - guláš ze dvou druhů masa, dvou druhů zelí a klobásy, který sem z polské Jagellonské královské kuchyně dovezla rodina slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X., a odtud se rychle rozšířila do všech slezských vévodských sídel. Ve Slezsku se však připravuje... samozřejmě že se švestkami.

Nawiydź historyćne sylezyjske miasta