Slezský vévoda Mečislav Piast V. jako klíčový politik českých Přemyslovců ve 13. století

Slezští vévodové jako Vicekrálové pro Lucemburské České království ve 14. století

Po vymření Přemyslovců se vlády v Čechách ujala panovnická dynastie Lucemburků, a za vlády císaře Jana Lucemburského (1296-1346) roku 1327, vévoda Kazimír Piast VI. (1280-1358) převedl Horní Slezsko z polské koruny pod korunu českou, čímž se Slezsko stalo součástí Českého království. Slezsko si však i nadále zachovalo svou autonomii s vlastním tribunálem, slezští vévodové zůstali i nadále panovníky země, a ve slezském hlavním městě Wroclawi bylo i nadále samostatné slezské biskupství. Vévoda Kazimír Piast VI. se jako slezský panovník stal nejvyšším českým aristokratem a proto si ho císař Jan Lucemburský zvolil za svého zástupce jako Vicekrále pro České království. Po smrti císaře Jana Lucemburského roku 1346, až do své vlastní smrti v roce 1358, vévoda Kazimír i nadále pobýval u královského dvora v Praze, kam pozval i svého syna Přemysla I., a společně zde stáli po boku novému císaři Karlu IV. Lucemburskému. Kazimírova žena, vévodkyně Eufemie I. Piastovna (1310-1374), zvaná Ofka, pocházející z polské Mazovské linie Piastovců, se již coby vdova a nejvýše postavená aristokratka v Českém království, stala hofmistryní císařovny Elišky Pomořanské (1346-1393), se kterou byla i ve vzdálenějším příbuzenském vztahu a tak trochu humorně je ztvárněna jako paní Ofka v muzikálu Noc na Karlštejně.

18. únor 2027: 700 let slezského Fryštátu v Českých zemích

18. únor 1327 Opava: "Otče, chci se stát tvým synem," řekl hornoslezský vévoda Kazimír Piast VI. svému novému pánovi, římskému císaři Janu Lucemburskému. Pak vévoda poklekl vedle císaře, položil meč na zem a chytil císaře za ruce, na znamení bezbrannosti. "Povstaň, synu můj," řekl císař vévodovi a políbil ho na rty polibkem míru. Tímto gestem vévoda Kazimír Piast VI. převedl svou zemi z polské koruny pod korunu českou. Slíbil císaři věrnost, radu a vojenskou pomoc v případě válek a císař na oplátku vévodovi slíbil trvalou ochranu. 18. února 1327 byla podepsána feudální smlouva, ve které císař potvrzuje autonomii Slezska s jeho svrchovaným vládcem, soudním tribunálem a biskupstvím. Vévoda naopak potvrzuje císařův dědičný nárok na Slezsko v případě vymření slezské vládnoucí dynastie Piastovců, k němuž došlo až o 300 let později. Do této doby se žádný z císařů nestal svrchovaným vládcem Slezska, ale měli lenní panovnický titul "Vévoda Slezský". Vévoda Kazimír Piast VI. a jeho syn Přemysl Piast VII., získali post českého Vicekrále - zástupce císařů Jana Lucemburského, císaře Karla IV. Lucemburského a krále Václava IV. Lucemburského pro České království. Slezský rod Piastovců se stal nejvýše postavenou českou aristokracií a jedinou českou panovnickou dynastií. Feudální smlouva se dochovala v originále a je uložena v Národním archivu v Praze. Notářsky byla tato smlouva potvrzena 30. srpna 1386 ve Fryštátě. Vévodovým předáním slezské standarty císaři, celý ceremoniální akt skončil. Ze země Vévodství Horní Slezsko na českém území zůstaly už jen okresy Jablunkov, Frýdek, Těšín, Karviná-Fryštát, Bohumín, Slezská Ostrava a Hlučín. Jesenicko bylo součástí země Vévodství Dolní Slezsko, a Opavsko s Krnovskem se k Hornímu Slezsku připojily až v 17. století.

V druhé polovině 14. století vládl Kazimírův syn, slezský vévoda a český Vicekrál Přemysl Piast VII. (1332-1410). Vévoda zastupoval císaře římského, Karla IV. Lucemburského (vládl 1355-1378) a jeho syna, krále Václava IV. pro České království. Vévoda Přemysl byl také císařovým diplomatem. Často byl Karlem IV. vysílán na konkrétní mise, kde měl na evropských panovnických dvorech vyjednávat v jeho prospěch, nebo císaře přímo doprovázel na kongresech v Řezně, Norimberku, Praze, Avignonu či ve slezském hlavním městě Wroclawi jako císařova pravá ruka. V letech 1357-1361 císař Karel IV. vévodovi Přemyslovi také svěřil vedení dvorního soudnictví. Vévoda doprovázel císaře i na jeho výpravě v Itálii, a roku 1357 se vévoda se svým slezským vojskem také účastnil císařovy války vedené proti vévodům Dolního Bavorska, Albrechtovi a Štěpánovi. Císař Karel IV. byl na vévodovi Přemyslovi závislý a ten se stal pro císaře nepostradatelným. V roce 1361 se vévoda Přemysl účastnil křtin císařova syna Václava IV., a o dva roky později se účastnil i korunovace nezletilého Václava IV. na českého krále. Císař Karel IV. tak odstoupil z českého trůnu a slezského vévodu Přemysla pověřil výchovou svého syna Václava IV., jehož matkou byla slezská Piastovna Anna ze Svidnice. Roku 1372 císař Karel IV. vévodu Přemysla také pověřil vyjednat sňatek s jednou z dcer uherského krále Ludvíka I. z Anjou. Karlovu synovi Zikmundovi vévoda v Uhrách za ženu, a budoucí českou královnu, vybral Ludvíkovu dceru Marii. Roku 1360 se 28 letý vévoda také oženil s 13 letou slezskou princeznou Alžbětou Piastovnou z Bytomi (1347-1374; pravděpodobně zemřela při porodu dcery Anny). Alžběta byla dcerou vévodova bratrance Boleslava z Bytomi, a vévoda s ní zplodil prince Přemysla mladšího (1362-1406), Boleslava (1363-1431) a princezny Markétu (1370-1416) a Annu (1374-1420). Po smrti císaře Karla IV. se vévoda Přemysl stal hlavním poradcem císařova syna, mladého a nezkušeného českého krále Václava IV. Lucemburského (1361-1419). Mladý král Václav IV., který byl po své matce polovičním slezským Piastovcem, tedy byl příbuzným vévody Přemysla, se na slezského vévodu plně spoléhal, vzhlížel k němu s naprostou důvěrou a můžeme si směle představovat, že měl k vévodovi velmi blízký vztah jako ke svému otci. Vévodu nezkušený král vysílal jako svého zástupce na politická jednání do Paříže, do Norimberku a do Nizozemska. Vévoda byl také králem pověřen službou soudce dvorního soudnictví a službou vikáře Svaté říše římské, která mu kladla velkou odpovědnost za klid a pořádek uvnitř říše, což vévodu Přemysla zařadilo mezi nejvýznamnější evropské politiky své doby. Král Václav IV. také vévodu pověřil zastupovat ho jako Vicekrále Českého království v době své nepřítomnosti. Roku 1381 král vévodu také pověřil vyjednat sňatek své sestry, české princezny Anny Lucemburské (1366-1394), s anglickým králem Richardem II. (1367-1400) což vévoda Přemysl úspěšně zvládl. Anglický král vévodu také využil pro svou politiku a vyplácel mu štědrou roční penzi. Vévoda na anglickém dvoře také domluvil sňatek i své dcery, slezské princezny Markéty Piastovny (1370-1416), se Sirem Simonem Felbriggem, hrabětem z Norfolku a praporečníkem krále Richarda II. Slezská princezna Markéta pak ještě téhož roku doprovodila českou princeznu Annu do Anglie, kde se obě aristokratky provdaly. Když roku 1388 byli Češi, kteří u anglického dvora nebyli oblíbení, ze dvora vyhoštěni, Markéta Piastovna jako slezská princezna tam mohla zůstat. Slezský vévoda Přemysl Piast VII. byl ve své době nejvýznamnější osobností Českého království. Císař Karel IV., ale především jeho syn, český král Václav IV. Lucemburský by se bez schopností a zkušeností slezského vévody neobešel, a je nepochopitelné, že česká historie tohoto slezského vévodu, potažmo pak žádného, vůbec nezmiňuje. V době svého největšího významu pro České království, vévoda Přemysl pobýval na Fryštátském zámku, který se pomyslně stal druhým nejvýznamnějším panovnickým sídlem v Českém království. Během svého pobytu na Fryštátském zámku, který máme písemně doložený minimálně v letech 1376-1386, 30. srpna 1386 nechal vévoda Přemysl ve Fryštátě notářsky potvrdit Lenní smlouvu z roku 1327 podepsanou jeho otcem, vévodou Kazimírem a císařem Janem Lucemburským. Lze z toho usoudit, že vévoda v této době skutečně sídlil na zámku Fryštát, snad ze zdravotních důvodů, zatímco tou dobou jeho značně nepohodlný zámek v Těšíně procházel stavebními úpravami. Smlouvu o převedení Horního Slezska pod Českou korunu tehdy notářsky potvrdil fryštátský notář Hanko Greifwald. V roce 1394 vévoda Přemysl zahájil spolupráci s polsko-litevským králem Vladislavem II. Jagellem, která zasela semínko budoucímu úzkému a příbuzenskému vztahu Piastovského a Jagellonského rodu. Po roce 1396 však vévoda Přemysl odstoupil z evropské politiky z důvodu zhoršující se nemoci nohou, kvůli které musel být nošen v nosítkách, a proto se také vévodovi začalo říkat Přemysl Nošák. Český král Václav IV. Lucemburský vévodovi za věrné služby, osobní přístup a podporu projevenou jemu samotnému, ale i jeho otci, císaři Karlu IV., postoupil své lenní slezské území s městem Střelínem. Ve službách císaře Karla IV. i jeho syna, krále Václava IV., vévoda procestoval celou Evropu a Slezsku vládl ze sedla. Navštívil nespočet míst a pro svou úspěšnou diplomacii a politiku se vévoda Přemysl stal evropsky nejvýznamnějším slezským Piastovcem. Společnost na cestách mu dělal jeho osobní důvěrník, kaplan a také písař, rytíř Mikuláš Fryštátský, syn Jiřího z Fryštátu, který byl vévodovou spolehlivou pravou rukou. Vévoda, ale i jeho potomci, se však už výhradně věnovali rozvoji Slezska, a ještě dalších více jak 250 let mu vládli. Během své vlády vévoda Přemysl vedl války za slezská území a bojoval i proti násilí konaným na moravsko-slezské a polsko-slezské hranici, které vybavil zbraněmi. V roce 1402 se v hlavním městě Wroclawi účastnil kongresu všech slezských vévodů, kde založili Všeslezský obranný svaz. Svým dvěma synům také rozdělil slezská vévodství od Hlohova po Osvětim. Roku 1406 však stárnoucí vévoda Přemysl musel zažít jednu velmi děsivou zkušenost. Na cestě z Gliwic do Těšína byl přepaden a zavražděn jeho starší syn Přemysl mladší. Vraždu provedl Čech Martin Hrzán na objednávku slezského vévody Jana II. Železného z Ratiboře. Dobové kroniky pak popisují co se dělo dále: "Rozhořčený vévoda Přemysl starší, prolitím nevinné krve svého syna byl tak rozhořčen pomstou, že koupil hlavu Martina Hrzána od Čechů a Moravců, a zejména od jednoho z moravských pánů - dědice hradu Žampach, kde byl zmíněný Martin Hrzán dvořanem, koupil jeho hlavu za 1600 kopí pražských grošů a přivedl Martina Hrzána pod ochranou rytířů z Těšína a Osvětimi do Těšína, a před velkým davem tam vévoda Přemysl starší nařídil, aby pachatele naložili do měděného koše na spalování uhlí, a s rozpálenými uhlíky uvnitř koše Martina Hrzána vozili po všech ulicích a předměstích města Těšína. Poté tři kati trhali tělo Martina Hrzána na kousky žhavými kleštěmi a nakonec mu vytrhli vnitřnosti, a po mnoha nejsložitějšími mučeními se pak Martin Hrzán vzdal svého ducha. Podobně byli popraveni i komplicové zmíněného Hrzána, Petr Votroubka, Jan Třeň a čtyři další." Vévoda Přemysl po těchto děsivých událostech předal svému mladšímu synu Boleslavovi území spravované Přemyslem mladším, ale Boleslav se ještě téhož roku, kdy byl jeho starší bratr zavražděn, oženil se slezskou princeznou Markétou, sestrou vévody Jana II. Železného z Ratiboře, který byl za vraždu Přemysla mladšího odpovědný. Vévoda Přemysl tuto Boleslavovou nedovolenou svatbu nemohl přenést přes srdce, a Boleslavovi odebral ta slezská území, která mu po svém zemřelém synovi přidělil. 7. září roku 1407 však Markéta zemřela a ještě téhož dne vévoda Přemysl uzavžel mírovou dohodu mezi sebou, svým synem Boleslavem a vévodou Janem II. Železným z Ratiboře. Do hrobu tak vévoda Přemysl odešel se svým synem usmířen. Zemřel 23. května roku 1410 v úctyhodném věku 78 let, a o jeho smrti se zmínil i kronikář Dluhoš: "Dne 23. května zemřel Přemysl starší, rozumný, efektivní a vážný manžel, který byl kvůli třicetileté slabosti dně neustále nesen v nosítkách, po mnoha snahách o usmíření spojenectví mezi králem Vladislavem a řádem německých rytířů, po návratu z Pruska zemřel v Těšíně a byl pohřben v klášteře bratrů kazatelského řádu." V Dominikánském kostele, který se nachází v centru polského Těšína, je dodnes veřejnosti vystavena vévodova pohřební thumba. Po smrti vévody Přemysla Piasta VII. se vlády ujal jeho mladší syn, vévoda Boleslav Piast VIII.

Slezské vévodkyně a slezský Vicekrál v Jagellonské Kazimírské době 15./16. století

Roku 1410 se slezské vlády v Těšíně ujal vévoda Piast VIII. Boleslav (1363-1431). Jeho otec, vévoda Přemysl Piast VII. ho na vládu připravoval již od roku 1390, ale již jen výhradně pro domácí slezskou politiku. Vévoda Boleslav ale dále pokračoval ve spolupráci s polsko-litevským králem Vladislavem II. Jagellem (vládl 1386-1434), kterou již dříve zahájil jeho otec. Král Vladislav domluvil Boleslavovi sňatek se svou neteří, vévodkyní Eufemií II. z Mazovské dynastie Piastovců a 26. listopadu roku 1412 se s ní Boleslav oženil. Vévoda Boleslav vůbec nic nenamítal, kronikář Jan Dluhoš totiž vévodkyni popisuje jako "nejkrásnější ženu své doby", a vévoda se nejspíš do vévodkyně zamiloval na první pohled. Podle Jana Dluhoše vévodský pár byli "manžely vzácné krásy" a také uvádí "vzorný vzhled jejich potomků". Tento sňatek měl spíše politický záměr posílit vliv Jagellonců ve Slezsku. Ten se poprvé potvrdil už o dva roky později. 29. června roku 1414 vévoda Boleslav, a snad i na přímluvu vévodkyně Eufemie II., vyjel se svým slezským vojskem podpořit krále Vladislava Jagella v takzvané Hladomorové válce proti Řádu německých rytířů u královského města Brodnica, severovýchodně od Warszawy. Kronikář Dluhoš uvádí: "Po překročení Visly, dorazil král ve čtyřech pochodech do nepřátelské země, kde začaly být shromažďovány jednotky. A byla tam tak velká a mocná armáda, že ani v minulosti, ani při pozdějších výpravách král neměl tak velkou armádu, neboť nikde nebylo pole dostatečně velké pro celý tábor." Po smrti českého krále Václava IV. Lucemburského v roce 1419, se vlády v Českém království ujal králův mladší bratr, uherský král Zikmund Lucemburský (1368-1437). Ten však odmítl žít v Praze a tak vládl ze svého sídla v Uhrách, a Praha se tak navždy ocitla na evropské periferii a plnila již jen roli vedlejšího sídla. Situace v Českém království byla po odchodu Lucemburků nestabilní a bouřlivá. Oproti tomu byla ve Slezsku politická situace poněkud příznivější, ale v husitském období nebylo Slezsko s Českým královstvím sjednocené. 18. září roku 1421 Slezsko totiž vytvořilo protihusitské hnutí, na které husitské Čechy reagovali četnými husitskými útoky na slezská vévodská města. V podstatě šlo o občanskou válku a proto spíše než české krále, slezští Piastovci podporovali svou příbuznou, polsko-litevskou, Jagellonskou královskou dynastii, díky čemuž se Slezsko těšilo z poměrné politické stability mimo roku 1427-28 kdy Slezsko čelilo nájezdům husitských vojsk. Města se musela bránit sama pomocí vévodského, na vévodských zámcích sídlícího vojska, kterému v obraně pomáhali žoldáci z řad obecného lidu, a jak uvádí i kronikář Jan Dluhoš, do obrany Slezska proti husitům nastupovaly i statečné slezské ženy, děti i starci. Nutno ale dodat, že ze svého Těšínského sídla vévoda Boleslav vedl úspěšná jednání, která vedla ke smíření, takže Boleslavova města, na rozdíl od některých jiných slezských měst, tedy dobyta husity nebyla. Poměry se zlepšily až s příchodem vévodkyně Eufemie II. Piastovny (vládla 1431-1447), druhé ženy slezského vévody Boleslava. Vévodkyně Eufemie II. se narodila v roce 1396 jako páté z celkem 13ti dětí Alexandry, dcery litevského velkoknížete Olgierda a Semovíta IV. Piasta z Mazovské dynastie. Ten byl nejvýše postaveným polským šlechticem a také kandidátem na polský trůn, který však přenechal svému švagrovi, Vladislavovi II. Jagellovi, kterému byla Eufemie II. neteří. Vévodkyně Eufemie II. dostala Fryštátský zámek jako svatební dar a velmi si ho oblíbila. Po svém ovdovění v roce 1431, začala vévodkyně Eufemie II. vládnout jako vévodkyně-vdova a na Fryštátský lovecký zámek přestěhovala slezský vévodský dvůr, kde ihned zavedla přísnou, vysoce vedenou královskou dvorskou etiketu podle vzoru Jagellonského královského dvora. Eufemie II. se stala první slezskou ženou panovnicí a Fryštátský lovecký zámek se za její vlády stal prvořadým sídlem Slezska s nejhonosněji vedeným dvorem, ale protože ve Fryštátě vévodkyně vedla příliš nákladný dvůr, roku 1443 byla nucena prostřednictvím svého syna Václava prodat Sievieřské území a také i vévodskou mincovnu v Těšíně. Vévodkyně Eufemie II. v honosných fryštátských poměrech vychovala své čtyři syny - prince Václava (po 1413-1474), prince Přemyslava (1418-1477), prince Vladislava (1420-1460), prince Boleslava mladšího (1422-1452) a dceru princeznu Alexandru (po 1412-po 1460). Kronikář Dluhoš o vévodkyni napsal, že byla vlídné povahy, nejkrásnější ženou své doby a že její synové byly vždy perfektně oblečení a svým vystupováním okouzlovali každý dvůr. Pravděpodobně nebyla příliš nakloněna způsobu vlády svého zesnulého chotě a celkově způsobu vlády vedeného ve Slezsku, kde bylo již od jeho založení roku 1138 zvykem, že vládu dědili všichni synové, takže se Slezsko dělilo na stále menší samostatné územní celky. To Slezsko rozdělovalo a oslabovalo, a někdy ve Slezsku docházelo i k válkám mezi jednotlivými celky. Proto jako vévodkyně-vdova zavedla nový, centralizovaný způsob vlády dle vzoru svých předků a velmi brzy si získala respekt. Svůj mocenský vliv ve Slezsku vévodkyně šířila prostřednictvím svých synů, kterým roku 1442 přidělila slezské úděly od Hlohova po Osvětim, kde měli pobývat a zastupovat ji, ale nesměli bez jejího souhlasu nic učinit. Přestože její úloha regentky tímto skončila, zůstávala i nadále faktickou vládkyní. Vykonávala centralizovanou moc ze svého sídla ve Fryštátě, kde si ponechala jen svého nejmladšího syna Boleslava. Roku 1438 prostřednictvím prince Václava z Bytomi vedla vítěznou válku u Vojkovic a téhož roku prince Václava také oženila s vévodkyní Alžbětou Hohenzollern. Prince Vladislava poslala do vzdáleného Hlohova a roku 1444 ho tam oženila s Markétou z Cilly. Když roku 1443 prodala polským biskupům z Krakova Sievieřské území se zámkem, hornoslezští vévodové z Opole a Ratiboři se proti tomu postavili a vedli proti Polsku útoky. Vévodkyně však prostřednictvím svého nejmladšího syna, prince Boleslava mladšího, 4. února roku 1447 uzavřela mírovou smlouvu mezi Horním Slezskem a Polským Jagellonským královstvím, regulovala v Horním Slezsku soudnictví a nové hranice s Polskem. Kronikář Dluhoš uvádí, že se princ Boleslav mladší sešel s jinými vévody, "stejně jako s mnoha radními jejich vévodství a vyslanci vévodů z Osvětimi, kteří přijeli do Krakowa na první postní neděli, a na základě vzájemných dohod uzavřel s nimi trvalý mír, spravedlivý a výhodný pro obě strany, vzájemně potvrzen a popsán." Svou jedinou dceru, princeznu Alexandru, vévodkyně Eufemie II. před rokem 1440 provdala za uherského magnáta Vladislava Garaie, se kterým měla princezna Alexandra dvě děti: Annu (1440-1457) a Joba (1447-1481). Princezna Alexandra tam zemřela mezi léty 1460-1463. Princ Přemyslav se v Těšíně oženil až po roce 1460. Jako vévoda se oženil s Annou Varšavskou, se kterou měl jediné dítě, princeznu Hedviku (1469-1521), která se stala matkou uherských králů z rodu Zápolských a prostřednictvím své dcery, pozdější polské královny Barbory, se Hedvika také stala jednou z předků současné Britské královské rodiny. 25. června roku 1447 se všichni Eufemiiny synové princové sešli v Krakově na korunovaci polského krále Kazimíra IV. Jagellonského. Během korunovačního rytířského turnaje tam však za neznámých okolností zemřel Boleslavův fryštátský sloužící, což vrhlo stín na celý průběh okázalých oslav. Princ Boleslav mladší tam také s novým polským králem navázal velmi úzký politický svazek a ten oba panovníci také na místě stvrdili domluvou Boleslavového sňatku s vysoce urozenou princeznou Annou Bielskou, členkou Jagellonského královského rodu. I tento sňatek měl za cíl posílit vliv Jagellonské královské dynastie ve Slezsku, což se úspěšně dařilo zejména u Piastovců vládnoucích z Fryštátu, kterým toto spojení přinášelo okázalost a stabilitu. Ještě před touto svatbou však vévodkyně Eufemie II. 18. září roku 1447 ve Fryštátě zemřela a snad byla pochována v Zámeckém kostele.* Do doby vévodkyně Eufemie II. nebylo ve Slezsku zvyklé, aby žena vládla za své již dospělé syny, vévodkyně ale během svého života všem jasně dala najevo, že i ženy jako panovnice dokážou vládnout obratně, efektivně a že mohou být skvělými političkami i stavitelkami. Vládou prostřednictvím svých synů ovládala velkou část Slezska a dokázala sílu centralizované vlády. Její synové se však po smrti matky na svých přidělených územích osamostatnili, vládli si sami a každý s jiným politickým zaměřením.

Na svém nevelkém, ale honosném fryštátském sídle, ze kterého vévodkyně Eufemie II. vládla 16 let, si vévodkyně nechala svého nejmladšího syna, slezského prince Boleslava mladšího (1422-1452), který se tak po její smrti stal vévodou Fryštátského údělu. Podle kronikáře Dluhoše, vévoda Boleslav "Prosil Boha, aby mu dovolil žít a vidět toto štěstí, aby před svou smrtí mohl vidět navráceno Slezsko Polskému království a sjednoceno s ním jako jeden celek pod žezlem a svrchovaností polského krále." Vévoda zřejmě necítil nijaký prospěch z toho, že Slezsko bylo součástí Českého království, naopak, po smrti Boleslavova děda, vévody Přemysla Piasta VII. roku 1410 a po odchodu Lucemburků z Prahy roku 1419, existovalo mezi Slezskem a Čechami napětí, které vyvrcholilo nejprve Husitskými válkami a později i dočasným odtržením Slezska od Čech do Uher. Boleslavovo přání vrátit Slezsko pod polskou korunu, se také odráželo v jeho politice a i on podporoval polské Jagellonské krále. Hned na začátku své vlády v roce 1447 povýšil Fryštát mezi slezská rezidenční města - mocenská sídla slezské monarchie. Fryštátu dal mnohá významná privilegia a roku 1447 v něm založil dodnes fungující Zámecký pivovar. 30. června roku 1448 se v Krakově (?) a následně i ve Fryštátě, konala okázalá svatba Boleslava a Anny, která byla doprovázená rytířskými turnaji a velkými oslavami. Vévodkyně Anna Piastovna Bielská (1430-1490) byla zbožná a ctnostná žena, povahou světice, soucitná slezská panovnice a milující matka. Rod jejího otce Ivana Bielského pocházel z litevského knížecího rodu Gediminovců, který vládl Litevskému Velkoknížectví. Posledním členem tohoto panovnického rodu byl král Vladislav II. Jagello, zakladatel Jagellonské královské dynastie, se kterou byli slezští panovníci z Fryštátu příbuzensky i politicky v 15. století spřízněni. Vévodkyně Anna byla také sestřenicí krále Kazimíra IV. Jagellonského (1427-1492) a neteří jeho matky, polsko-litevské královny Sofie Holšanské Litevské (1405-1461). O rok později se ve Fryštátě vévodskému páru jako prvorozený narodil syn-dědic, princ Kazimír (1449-1528), budoucí slezský vévoda a Vicekrál a hned po něm se narodily princezny Barbara (1451-1507) a Žofie (1452-1479). Princ Kazimír a princezna Žofie dostali svá jména od Jagellonského královského páru, kterých také byli kmotřenci. V roce 1449 byl vévoda Boleslav zvolen soudcem sporu mezi polským králem Kazimírem IV. Jagellonským a českou šlechtou a výsledkem tohoto jednání bylo úspěšné usmíření vztahů. Narozením dědice Kazimíra se vévoda Boleslav stal pokračovatelem slezské panovnické dynastie jako vévoda Boleslav Piast IX., která se tak přesunula do Fryštátu. Nadějný vévoda Boleslav však zemřel velmi brzy - 4. října roku 1452, jako první ze svých sourozenců. Zemřel za neznámých okolností přibližně v době narození své dcery Žofie a snad byl jako první fryštátský vévoda pochován v Zámeckém kostele*. Ovdovělá vévodkyně Anna se tak ujala vlády nad Fryštátským údělem jako vévodkyně-vdova. V roce 1454 vévodkyně Anna hostila na svém fryštátském sídle královský průvod Alžběty Habsburské, která se jela do Krakova provdat za polského krále Kazimíra IV. Jagellonského, kde bylataké korunována polsko-litevskou královnou. Roku 1460 začala vévodkyně Anna do vlády zasvěcovat svého 11 letého syna Kazimíra a roku 1465 Kazimír již převzal plnou vládu nad Fryštátským údělem svého otce Boleslava. Vévodkyně Anna se však vlády nevzdala a nadále ve Fryštátě vládla s Kazimírem jako vévodkyně-matka. Roku 1469 s jejím souhlasem Kazimír provdal svou sestru Barboru za vévodu Balthazara Piasta ze Žaganě a roku 1474 provdal svou nejmladší sestru Žofii za knížete Viktorína, syna českého krále Jiřího z Poděbrad, se kterým měla děti Bartoloměje, Vavřince a Magdalénu Eufemii. Švagři vévodkyně Anny postupně vymírali bez mužských potomků a když roku 1477 v Těšíně zemřel vévoda Přemysl jako poslední z nich, její syn princ Kazimír, dědic a následník slezské Piastovské dynastie, se stal svrchovaným hornoslezským vévodou Piastem X. Sloučil úděly svých strýců opět v jeden celek, ale z politických důvodů byl nucen přesunout hornoslezské vévodské sídlo z Fryštátu zpět do Těšína odkud pak formálně vládl. Vévodkyně Anna však zůstala ve Fryštátě, odkud po boku svého syna Kazimíra vládla až do své smrti jako vévodkyně-matka. Věnovala se především rozvoji fryštátského vévodského dvora, který byl od dob vévodkyně Eufemie II. nejhonosněji vedeným sídlem ve Slezsku a rozvíjela i rezidenční město Fryštát, kde roku 1480 vybudovala městské lázně. Když roku 1490 vévodkyně Anna zemřela, její syn Kazimír, již jako slezský Vicekrál, své milované matce uspořádal ve Fryštátě velkolepý pohřeb a snad ji pochoval ve fryštátském Zámeckém kostele*, kde jsou na její památku dochované gotické fresky Umučení svaté Kateřiny a svaté Barbory pocházející z doby kolem roku 1450, tedy z doby její vlády. Pro syna Kazimíra byla nejdůležitější ženou jeho života, velice ji miloval, plně jí důvěřoval a svěřoval jí vládu v době své nepřítomnosti.

Kde jsou pohřbení slezští panovníci z Fryštátu?

* Hroby slezských panovníků sídlících ve Fryštátě nebyly nalezeny a tak zůstávají záhadou, protože vévodské archivy několikrát vyhořely, takže se písemné záznamy o nich nedochovaly. Je velmi pravděpodobné, že panovníci byli pochováni u Jižní kaple zámeckého kostela ve Fryštátě nebo spíše přímo v kostele, kde je několik uzavřených, nepřístupných a neznámých hrobek, takto popisovaných v 19. století. Zámecký kostel se stavěl od konce 13. do počátku 17. století. Kostel byl vyrabován v roce 1620 Jiřím Krnovským a roku 1640/42 i dánskými a švédskými vojsky, a všechny hroby u Jižní kaple byly vypleněny. Fryštát však stále ukrývá velkou spoustu pokladů z dob slezských Piastovců, které stále čekají na své znovuobjevení. Naposledy to bylo na přelomu let 2010/2011, kdy byly během restaurátorských prací v Zámecké Severní kapli objeveny gotické fresky pocházející z doby kolem roku 1450, a roku 2018 byl prováděn archeologický průzkum objeveného sklepení z doby 13. - 16. století. Podzemí Fryštátu je stále neobjevené a tajemné. Ví se však, že jsou zde původní pivařské chodby z 15. až 16. století. Co ukrývají?

Na přelomu 15. a 16. století byl na Fryštátském zámku panovnický dvůr slezského vévody a Vicekrále Kazimíra Piasta X., zvaného i "Veliký", "Věčný vévoda", nebo "Král Slezský", (vládl 1465-1528), kteréhož lovecký zámek Fryštát byl rodnou a oblíbenou rezidencí, oblíbenou i u Jagellonského královského dvora. Vévoda Kazimír se narodil roku 1449 jako první princ Fryštátský slezskému vévodovi Boleslavu Piastovi IX. a vévodkyni Anně. Po smrti svého otce Boleslava byl ke spoluvládě svou matkou přizván v roce 1460 když mu bylo 11 let, ještě když ve Fryštátě procházel rytířským vzděláním. Učil se projevovat rytířské cnosti, kterými byly spravedlnost, statečnost, umírněnost, zbožnost, láska, urozenost, čest a štědrost. Vévodkyně Anna ho také učila projevovat soucit každému kdo to potřeboval. Kazimírovo rytířské vzdělání také zahrnovalo umění ovládat dvorské mravy, tanec, konverzaci, cizí jazyky nebo hru na nějaký hudební nástroj. Již v sedmi letech se Kazimír učil jezdit na koni a bojovat se zbraněmi, díky čemuž získával dobrou fyzickou kondici. Když Kazimír dovršil věk 14. let, z pážete se stal panošem. Učil se zápasit a používat nože a meče. Z počátku to byly dřevěné náhražky nebo odlehčené zbraně. Při těchto zápasech se musel naučit, aby zápasy probíhaly v rámci dvorských mravů, protože ušlechtilé chování bylo zapotřebí i v bojích, kdy šlo o život. Pro cvičení hodu kopím používal dřevěného či hadrového panáka, kterému se za jízdy na koni trefoval do hrudi. Po dosažení 14. let se princ Kazimír již mohl účastnit i opravdových bojů. Jeho učitelem byl preceptor, starší rytíř sloužící už jeho otci, který také Kazimírovi předával své zkušenosti, ale učil ho i umění - hudbě, tanci a zpěvu, které Kazimír také musel ovládat. Samostatnou vládu Kazimír převzal roku 1465 ve svých 16. letech, po smrti svého strýce Vladislava. Ke svému Fryštátskému údělu tak Kazimír připojil i vzdálený Hlohovský úděl. Už jako chlapec vykazoval politické nadání, což ho v dospělosti vyneslo do postavení nejvyššího slezského panovníka v celé éře téměř 600 leté existence dynastie slezských Piastovců. Tady na Fryštátském zámku 25./26. července 1471 vévoda Kazimír ubytoval hlavní část slavné družiny mladého českého krále Vladislava II. Jagellonského (vládl 1471-1516), který cestoval z Krakova do Prahy na svou korunovaci, která tam proběhla 22/8. Jako nejvýše postavený aristokrat Českého království se slezský vévoda Kazimír královského průvodu účastnil jako králův průvodce. Průvod zpočátku vedený Vladislavovými rodiči, králem Kazimírem IV. a Alžbětou Habsburskou, jel až na královský zámek v Osvětimi, kde Vladislava jeho rodiče opustili a Kazimír průvod poté přivedl do Fryštátu. Na počest nového českého krále zde na Fryštátském zámku uspořádal velkou hostinu a rytířský turnaj. Vévoda Kazimír byl vášnivým pořadatelem a také účastníkem těchto her a během svého dlouhého života jich na Fryštátském zámku uspořádal mnoho. Po několika málo dnech pak s průvodem odcestoval do Prahy. Vévoda Kazimír byl přísným panovníkem, což vadilo slezským vévodům i katolické církvi, ale intenzivně se staral o hospodářský rozvoj celého Slezska. Věděl totiž, že to má přímý pozitivní dopad na stav vévodské pokladny. Vydal řadu privilegií na organizaci trhů, zahájil výstavbu dodnes dochovaných rybníků a městům daroval pozemky potřebné k jejich rozšíření. Podporoval také soukromé podnikání, kterému dával přednost před vlastními investičními projekty. Za jeho vlády Slezsko velmi prosperovalo a bylo lídrem mezi okolními zeměmi. Vévoda se stal nejvýznamnějším slezským panovníkem v historii Slezska a jedním z nejmajetnějších panovníků střední Evropy. Jeho osobní majetek by se dnes (2025) ohodnotil na částku 600 000 000,- až 800 000 000,- EUR. Kazimír je také největším rodákem Fryštátu, dnešní Karviné, všech dob. Roku 1473 ve Fryštátě založil dodnes pořádané Velikonoční trhy a když roku 1474 v Bílsku zemřel jeho nejstarší strýc Václav, bylo jasné, že se Kazimír stane universálním dědicem všech slezských údělů svých strýců, protože byl jediným mužským potomkem ze všech synů vévodkyně Eufemie II. Mezi léty 1476 - 1479 vévoda Kazimír založil, nebo spíše zpevnil silnici z Těšína přes Fryštát, Hlučín a Opavu do Krnova, která dále navázala na silnici do Nysy. Vévoda Kazimír měl také sestřenici, princeznu Hedviku Piastovnu (1469-1521), která po smrti svého otce, Kazimírova strýce Přemyslava z Těšína, byla v letech 1477 - 1486 pravděpodobně vychovávána ve fraucimoru Fryštátského dvora vévodkyně-matky Anny. Vévoda Kazimír po smrti svého posledního strýce Přemyslava zdědil také poslední slezské úděly na Těšínsku a připojil je již ke svému velmi rozlehlému území. Z politických důvodů však téhož roku 1477 musel oficiálně přesídlil z Fryštátu na hrad v Těšíně. Rozdrobené vévodství svých strýců tak Kazimír spojil v jeden celek s cílem znovu zavést ve Slezsku centralizovanou vládu. Svůj rodný a oblíbený Fryštátský zámek však i nadále používal ke své okázalé reprezentaci a také jako své druhé, ale faktické sídlo. Vévoda Kazimír princeznu Hedviku roku 1486 provdal do Uher za uherského magnáta Stefána Zápolského, kde se stala matkou uherského krále Jana Zápolského a polské královny Barbory Jagellonské, jejíž potomci jsou členové současné britské královské rodiny. Hraběnka Hedvika byla v Uhrách velmi oblíbená a měla nesmírně velký politický vliv od Košic po Trenčín, kde měla své sídlo. Trenčínský hrad si dodnes uchoval podobu po renesanční přestavbě provedené hraběnkou Hedvikou. Památkou na ni je i Spišský hrad, kde je také ztvárněna její podoba. Celý tamní život byla Hedvika v úzkém kontaktu s vévodou Kazimírem a společně kolem roku 1497 vybudovali silnici z oblasti Bánské Bystrice přes Jablunkovský průsmyk do Těšína, která dále navázala na již dříve Kazimírem vybudovanou silnici přes Fryštát, Hlučín a Opavu do Krnova. Silnice byla známá jako Měděná stezka. Roku 1521 hraběnka Hedvika zemřela a byla s velkou poctou pohřbena ve Spišské Kapitule. Vévoda Kazimír také vedl několik válek, především na Dolním Slezsku, kde válčil o nárok na své zděděné Hlohovské území. Roku 1478 shromáždil ve Fryštátě početné vojsko a vyrazil k Dolnoslezskému městu Krosno, aby se na tamních polích střetl s vojskem braniborského markraběte, který také bojoval za toto území. Do Fryštátu se ale vévoda Kazimír vrátil poražen a se ztrátou 2000 mužů. Roku 1480 obléhal Kazimírův zámek v Hlohově vévoda Jan II. ze Zaháně a nakonec ho i dobyl pomocí rozkládajících se těl koní, psů a koček, které Jan II. házel do areálu zámku. Když už obrana zámku nevydržela silný zápach z rozkládajících se těl zvířat, byla nucena se vzdát. Spor o Hlohovské území se dále táhl až do roku 1482 a nárokoval si ho i uherský král Matyáš Korvín, toho času ovládající Slezsko a také český král Vladislav Jagellonský. Teprve až roku 1490 vévoda Kazimír převzal správu nad Hlohovským územím a roku 1506 ho získal zpět do trvalého vlastnictví. Po smrti krále Matyáše Korvína se Slezsko vrátilo pod správu českého krále Vladislava II. Jagellonského a Kazimír byl králem pověřen od roku 1490 až do své smrti v roce 1528, zastupovat ho ve Slezsku jako jeho nejvyšší guvernér. Král Vladislav přestěhoval královský dvůr z Prahy do Uher a vévoda Kazimír začal nad vévody celého Slezska panovat jako slezský Vicekrál. Tuto roli Kazimír pojal vskutku vážně a doslova královsky, odtud také pochází Kazimírův přídomek "král Slezský". Pro krále Vladislava Kazimír roku 1493 dobyl město Bolkov i s hradem, který obsadili přívrženci již zemřelého uherského krále Matyáše Korvína, kteří tam byli podporovaní samotnými měšťany. Po šesti týdenním obléhání města se Maďaři nakonec vzdali a Kazimír tak králi toto město úspěšně vrátil. Kazimírova "královská" vláda byla pro některé slezské vévody příliš pevná, proto 26. června 1497 na kongresu konaném na Radnici v Dolnoslezské Nyse, byl Vicekrál Kazimír dýkou napaden vévodou Mikulášem II. Piastem z Opole. Jen za podpory dvorních hodnostářů se atentát nezdařil a vévoda Mikuláš II. se ihned běžel ukrýt v Nyském kostele sv. Jakuba, odkud byl násilím odveden a uvězněn v žaláři. Zde směl pouze sepsat svou závěť a určit svého nástupce, který také podědí všechny Mikulášovy statky. Slezský Vicekrál Kazimír nařídil, aby byl porotním soudem odsouzen a druhý den byl vévoda Mikuláš II. na Nyském tržišti popraven stětím hlavy. Kazimíra neobměkčilo ani nabízené výkupné v obrovské sumě 100.000,- uherských zlatých. Podle vyjádření svědků měl před stětím vévoda Mikuláš II. prohlásit: "Ó Nyso! Nyso! Je to proto, že tě moji předci dali církvi, abys mi teď měla vzít můj život?" Nysa byla totiž jeho předky vyčleněna pro zřízení biskupského knížectví slezských biskupů z hlavního města Wroclawi. Vévoda Mikuláš II. byl se svolením Vicekrále Kazimíra pohřben ve Františkánském kostele v Opole a na jeho náhrobku byl vyryt tento nápis: "Zde ležím já, který jsem zůstal věrný svým zásadám a statečně sklonil jsem krk před mečem kata. Kolemjdoucí, řekněte hrdým vládcům, že vévoda Mikuláš existuje." Mikulášův nástupce, jeho starší bratr vévoda Jan II., když se dozvěděl o stětí vévody Mikuláše II., zmobilizoval obrovské vojsko s cílem vojensky napadnout Vicekrále Kazimíra a jen okamžitý zásah českého krále Vladislava II. Jagellonského zabránil vzniku velké slezské občanské války.

Slezský Vicekrál Kazimír se roku 1478 oženil s Johanou z Poděbrad (1460-1496), vnučkou českého krále Jiřího z Poděbrad, ale ovdověl už roku 1496. Zdá se, že životním posláním vévodkyně Johany v tomto svazku bylo pouze přivést na svět potomka - dědice. Johana se v letech 1478-1490 pravděpodobně stala součástí fraucimoru vedeném ve Fryštátě Kazimírovou matkou, vévodkyní Annou. Vévodkyně Johana zřejmě také tam porodila své dva syny, prince Fridricha (1480-1507) a prince Václava (1488-1524) a oba synové pravděpodobně také zůstali v péči vévodkyně Anny ve Fryštátě až do její smrti v roce 1490. Poté se Johana se syny a s Anniným fraucimorem, který zdědila, mohla přestěhovat do Těšína, kde se starala o svého zestárlého otce Viktorýna, kterého Kazimír nechal na svém sídle v Těšíně dožít. Již dospělého prince Fridricha Vicekrál Kazimír neúspěšně a k velké nelibosti katolické církvi, dosazoval k boku slezského biskupa ve Wroclawi, s cílem prostřednictvím prince Fridricha katolickou církev ve Slezsku ovládat, které už i tak Vicekrál Kazimír soustavně ve Slezsku omezoval její moc. Politickým vládcem ve Slezsku se měl stát Kazimírův mladší syn, princ Václav. Prince Václava, Vicekrál Kazimír roku 1508 přizval k vládě a v listopadu roku 1518 ho v Těšíně oženil s mladou aristokratkou Annou Hohenzollern (1487-1539), která měla mezi svými předky Lucemburské i Habsburské císaře a byla vnučkou krále Kazimíra IV. Jagellonského. Vicekrál Kazimír chtěl ve Slezsku dosáhnout absolutní vlády jak v církvi, tak i v politice a tím Slezsko spojit v jeden územně-politický celek a naplnit tak smysl centralizované vlády zavedené jeho babičkou, vévodkyní Eufemií II. Slezsko také kolonizoval lidmi z Valašska, jejichž potomci dodnes žijí v oblasti Slezských Beskyd a jsou zde známí jako komunita Gorolů. Po smrti své ženy Johany v roce 1496, se Vicekrál Kazimír již nikdy neoženil a veškerý svůj čas věnoval politice a vladaření. Stále častěji pobýval na Fryštátském zámku a jeho hostem tady často býval polský král Zikmund I. Jagellonský (vládl 1506-1548). Král Zikmund I. Jagellonský byl bratr českého krále Vladislava II., kterým oběma byl Vicekrál Kazimír starším krstným bratrem a byl také Zikmundovým nejlepším přítelem. Kazimír rád jedl a pil a na jeho obezitě to bylo vidět. Také měl rád hry a soutěže a s oblibou se jich i ve svém stáří aktivně účastňoval. K ženám měl Kazimír pravděpodobně chladný vztah a příliš se o ženy nezajímal. Za to rád dováděl s polským králem Zikmundem Jagellonským. Zikmundovy časté návštěvy na Fryštátském zámku se však nezřídka měnily v neřízené hodování a pití vína. Jednou v opilosti král Zikmund poničil vybavení hodovního sálu, ale po svém vystřízlivění vzniklé škody Kazimírovi uhradil. Jindy oba panovníci společně lovili pod zámkem zvěř nebo rybařili v okolních rybnících, které Vicekrál Kazimír koncem 15. století sám založil. Horší to však bylo na jaře roku 1511. V noci z 16. na 17. dubna se řádění obou panovníků na zámku vymklo z kontroly a z neznámé příčiny zde vzplál oheň, který se rychle šířil, takže dřevěné části gotického Fryštátského zámku shořely a požár se přenesl i na okolní domy. Ještě téhož roku se však Vicekrál Kazimír pustil do rozsáhlých oprav zámku a v listopadu roku 1514 se celá fryštátská rezidence zablýskla v novém, velmi moderním renesančním kabátě. Do nově opraveného Fryštátu (možná ale do Těšína) Kazimír v dubnu roku 1518 přivedl svatební průvod budoucí polské královny Bony Sforzy Lombardské, budoucí ženy krále Zikmunda I. Jagellonského. V roce 1524, těsně před narozením Kazimírova vnuka Václava Adama, Kazimírův syn princ Václav z neznámých příčin zemřel. Posmrtně se však stal pokračovatelem slezské panovnické dynastie jako Piast XI. Vicekrál Kazimír tedy přežil oba své syny a tak se jeho následníkem stal až Václavův a Annin syn, právě narozený slezský princ Václav Adam. Ten se v roce 1524 narodil již jako pohrobek, tedy po smrti svého otce. Stižen ztrátou svých příbuzných, slezský Vicekrál Kazimír stále častěji vyhledával samotu na březích svých milovaných fryštátských rybníků, dodnes zčásti zachovalých. Sem také unikal před přísnými pravidly dvorské etikety a povinnostmi slezského panovníka. V roce 1525, když už bylo Kazimírovi 75 let, sepsal na zámku Fryštát svou závěť a určil zde také za následníka svého jednoletého vnuka, prince Václava Adama, kterého zde i zasnoubil se stejně mladou Marií Pernštejnskou z Pardubic, aby zajistil pokračování dynastie. Regentskou vládou po své smrti a až do doby Václavovy plnoletosti, Kazimír pověřil zámožného moravského hejtmana Jana IV. Pernštejna z Pardubic, který po Kazimírově smrti slezské sídlo opět přesunul na Fryštátský zámek, protože byl daleko pohodlnější než Těšínský hrad. Ve svém stáří si ještě Kazimír troufl i na vojenskou bitvu za nastolení pořádku ve vzdálené slezské Svidnici, kde se bouřili měšťané po propuknutí skandálu kolem ražení falešným mincí. Do oběhu se dostalo přes milion těchto mincí a to vyvolalo rozsáhlou slezskou měnovou reformu. Roku 1527 Kazimír odjel do Uher, kde byl pověřen ujmout se role prostředníka mezi uherským králem Janem Zápolským, který byl jeho vzdáleným příbuzným, a rakouským arcivévodou Ferdinandem I. Habsburským. Arcivévoda zpochybňoval Zápolského kralování a nárokoval si titul Uherského krále. Oba panovníci měli najít vzájemnou dohodu, což ale neučinili. Byla to poslední mise slezského Vicekrále Kazimíra. O rok později, v roce 1528, slezský Vicekrál Kazimír zemřel. V letech 1528-1539, kdy zemřela, z Těšína vykonávala regentskou vládu jeho snacha, vévodkyně Anna Piastovna Hohenzollern, matka slezského prince a budoucího vévody Václava Adama Piasta XII.

Slezský Vicekrál Kazimír se na tehdejší dobu dožil neuvěřitelného věku 79 let a ve Slezsku vládl 63 - 68 let. "Věčný" slezský vévoda a Vicekrál Kazimír Piast X. se tak řadí mezi nejdéle vládnoucí panovníky na světě a ve Slezsku dal název celé jedné epoše. V Kazimírské době se slezané rodili když už vévoda Kazimír vládl a umírali když ještě vládl. Jeho hrob se však nikdy nenašel ani o něm není dochován žádný písemný záznam, protože vévodské archivy za svou dlouholetou existenci mnohokrát vyhořely. Je ale pravděpodobné, že chtěl být a byl pochován ve svém milovaném fryštátském rodišti, což by znamenalo, že byl pochován v Zámeckém kostele.* Jeho milovaná rezidence se dochovala takřka ve stejné podobě jakou ji opustil a procházku Kazimírovou Fryštátskou rezidencí lze dnes uskutečnit naživo nejlépe pomocí podstránky "MĚSTO". Kazimírova politická kariéra a vláda nad Slezskem je také zmapována na podstránce "VIA REGIA".

Poslední slezští vévodové Habsburské doby 16. století

Po roce 1528 úlohu hlavního slezského sídla převzala příbuzná, Lehnická dynastie slezských Piastovců se sídlem v Dolnoslezské Lehnici. Hornoslezským vévodou se stal teprve 4 letý princ Václav Adam, který i v tak raném věku byl už 3 roky zasnoubený s Marií Pernštejnskou. Do roku 1539 však vládla Václavova matka, vévodkyně-matka Anna Piastovna Hohenzollern, ale Václavovým poručníkem byl bohatý šlechtic a moravský hejtman sídlící v Pardubicích, Jan IV. Pernštejn (1487-1548). Vévodkyně Anna zemřela na Těšínském hradě roku 1539. Fryštát se roku 1528 stal slezským sídlem Václavova poručníka, a v letech 1539 - 1545 také Hornoslezského regenta, Jana IV. Pernštejna, který do Fryštátu přesunul i vévodskou Finanční komoru a také investoval značné sumy do renesanční opravy Frýdeckého zámku, a na okraji Fryštátu rozšířil rybniční soustavu v Olšinách, která existuje dodnes. Ve slezském vévodství Jan IV. uplatnil svůj podnikavý talent, leč bez svolení slezských vévodů. A to bylo také příčinou jeho ostrých sporů s dospívajícím vévodou Václavem Adamem, ve kterém se tak zaselo semínko nenávisti k Pernštejnům, a tyto nevyžádané investice se staly počátkem velkého zadlužení vévodství. Po velkých přenicích s Janem IV. z Pernštejna, který se však slezské vlády nechtěl vzdát, konečně roku 1545 převzal vládu následnický slezský panovník, vévoda Václav Adam Piast XII. (1524-1579), který by ale mohl být zcela oprávněně nazýván "Ukrutný". Týral svou ženu Marii, pro svůj prostopášný život zanedbával a zadlužoval vévodství a později i finančně vydíral svého syna Fridricha Kazimíra. Vévoda Václav Adam měl však po své matce Anně Hohenzollern vynikající aristokratický původ. V jeho rodokmenu byly královské panovnické dynastie Jagellonců, Habsburků i Lucemburků. Po své babičce Johaně, byl také potomkem krále Jiřího z Poděbrad. Své dětství prožil vévoda Václav Adam na císařském dvoře Ferdinanda I. Habsburského ve Vídni, a s Marií Pernštejnskou (1524-1566) měli svatbu roku 1540 v Brně na hradě Veveří, který slezským Piastovcům v té době patřil. Narodili se jim tři potomci: princ Fridrich Kazimír (1541-1571), budoucí vévoda Piast XIII., a princezny Anna (1543-1564?), která pravděpodobně žila po boku své matky Marie ve Fryštátě, kde za neznámých okolností jako 21 letá zemřela, a Žofie (po 1544-?), která však zemřela asi hned po narození, nebo v útlém věku. Za sídlo si vévodský pár vybral dnes již zbořený hrad v Těšíně, ale jejich manželství tam nebylo šťastné. Z nenávisti k Pernštejnům, kterým musel vévoda Václav Adam splácet nevyžádané investice, svou ženu vévodkyni Marii Pernštejnskou týral a před dvořany ji ponižoval. Marie byla držena zamknutá ve své komnatě, aby ji nikdo neviděl. Byla týrána hlady, bita, nosila staré a otrhané šaty a neměla ani služebnictvo ani své dvořany. V roce 1545 vévoda Václav Adam ve Slezsku zavedl evangelickou luteránskou církev, která tak nahradila tradiční katolickou. Katolické kostely vévoda proměnil v luteránské a katolické kláštery přestavěl nebo zbořil. Roku 1552 Těšínský zámek vyhořel a celý Hornoslezský vévodský dvůr se přestěhoval zpět do Fryštátu. Po přesídlení vévodského dvora z Těšína na Fryštátský zámek se vztah Václava Adama s Marií o něco zlepšil. Marie zde hostila svou sestru Kateřinu Pernštejnskou, která zaznamenala, že vévodkyně Marie již má své dvorní dámy i fraucimor s hofmistrem Ferencem z Budína. Vévoda Václav Adam však i nadále žil prostopášně, byl neoblíbený, vladaření mu moc nešlo, vévodství rozdrobil na jednotlivá panství, která pak pronajímal, aby měl z čeho platit výdaje za bujaré večírky se svou šlechtou a s prostitutkami. Roku 1553 vévoda Václav Adam na Fryštátském zámku přivítal velkolepý průvod královny Kateřiny Habsburské, který zde přenocoval. Druhého dne královský průvod vévoda osobně se svou rytířskou družinou doprovázel do Krakova, kde se královna Kateřina provdala za polského krále Zikmunda II. Jagellonského. Avšak vévoda tady už byl ve stínu svého syna Fridricha Kazimíra, který byl císařem Fridrichem I. Habsburským určen za svého zástupce a celý průvod z Fryštátu do Krakova teprve 12ti letý princ vedl. Roku 1556 se vévodský dvůr vrátil do opraveného Těšínského zámku, ale vévodkyně Marie, pravděpodobně i s princeznou Annou, na Fryštátském zámku zůstaly. Roku 1560 se k nim nastěhoval i princ Fridrich Kazimír již jako právoplatný vévoda a vladař. Princezna Anna zde roku 1564 zemřela a vévodkyně Marie ve Fryštátě pobývala až do roku 1565. Žila zde se svým synem Fridrichem Kazimírem a snachou Kateřinou Lehnickou jako vévodkyně-matka, aby unikla neustálému ponižování ze strany svého chotě Václava Adama. Když se však narodila Mariina vnučka, princezna Kateřinka, Vévodkyně Marie odjela ke svým příbuzným do Pardubic, kde následkem dřívějšího krutého týrání onemocněla a roku 1566 na zámku v Pardubicích zemřela. 6. srpna roku 1565 se vévoda Václav Adam ve Vídni účastnil pohřbu císaře Ferdinanda I. Habsburského a byl jedním z 12 panovníků, kteří nesli rakev zesnulého císaře do katedrály svatého Štěpána. V podstatě ale vévoda na pohřbu zastupoval svého syna Fridricha Kazimíra, který do Vídně odjet nemohl z důvodu očekávaného narození dcery, princezny Kateřinky, což se událo přesně v den císařova pohřbu. Nelibost a zášť vévody Václava Adama ke svému synovi Fridrichovi tak i nadále rostla. Od roku 1560 princ Fridrich Kazimír usiloval o převzetí vlády, ale vévoda Václav Adam svému synu zpočátku vladaření odpíral, nakonec však pod tlakem ze strany dolnoslezského vévody Jindřicha Lehnického, Fridrichovi vládou ale přenechal, ale požadoval po něm i převzetí svého astronomického dluhu ve výši 80.000 tolarů, kterým také ještě navíc Fridrichovi uvalil lichvářskou 10% úrokovou sazbu, ze které opět hradil výdaje na svůj prostopášný život, ačkoli tehdejší zákon povoloval maximální úrok ve výši 6%. S tímto otcovým "dědictvím" se mladý vévoda Fridrich Kazimír vyrovnával celý svůj život, ale tento nekonečný a zoufalý finanční boj podlamovalo jeho zdraví, kterému ve svých 30 letech u Pardubic podlehl. Otec Václav Adam jen pozoroval zoufalé, ale vytrvalé počínání svého syna, kterému odmítal pomoct ikdyž ho o to vévoda Fridrich Kazimír několikrát, leč marně prosil. Když roku 1571 u Pardubic jeho syn, vévoda Fridrich Kazimír zemřel, synovo tělo vévoda Václav Adam nikdy nepohřbil s patřičnými poctami vladaře, ani ho nedal převést z Pardubic domů. Se smrtí svého syna Fridricha Kazimíra, vévoda Václav Adam navždy také pro slezskou panovnickou dynastii Piastovců ztratil finančně velmi výnosný fryštátský úděl vévodství, rozléhající se od Frýdku přes Slezskou Ostravu, Strumieň a Skočov po Bílsko. Vévoda Václav Adam se do slezských dějin zapsal jako krutý slezský vladař, ikdyž by bylo nespravedlivé nezmínit se o jeho činech v pozdějším věku, kdy se svou druhou ženou, vévodkyní Sidonií Sasko-Lauenburskou (1500-1594), ve špitálech navštěvoval morem nemocné děti, kterým opatřoval útěchu, ačkoliv tím ohrožoval i svůj vlastní život. Vévodkyně Sidonie od Václava Adama dostala darem soukromý palác se stájemi, stojící na Fryštátském náměstí, kde s oblibou sídlila, a protože chodila jen v černých šatech, byla zde známá jako Černá kněžna. Byla však velice hodnou ženou. Milovala děti a svůj život zasvětila pomoci dětem v nouzi. V roce 1572/73 Polské království vyhlásilo "konkurz" na místo krále země, uvolněné po vymřelé dynastii Jagellonců. Jagellonští králové byli odvěkými příznivci slezských Piastovců, proto se i vévoda Václav Adam přihlásil ke kandidatuře, leč se svou špatnou pověstí slezského vladaře v Krakově neuspěl. Králem byl zvolen mladý aristokrat z francouzské královské rodiny, Jindřich III. z Valois. V Polsku se mu ale nelíbilo, a když se uvolnil královský trůn ve Francii, jako dědic tohoto trůnu z Krakova v noci z 18. na 19. června 1574, během královských oslav prchl. V Krakově byl na těchto oslavách přítomen i vévoda Václav Adam, který tak ucítil svou příležitost a krále Jindřicha začal pronásledovat s cílem chytit ho a přivést zpět do Krakova, čímž by si Václav Adam spravil u tamního dvora svou pověst. Leč, vévoda Václav Adam krále Jindřicha nedostihl. Král se dostal do Fryštátu včas a tady už vévoda Václav Adam zasáhnout nemohl. S neúspěchem se tedy vrátil zpět do Krakova, zatímco král Jindřich III. ve fryštátském Radničním hostinci oslavoval svůj podařený útěk. Druhého dne pak se svou družinou vyjel z Fryštátu do Paříže, kde se stal francouzským králem. Roku 1579 vévoda Václav Adam zemřel na mrtvičku v komnatě svého těšínského sídla. Vládu převzala jeho druhá žena, vévodkyně Sidonie, která sídlila ve svém fryštátském paláci (dnes Knihovna, výstavní síň a Museum), ale poručnictvím za jejich nezletilého syna, slezského prince Adama Václava, budoucího vévody Piasta XIV. (1574-1617), byl pověřen stárnoucí dolnoslezský vévoda Jiří II. Lehnický z Břehu. Vévodkyně Sidonie se roku 1586 provdala do Uher, kde setrvala až do své smrti v roce 1594. Princ Adam Václav se po odjezdu matky ujal vlády. Jeho syn Fridrich Vilém (1601-1625) byl posledním Hornoslezským vévodou, Piastem XV. Bral si za ženy měšťanky a měl i nemanželské děti, čímž roku 1625 v Horním Slezsku vymřela slezská panovnická dynastie Piastovců.

V 16. století za panování Václavova a Mariina syna, slezského vévody Fridricha Kazimíra Piasta XIII. (1541-1571), existovali ve Slezsku už jen dvě rodiny slezských Piastovců, které však také byli už na pokraji vymření. Hlavní slezská a Hornoslezská dynastie se sídlem v Těšíně a Fryštátě, a Dolnoslezská Lehnicko-Břežská linie vévody Fridricha III. Piasta (1520-1570) a vévodkyně Kateřiny Maklenburské, která po roce 1528 Slezsku dominovala a měla své sídlo na zámku v Lehnici. Tyto dvě vévodské rodiny se v roce 1563 spojili předem domluveným, velkolepým sňatkem svých potomků. Mladý vévodský pár tvořený Hornoslezským vévodou Fridrichem Kazimírem Piastem a Dolnoslezskou princeznou Kateřinou Piastovnou, se stal symbolem a nadějí zachování panovnického rodu ve Slezsku. Za své sídlo si vybrali Fryštátský zámek, který se po více jak 30ti letech měl znovu stát hlavním rezidenčním slezským sídlem. Svatby slezských Piastovců byly vždy okázalé a většinou předem domluvené, jak to bylo u evropských panovnických rodů zvykem. Slezský vévoda výhodným sňatkem získal vyšší politickou prestiž a další majetek. Jeho manželka, zejména šlo o princezny z panovnických rodů, byla již od dětství vychovávána s tím, že na osobní volbu manžela nemá příliš velký vliv. Jejím úkolem bylo dát vévodovi potomka a zajistit tak pokračování dynastie. Láska manželů byla výhodou, ale neočekávala se. Výjimkou bylo manželství Hornoslezského vévody Fridricha Kazimíra Piasta XIII. s Dolnoslezskou princeznou Kateřinou Piastovnou Lehnickou (1542-1569). Zamilovali se do sebe již jako náctiletí a ve věku 22 let se 28. prosince roku 1563 na zámku v Dolnoslezské Lehnici vzali. Po velkolepé dvou týdenní oslavě, které se účastnilo více jak 2000 šlechticů včetně císaře Maxmiliána II. Habsburského, se svatební průvod vydal do Hornoslezského Fryštátu. Na jaře roku 1564 průvod na fryštátském Zámeckém nádvoří vítali dvořané, šlechtici, rytíři, duchovní a konšelé spolu s davy obecného lidu. Na počest Kateřinina uvedení v jejím novém vévodském sídle, vévoda Fridrich Kazimír tady uspořádal velký rytířský turnaj. Jeho hlavní dominantou se stala za tím účelem postavená Piastovská věž s vévodským erbem, která je dnes známá spíše jako věž radniční. Završením velkolepé svatby bylo v roce 1565 narození okouzlující slezské princezny Kateřinky Piastovny (1565-1571). Za zdejšího pobytu mladého vévodského páru, Fryštátský zámek po více jak 30ti letech opět mířil na nejvyšší příčku mezi slezskými vévodskými sídly. Do politiky byl vévoda Fridrich Kazimír zatažen už v roce 1553 ve svých 12ti letech jako vyslanec císaře Ferdinanda I. Habsburského (vládl 1526-1564) na svatební oslavě polského krále Zikmunda II. Jagellonského. Roku 1563 se vévoda také účastnil uherské korunovace císaře Maxmiliána II. Habsburského. Z lásky k vévodkyni Kateřině, ale také ke své okázalé reprezentaci a upevnění moci ve Slezsku, dal vévoda Fridrich Kazimír postavit ve Fryštátě zcela nový renesanční zámek Ráj se vším dostupným komfortem, kam plánoval přesídlit slezský panovnický dvůr, a jež se měl stát hlavním slezským panovnickým sídlem. Vévoda Fridrich Kazimír okázalým životem zaháněl starosti, které měl s dluhy svého otce, ale jeho okázalý život tyto dluhy ještě zvětšoval. Jistou útěchu mu v nelehkém životním údělu poskytoval jeho strýc z matčiny strany, moravský velmož a český nejvyšší kancléř, pan Vratislav II. Pernštejn (1530-1582), který se stal Fridrichovým důvěrníkem. Vedli spolu dodnes dochovanou obsáhlou korespondenci, a často se navštěvovali. Díky Vratislavu z Pernštejna získal vévoda Fridrich kontakty na evropské královské dvory, ale i tento jeho strýc vedl nákladný život, který mu později způsobil finanční bankrot a zánik rodu Pernštejnů. Taková byla doba renesance. Žádala luxus a přepych, ale pro svou drahotu způsobovala zánik prastarých rodů. Mladý vévoda Fridrich Kazimír se tak stále musel potýkat s překážkami, které mu život, ale i nepřejícní závistivci, kladli pod nohy. Roku 1564 zemřela jeho mladší sestra Anna, roku 1567 zemřela jeho matka Marie a jako by to nestačilo, v roce 1569 na mor zemřela i Fridrichova milovaná žena, krásná vévodkyně Kateřina. Fridrichův otec Václav Adam stále vedl prostopášný život a odmítal jeho zoufalé volání o pomoc, a jeho tchán, dolnoslezský vévoda Fridrich III. Lehnický, se stal alkoholikem, císařem Maxmiliánem II. zbaveným svéprávnosti a drženým v domácím vězení na Lehnickém zámku, který nesměl opustit, a kde v prosinci roku 1570 zemřel. A císaři Maxmiliánovi II. Habsburskému byl Fridrichův okázalý způsob života trnem v oku. V zimě na přelomu let roku 1570/1571 vévoda Fridrich Kazimír těžce onemocněl a ačkoliv císař Maxmilián věděl, že je vévoda velmi nemocný, povolával si ho na své sídlo ve Vídni. Vévoda Fridrich Kazimír odesílal císaři omluvné listiny, ale to císaře Maxmiliána neobměkčilo a příkazem si nemocného vévodu povolal na svůj vedlejší dvůr v Praze, kde byl v dubnu 1571 císař na zemském sněmu. Cesta do Prahy byla náročná, v Čechách vedla po špatných silnicích, kde také musela překonat pohoří, kterými jsou odlehlé Čechy obklopeny, a navíc ještě stále vládlo chladné počasí. S tím vším musel císař počítat a možná právě proto trval na vévodovém příjezdu do Prahy. Tuto náročnou cestu, která jeho zdraví zcela zlomila, vévoda Fridrich Kazimír nezvládl a u Pardubic 4. dubna roku 1571 vyčerpáním zemřel. Císař měl nepřímou odpovědnost za jeho smrt a jako by to už předem plánoval, ihned učinil opatření k zajištění Fridrichova luxusního majetku ve Fryštátě a odvezl si je na svůj vídeňský dvůr k doplnění vlastních sbírek. Tak to císař Maxmilián II., Habsburský, i jeho syn, císař Rudolf II. prováděli i se sbírkami jiných slezských panovnických dvorů. V létě toho roku za záhadných okolností zemřela i Fridrichova dědičná dcera, 6ti letá, půvabná slezská princezna Kateřinka. Šťastná a nadějná slezská vévodská rodina tak v letech 1569 - 1571 vymřela. Vévodkyně Kateřina s malou princeznou byly pochovány ve fryštátském zámeckém kostele,* ale vévoda Fridrich Kazimír, umírajíc na cestě do Prahy, byl dočasně uložen do rodové hrobky Pernštejnů v Pardubicích vedle své matky, vévodkyně Marie. Již 450 let tam však jeho tělo čeká na převezení domů do Fryštátu ke své rodině jak si přál. O jeho nelehkém, ale okázalém životě, milostném vztahu a poměrech na Fridrichově vévodském dvoře ve Fryštátě 16. století, pojednává románový příběh "VÉVODA Z FRYŠTÁTU", který je dostupný i na těchto webovkách.

Slezská náboženská reformace a vévodské majetky Piastovců ve Fryštátě

V 16. století byli slezští Piastovci silnými stoupenci evangelického kazatele Martina Luthera. Slezský vévoda Fridrich Kazimír Piast XIII. si na fryštátském dvoře vydržoval svého důvěrníka, luteránského pastora Jakuba Preisse z Břehu, který ve Fryštátě získal velkou náboženskou moc a z Fryštátu učinil centrum slezské evangelické víry. Nikdo jiný než-li evangelík nesměl zastávat významný post ve městě a každý slezský evangelík měl za povinnost alespoň jednou v životě Fryštát navštívit. Střediskem evangelické víry byl fryštátský kostelík svatého Marka, kde pastor Jakub Preiss kázal. Císař Ferdinand I. Habsburský chtěl evangelickou církev ve Slezsku potlačit násilnou rekatolizací, ale to se mu v hospodářsky a nábožensky silném Slezsku nedařilo prosadit. Slezští Piastovci když vymírali, jejich slezský majetek Habsburkové rozprodávali do rukou šlechty, ale jeho luxusní vybavení si přivlastňovali a odváželi na svůj dvůr ve Vídni. I zámek Fryštát se zámkem Ráj, jako vymřelé léno roku 1571 převzal Ferdinandův syn, císař Maxmilián II. Habsburský (vládl 1564-1576), ale roku 1573 je prodal slezské šlechtě. Na svůj dvůr ve Vídni však odsud přenesl vzácné umělecké sbírky slezských Piastovců, které byly v 17. a 18. století rozprodány na evropské dvory, nebo byly vypleněny švédskými vojsky během 30ti leté války. Císař Maxmilián II. měl pověst císaře "Slibotechny", protože sliboval, ale neplnil. V politice nebyl příliš obratný, proto raději volil cestu kompromisu. Slezsko si potřeboval udržet na přátelské úrovni, toleroval slezský náboženský mír i okázalé dvory slezských vévodů, ale zároveň je chtěl nějak usměrnit, protože potřeboval slezskou finanční podporu k drahým válkám, které císař vedl proti Osmanské říši. Fryštátskými zámeckými sbírkami se v Praze chlubil i císařův "bláznivý" syn Rudolf II. Habsburský (vládl 1576-1612), kam část sbírky svého otce Maxmiliána načas převezl, jak to také známe z filmu Císařův pekař a Pekařův císař. Císař Rudolf II. ikdyž prosazoval katolicismus, ve Slezsku toleroval svobodu vyznání. Avšak během 30ti leté války, především v letech 1640-1642, se ve Fryštátě vedly velmi těžké náboženské boje a veškeré bohatství Fryštátu bylo vydrancováno. Střediskem bojů se stal kostelík svatého Marka jehož okolí bylo srovnáno se zemí. Kostelík ale jako zázrakem těmto bojům nepodlehl a v jeho okolí, v dnešním Universitním parku, kde byla v této válce zbořena velkolepá kaple svatého Mikuláše, bylo pochováno na 2000 ve válce padlých vojáků. Hohenzollernové, stejně jako před nimi Přemyslovci, Lucemburkové a Jagellonci, ve Slezsku viděli velký potenciál. Skupovali od Habsburků slezská vymřelá vévodská sídla, a roku 1742 už měli ve Slezsku tak silnou moc, že tuto v Habsburském císařství nejbohatší zemi ovládli a Habsburkům navždy odebrali. Císařovna Marie Terezie v reakci na to vedla krutou a předraženou 7 letou válku o Slezsko a následně vedla intenzivní cílenou politiku, aby Slezsko získala zpět. Její Fryštátem procházející vojska zanechávala ve Fryštátě spoušť a další četná drancování. Habsburkům se však již nikdy nepodařilo získat Slezsko zpět. Slezsko se tak rozdělilo na velkou Pruskou, dnes Polskou část a malou Rakouskou, dnes Českou část, kam se začlenil i Fryštát, a kde se mu začala psát nová éra historie. Roku 1866 však Hohenzollernská Pruská vojska vstoupila i do Fryštátu, ale jejich okupace Fryštátu nedopadla dobře a z Fryštátu zase tato vojska odtáhla.