S L E Z Š T Í   P I A S T O V C I

"We jménu Jejích Milostí wéwodů slezských, s radostí wás wítám w rodowých sídlech slezských wéwodů Piastowských, jenź rozesety po celé zemi slezské jsou a uozdobou jejích krajin i památkou slawného rodu panowníků slezských. Tato sídla wéwodská budowána byla uod dwanáctého aź do konce tŕináctého wjeku, ćasto na místech starodáwných hradiśti dŕewjených, kde kdysi pŕebýwaly půwodní kmeny slezské. Zámky ty neslouźily toliko za pŕíbytky a domowy Jejích Milostí, neź také za stolce moci a wlády nad zemí slezskou. Uodtud spráwa zemje wycházela a zde pŕijímáni byli poslowé, páni i hosté wzácní. Mimo to mjely také úćel uobranný, neboti chránily zemi pŕed nepŕítelem a stŕeźily bezpećnost uobywatel slezských. Niekteré pak slouźily za honosná sídla lowecká, jiným byl údiel wdowský dán, aby wzneśené paní po smrti swých chotí důstojnie pŕebýwaly. Jaký wśak byl kaźdodenní źiwot za hradbami tiechto starobylých sídel? Jak źili wéwodowé, jejich rodiny, dwoŕané i sluźebnictwo? Nuźe, pojdime spolećnie nahlédnouti do komnat, síní i nádwoŕí a poznati źiwot, jenź zde kdysi kwetl."

Slezský maršálek Václav ze Slupska a na Fryštátě

"Nad správou a řádem zámků slezských vévodských přísným zrakem bděl hofmistr, aby všecko v náležitém pořádku stálo:

S L E Z S K Ý   L O V E C K Ý   A   V É V O D S K Ý   R E Z I D E N Č N Í   Z Á M E K   F R Y Š T Á T   V   K A R V I N É

"Zámek wéwodský slezský we Fryśtátie nićím se neliśí uod uostatních sídel rodu Piastowského w zemi slezské. Skrze pŕíbjeh tohoto zámku, uod ćasů jeho zaloźení aź do doby, kdy w niem po meći wymŕel rod slezských Piastowců, můźete poznati, jaký byl źiwot wéwodů, jejich rodin i dwora na wśech uostatních sídlech slezských. Neboti to, co uodehráwalo se za zdmi fryśtátského zámku, podobnie dielo se i na jiných zámcích wéwodských, kde sídlila moc, spráwa i kaźdodenní źiwot panowníků slezské zemje."

N Á V Š T Ě V A   V É V O D S K Ý C H   Z Á M E C K Ý C H   D V O R Ů   V E   S L E Z S K U

Založení vévodských zámků ve 12. a 13. století

"Račte slyšeti o slavném rodu vévodů slezských z rodu Piastovců, jenž v dávných časech dvanáctého a třináctého věku založili uprostřed lesů, lovišť a kupeckých cest svoje hrady. Z místa dávných nevelkých učinili sídla hodné panovníka, odkud střežili stezky, rozmnožovali blahobyt své země a rozšiřoval slávu Dolního a Horního Slezska. Kolem kamenných zdí zámku vyrostla města, jejichž jména bylo známá kupcům, rytířům i vyslancům královským.

A kdo dnes vstoupí do slezských vévodských zámků, ten nevchází toliko do starobylé budovy, nýbrž do světa vévodů, lovů, rytířských příběhů a dávné slávy Piastovského rodu. Zde podnes stojí kameny, na něž hleděli slavní vévodové, zde počala dlouhá historie významných a krásnýchch slezských rezidencí.

Protož zavítejte i do Fryštátu a nechte se vésti po stopách panovníků, jejichž odkaz přetrval až do dnešních dnů."

Uprostřed vévodských lovišť vévoda Mečislav Piast V. založil lovecký zámek Fryštát. Okolnosti, za kterých se tak stalo, se různí. Lidová pověst O Fryštátském zvonu, uvedená v knize Pamětihodnosti města Fryštátu uvádí, že k přeložení starého Fryštátu z břehu řeky Olzy, kde dosud stál, na místo kde stojí dodnes, došlo následkem požáru a následným pokrytím města říčním bahnem z přišlé povodně, takže se nový Fryštát postavil na dnešním vyvýšeném místě jen asi o 4 km dále proti proudu řeky, kde měl být také chráněn před častými povodněmi. Starým Fryštátem je dnešní obec Staré Město, a v téže knize je uvedena ještě i tato událost: "Profesor Peter vzpomíná ve svých "Rozmanitostech" ohledně zániku Starého města, že totiž ke zničení Starého města podle lidového podání nedošlo následkem požáru, nýbrž následkem rozhořčeného boje mezi majitelem tohoto místa, který tu obýval silně opevněný hrad a mezi králem z daleké země, který sem přitáhl s velkým vojskem, aby žádal vydání své manželky, která sem utekla pod ochranu hradu. Pahorek mezi Starým městem a Oplížím ukrývá prý pozůstatky bojovníků, padlých v ničivém boji, místo, na němž se nalézá nynější staroměstská škola ukrývá pak kosti poraženého majitele hradu." Snad byl oním "králem z daleké země" myšlen vévoda Mečislav. Jeho žena určitě měla důvod od něho utéct, a i popisovaná událost se směle dá datovat do jeho doby... Po roce 2000 proběhla rekonstrukce staroměstské školy, při které byly v zemi nalezeny ohořelé dřevěné kůly, snad patřící k opevnění někdejšího dřevěného hradu. Historici města Karviné zase tvrdí, že se v nynějším fryštátském Zámeckém kostele našel stavební materiál s vytesaným rokem 1288, což by potvrzovalo postavení zámku Fryštát vévodou Mečislavem.

"Urození páni, ctné paní a milí hosté, račte naslouchati vyprávění o počátcích tohoto vévodského sídla fryštátského. Ať již byl nový Fryštát založen způsobem jakýmkoli, jisté jest, že léta Páně třináctistého pátého město na tomto místě již stálo a v listinách bývalo připomínáno jako jedno z nejpřednějších sídel vévodství slezského, jemuž vládl slavný vévoda Mečislav Piast V. (1251-1316). Město i hrad založeny byly na rozložitém skalnatém návrší poblíž vsi Ráj. Místo toto vévoda zvolil moudře, neb leželo uprostřed rozsáhlých loveckých hvozdů náležejících jeho rodu. Nedaleko tekla bystřina Dubina, z níž obyvatelé brali vodu, a k tomu všemu se zde stýkaly obchodní cesty vedoucí krajem. Tu křižovatku obchodní bylo třeba chrániti a míti pod dohledem. Proto dal vévoda Mečislav vystavěti na tomto vrchu hrad lovecký i strážný, do něhož usadil družinu svých zbrojných mužů. Odtud bylo lze pozorovati pohyb kupců i pocestných, střežiti kraj a upevňovati moc rodu Piastovců ve Slezsku. Hrad ten nebyl velikou přepychovou rezidencí, nýbrž stavbou spíše prostou a účelnou. Srdcem všeho života byla vysoká obytná věž, již nazýváme donjonem. V ní sídlil vévoda, tu hodovalo se, přijímali hosté a projednávaly záležitosti zemské. Na východ od věže stávala budova obytná, kde přebývali zbrojnoši, sluhové, kuchaři a jiní lidé pečující o chod hradu. Za ní pak nacházela se kuchyně černá, kde na otevřeném ohni připravovaly se pokrmy. Na západní straně stála kaple, skromná, však Bohu zasvěcen.

Život na hradě nebyl pohodlný tak, jak by se dnešnímu člověku mohlo zdáti. Komnaty bývaly tmavé a chladné. Okna byla malá a jen ta nejvzácnější měla skleněné tabulky. Většina otvorů uzavírána byla toliko okenicemi, jimiž táhl vítr a zima. Světlo poskytovaly louče a pochodně. Kouř z nich brzy naplnil síně i komůrky, takže vzduch býval těžký. Rovněž vytápění nebylo snadné. Zdi hradu byly mocné přes loket i více a sluneční teplo skrze ně nepronikalo. Proto se topilo hlavně v obytných místnostech. Často se užívaly železné koše s rozžhaveným uhlím či hořícím dřívím, což přinášelo další dým. Vybavení komnat bylo skrovné. Stůl, lavice, několik židlí a truhlice tvořily většinu nábytku. Nejvzácnější byla zdobená postel vévody a jeho paní. Na podlahách často ležela sláma, která však poskytovala útočiště blechám, krysám a jinému neřádu. Po nádvoří se volně pohyboval dobytek a jiná hospodářská zvířata. O čistotu se tehdy nedbalo tak jako dnes. Lázně na hradě nebyly a úplná koupel konávala se hlavně o svátečních dnech. Proto se nelze diviti, že obyvatelé hradu nevoněli vždy po růžích. Na jižní straně byly zřízeny prevéty, totiž záchody vystupující z hradeb v podobě arkýřů. Odtud nečistoty padaly přímo do příkopu pod hradem. Proto hrad i jeho okolí nevydávaly vůni právě příjemnou. Mezitím kolem hradu rostlo město. Měšťané stavěli své domy, krámy a paláce. Nejprve vzniklo tržiště, které dnes nazýváme náměstím, a poté i okolní ulice. Město pak obdrželo znak se zlatou orlicí a lípou. Orlice znamenala moc slezských vévodů z rodu Piastovců a lípa připomínala růst, blahobyt a krásu města. Původní podoby hradu již dnes zcela neznáme. Avšak podle nejstarších dochovaných zdí lze souditi, že podobal se jiným slezským vévodským sídlům své doby, zejména pak tomu v Gliwicích. Také kaple zdejší byla vystavěna podobně jako kaple knížecí v Ratiboři. Vévoda Mečislav měl své hlavní sídlo v Těšíně, avšak nežli tamní hrad přebudoval k důstojnosti vévodské, pobýval často zde ve Fryštátě. Odtud mohl dohlížeti na práce v Těšíně i na své lovecké revíry. Vypráví se dokonce, že právě zde mohla přijíti na svět jeho jediná dcera, slezská princezna Viola Alžběta. Dne sedmnáctého ledna léta Páně tisícího dvoustého devadesátého prvního uzavřel vévoda v Olomouci smlouvu přátelství a spolupráce s králem českým Václavem II. z rodu Přemyslovců. A i když později přesídlil do Těšína, Fryštát zůstal oblíbeným sídlem jeho i jeho potomků, zvláště při lovech a cestách po kraji.

Odtud pak Piastovci po mnohá století spravovali své země, až jejich mocný rod ve Fryštátě roku 1571, v Těšíně roku 1625 a v Lehnici roku 1675 vyhasl. Tak tedy, urození hosté, počal příběh fryštátského vévodského hradu, založeného slavným vévodou Mečislavem, a od těch časů stal se Fryštát jedním z předních sídel slezských vévodů."

"Z dochovaných staveb kamenných zámeckých, jež z konce věku třináctého pocházejí, lze souditi, kterak zámek lovecký a strážný, po způsobu pozdně románském vystavěný, ve Fryštátě vypadati mohl:"

p a m á t k o u   n a   p r v n í   s t a v b u   z á m k u   z e   13.   s t o l e t í   j e   k a p l e   a   b u d o v a   n ě k d e j š í h o   D o n j o n u   s   H o d o v n í m   s á l e m:

Počátky Loveckého zámku Fryštát ve 14. století

"Za dnů, kdy koruna Česká mocně panovala a země slezské věrnost jí zachovávaly, byli vévodové slezští povoláváni k úřadu vysokému a důstojnému, aby jménem krále spravovali kraj a jeho práva hájili. Mezi nimi vynikli páni z rodu Piastovského, kteří moudrostí i věrnou službou rozmnožovali vážnost svého stavu a upevňovali pokoj v zemích Koruny české.

V těchže časech nabýval Fryštát většího významu a lovecký zámek vévodský byl zvelebován jako sídlo hodné mocných pánů. Sem přijížděli urození hosté, odtud vyjížděly družiny na lov a zde se projednávaly věci zemské i vévodské. Tak rostla sláva Fryštátu, jenž se stal ozdobou kraje a svědkem moci slezských vévodů."

"Urození páni, ctné paní a vzácní hosté, pokračujme dále v příběhu našeho fryštátského sídla, které po dlouhá léta sloužilo nejen lovu a odpočinku vévodskému, nýbrž též stráži země a ochraně obchodních cest.

Tento hrad fryštátský nebyl na počátku vystavěn toliko ku kratochvíli a lovům vévodským. Především byl tvrzí strážní, z níž bylo lze dohlížeti na ruch kupecký a bezpečnost země. Stál totiž na místě nanejvýše důležitém, kde se scházely cesty vedoucí od Wroclawi, Vídně i Prahy ke Krakovu a jiné stezky spojující krajiny rakouské a uherské se severními zeměmi polskými. Proto zde bývaly ustavičně vídány karavany kupců, poslové královští, poutníci i ozbrojené družiny doprovázející vzácné zboží. A poněvadž Fryštát ležel na tak významném místě, navštěvovali jej slezští vévodové často a užívali jej jako své druhé hlavní sídlo. Hrad byl obehnán hlubokým příkopem a pevnou hradbou. Mnozí lidé v pozdějších dobách soudili, že býval celý ze dřeva vystavěn, avšak tak tomu nebylo. Toliko horní patra některých budov byla ze dřeva zhotovena, kdežto přízemí a nejdůležitější stavby byly kamenné. Dodnes lze spatřiti základy dávných zdí, které o tom vydávají svědectví. V areálu hradu stála kaple, mohutná obytná věž donjon a další budova určená k obývání. Tyto stavby tvořily jádro vévodského sídla, z něhož vévodové spravovali své statky, konali soudy a přijímali hosty.

Když pak vlády nabyl syn vévody Mečislava, slavný vévoda Kazimír Piast VI. (1280-1358) z rodu Piastovského, dal celé město ještě více zvelebiti. V první polovici století čtrnáctého obehnal Fryštát novými hradbami a učinil jej sídlem ještě bezpečnějším a znamenitějším. Ačkoli zde nepřebýval po všechen čas, město velmi podporoval a rozšiřoval. Kázal založiti novou čtvrť, kterou lidé nazývali Horním Předměstím. Tam se usazovali zámožní pláteníci a jiní měšťané, kteří svým obchodem a řemeslem rozmnožovali bohatství města. Uprostřed této nové čtvrti byla vystavěna nádherná kaple svatého Mikuláše, jejíž krása budila obdiv široko daleko. Ačkoli již v nynějších časech nestojí, ve své době bývala ozdobou předměstí a pýchou fryštátských měšťanů. Kupci přijíždějící od jihu či západu vyprávěli, že průjezd Horním Předměstím byl zážitkem nevšedním. Dlouhé řady domů, dílen a skladů zdály se býti téměř nekonečné. Nad nimi se zdvihaly střechy měšťanských domů, věže kaplí a komíny řemeslnických provozů. Čím blíže pak cestovatel přijížděl k vévodskému hradu, tím více poznával bohatství a moc Fryštátu. A tak z původní strážní tvrze, vystavěné k obraně stezek a loveckých hvozdů, vyrůstalo postupně významné vévodské město, jehož sláva se nesla po celém Horním Slezsku a jehož hrad zůstával věrným sídlem rodu Piastovců po mnoho dalších generací."

"Urození páni, ctné paní a věrní hosté vévodského sídla, nyní přicházíme k době největší slávy Fryštátu, kdy tento hrad nebyl již toliko loveckým zámečkem ani strážní tvrzí, nýbrž sídlem mocného vévody, jehož hlas zněl po celém Českém království i zemích Koruny české.

Po vévodovi Kazimírovi převzal správu země jeho syn, slavný vévoda a český Vicekrál Přemysl Piast VII. (1332-1410) z rodu Piastovského. Tento muž dosáhl veliké vážnosti u císařského dvora a býval pověřován správou záležitostí královských. Mnohdy zastupoval samotného císaře Karla IV. a po něm i krále Václava IV., takže patřil mezi nejmocnější pány své doby. Za dnů Kazimírových i Přemyslových rozkvétal Fryštát více než kdy dříve. Městem proudily zástupy kupců, povozů, řemeslníků i poutníků. Ze všech stran světa sem přicházelo zboží, kožešiny, sukna, vína, sůl i železo. Tržiště bývalo plné hluku a ruchu od úsvitu až do soumraku. Právě tohoto ruchu však začali míti plné zuby zdejší urození páni a zámožní měšťané, jejichž domy stály kolem náměstí. Ve dne v noci duněla kola vozů po dláždění, ozývalo se práskání bičů, volání formanů a ržání koní. A tak léta Páně třináctistého šedesátého rozhodl vévoda Přemysl vykonati věc neobyčejnou. Kázal zříditi novou cestu mimo hlavní náměstí, aby kupecké povozy nemusely projížděti samotným srdcem města. Touto cestou byly následně vedeny všechny dálkové obchodní vozy. Podél nové komunikace začali záhy působiti kováři, podkováři a koláři, kteří opravovali povozy a obsluhovali kupce na cestách. Tak byl ve Fryštátě nastolen větší pořádek a klid a město mohlo dále růsti v bohatství i významu.

V témže roce pojal vévoda za manželku mladou slezskou princeznu Alžbětu z bytomské větve rodu Piastovského. Byla paní vznešeného původu a vévodovi porodila několik potomků, kteří měli pokračovati v slavném rodě svých předků. Mnozí soudí, že právě tehdy připadl Fryštát vévodkyni jako věno či osobní sídlo. Ať tomu bylo jakkoli, jisté jest, že od těch dob doznal hrad velkolepého rozšíření. Stará tvrz přestávala dostačovati potřebám vévodského dvora. Přibývalo služebnictva, úředníků, zbrojnošů i hostů. Proto dal vévoda vystavěti nové obytné trakty na východní straně, zřídil prostornější kuchyně, nové schodiště a hlavní bránu opatřenou obrannou věží. Při sídle vznikly také stavby určené pro koně a dvorskou správu. Hrad se tak stále více podobal vévodské rezidenci, jakou si žádala moc a postavení svého pána. Na západní straně starého donjonu vyrostla vysoká obranná věž. V jejím podzemí byla zřízena věznice, v přízemí zbrojnice a ve vyšších podlažích místnosti určené pro stráž i obranu hradu. Odtud mohli ozbrojení muži přehlížeti široké okolí a v případě nebezpečí chrániti celé sídlo. Jednotlivé budovy byly navzájem spojeny krytými ochozy a pavlačemi. Hrad se stával pohodlnějším a důstojnějším místem pro pobyt vévody, jeho rodiny i hostů. Také kaple byla rozšířena o novou jižní část. Pod ní vznikla pohřební krypta určená významným osobám spojeným s vévodským dvorem. Nedaleko byl zřízen hřbitov duchovních sloužících na hradě a pro jejich potřeby byla vystavěna fara. Zatímco jiné slezské hrady nechával vévoda posilovati především hradbami, baštami a vojenskými zařízeními, Fryštát zveleboval jako sídlo reprezentační. Nebyl určen toliko k válce, ale také k vládnutí, přijímání vyslanců a pořádání slavností. Nebylo to ostatně náhodou. Poloha Fryštátu byla mimořádně výhodná. Kraj zde měl příjemné podnebí a samotný hrad byl chráněn řetězem dalších pevností v Těšíně, Frýdku, Ostravě, Ratiboři, Bílsku i Bytomi. Vévodovi proto poskytoval větší pohodlí než mnohá jiná sídla. Praví se rovněž, že na zdejších stavbách pracovali mistři spojení s hutí slavného stavitele Petra Parléře, jehož díla zdobí Prahu i další města království. Není tedy divu, že fryštátský hrad nabýval podoby hodné jednoho z nejvýznamnějších pánů země. A když moc vévody Přemysla dosáhla svého vrcholu, stával se i Fryštát jedním z nejdůležitějších panovnických sídel v celé Koruně české. V těchto síních byli přijímáni poslové, vyhotovovány listiny a projednávány záležitosti, které měly význam pro celé Slezsko. Léta Páně třináctistého osmdesátého šestého byla na tomto hradě slavnostně potvrzena starší lenní smlouva mezi slezskými vévody a českými králi. Notář fryštátský, učený muž jménem Hanko Greifwald, o tom pořídil řádný zápis, aby práva a závazky zemské byly zachovány navěky. Z toho všeho můžeme poznati, že vévoda pobýval ve Fryštátě po delší čas a že hrad tehdy nebyl pouhým loveckým zámečkem, nýbrž skutečným střediskem vlády.

A právě tehdy, urození hosté, nastal onen čas, na který kronikáři vzpomínají s obdivem. Město bohatlo, tržiště překypovala zbožím, hrad zářil novotou a moc rodu Piastovského byla na vrcholu své slávy. Tehdy nadešel pravý zlatý věk Fryštátu."

"Na přelomu věků čtrnáctého a patnáctého nabyl zámek podoby a rozměrů, v nichž až podnes zachován jest. Kostel byl pak až do léta Páně 1945 součástí zámku a náležel vrchnosti:"

d o c h o v a n é   p a m á t k y   z   d o b y   g o t i c k ý c h   p ř e s t a v e b   z á m k u   z   l e t   1370 - 1420:

Gotické dvory vévodských zámků v Kazimírské době 15./16. století

"Za slavných dnů vicekrále Kazimíra bývaly vévodské zámky sídlem vznešeným, kde přebývaly urození vévodové a vévodkyně, a scházeli se páni mocní z blízkých i vzdálených zemí. Na gotickém slezském dvoře zněla slova dvorních rádců, šelest honosných rouch i hlahol poslové královských. Zde byly přijímány návštěvy vzácné, projednávány záležitosti zemské a pěstovány ctnosti dvorské, jak se na rezidenci slezských vévodů slušelo a patřilo.

V těchto časech zastával slezský vévoda Kazimír Piast X. též úřad vicekrálovský, maje svěřenu správu a ochranu zemí Koruny české. Jeho Fryštát tak nebyl toliko místem odpočinku a lovů, nýbrž také sídlem moci, odkud se řídily věci důležité pro celou zemi. Kdo dnes pohlédne na starobylé zdi a síně vévodských zámků, může si představiti nádheru gotického dvora, v němž se snoubila vznešenost vévodská s mocí královskou."

"Urození páni, ctné paní a vzácní hosté, nyní vstupujeme do časů neklidných i slavných zároveň. Časů, kdy nad Slezskem duněl válečný hřmot, avšak za zdmi fryštátského hradu rozkvétala nádhera dvorského života, jaké nebylo v těchto krajích rovno.

Po smrti mocného vévody Přemysla připadla vláda jeho synu, vévodovi Boleslavu Piastovi VIII. (1363-1431). Byl mužem jiného založení než jeho otec. Nevyhledával veliké úřady ani záležitosti císařských dvorů, nýbrž více pečoval o rodová práva a spojenectví se sousedními zeměmi. Velkou přízeň choval k mocnému králi polskému Vladislavovi z rodu Jagellonců, s nímž již dříve přátelství navázal jeho otec. Z vůle tohoto krále pojal za manželku urozenou vévodkyni Eufemii II. Piastovnu (vládla 1431-1447) z mazovské větve rodu Piastovského. Kronikáři tehdejších časů vypravují, že byla ženou vzácné krásy a moudrosti. A nejen ona, nýbrž i vévoda samotný býval pokládán za člověka urozeného vzezření. Mnozí proto soudili, že jejich spojení bylo stejně šťastné jako užitečné. Sňatek ovšem nesloužil jen lásce, nýbrž i politice. Moc jagellonská tehdy sílila a její vliv začal pronikati i do zemí slezských. Brzy nato vytáhl vévoda Boleslav se svými rytíři do válečného tažení po boku krále Vladislava proti řádu německých rytířů. Tak se fryštátský i těšínský praporec objevil mezi spojenci polského krále. Co se však týče našeho fryštátského sídla, zde vévoda Boleslav zanechal jen nepatrnou stopu. Pobýval převážně v Těšíně a Fryštátu nevěnoval tolik pozornosti jako jeho předkové. A právě tehdy přišla těžká zkouška. Léta Páně čtrnáctistého dvacátého sedmého přitáhla ke Fryštátu vojska husitská. Město i hrad musely spoléhati především samy na sebe. Posádka zdejšího hradu, měšťané i venkovský lid chopili se zbraní na obranu svého domova. Praví se, že po celém Slezsku tehdy pomáhaly při obraně také ženy, starci i odrůstající mládež. Tak veliké bylo nebezpečí, které zem postihlo. Bůh však Fryštátu dopřál příznivější osud než některým jiným městům. Díky diplomatickým jednáním a uzavřeným dohodám nebyl hrad ani město dobyto a vyhnuly se nejhorším pohromám válečných let.

Po smrti vévody Boleslava nastala nová éra. Vlády se ujala jeho choť, vévodkyně Eufemie. A vězte, milí hosté, že jen málo žen v dějinách Slezska dosáhlo takového významu jako ona. Fryštátský hrad jí byl obzvláště drahý. Již za života svého chotě rozhodla, že staré lovecké sídlo promění v rezidenci hodnou panovnice. Kázala povolati stavitele, kameníky i tesaře a započala rozsáhlou přestavbu. Na severní straně vyrostlo nové kuchyňské křídlo, ve své době jedno z nejmodernějších v celém Slezsku. V podzemí byly sklepy pro víno a zásoby, v přízemí rozlehlá kuchyně s pecemi, kotli a ohništi a o patro výše místnosti, kde se pokrmy upravovaly a zdobily před slavnostním podáváním. Odtud pak pážata nosívala na stříbrných a cínových podnosech pečené kapouny, husy, zvěřinu, koláče, ryby i sladké pokrmy přímo do hodovního sálu. Také zámecký kostel doznal proměny. Přistavěna byla nová kaple severní a celý chrám získal podobu velkolepé svatyně ve tvaru svatého kříže. Hrad tak získal duchovní stavbu, která svou nádherou budila úctu daleko za hranicemi vévodství. Když pak roku Páně čtrnáctistého třicátého prvního ovdověla, přesídlila svůj dvůr natrvalo do Fryštátu. A tehdy začala nejhonosnější kapitola zdejších dějin.

Vévodkyně zavedla přísnou dvorskou etiketu podle vzoru královských dvorů jagellonských. Každý člověk znal své místo, své povinnosti i způsob chování. Společné stolování bylo téměř obřadem. Před jídlem se omývaly ruce a pronášely modlitby. U jednoho stolu hodoval vévoda se svými syny a nejvyššími úředníky, u druhého vévodkyně, princezny a dvorní dámy. Každý věděl, kdy smí mluviti, kdy má mlčeti a kdy vzdáti čest svým hostitelům. Jídlo přinášel stolník, maso porcoval kráječ, víno rozléval číšník a nad vším bděl hofmistr, jenž řídil služebnictvo a dbal, aby hostina probíhala bez nejmenšího pochybení. Nebývala to hostina skromná. Na stolech se objevovalo hovězí, vepřové i drůbež všeho druhu. Nechyběli kapouni, husy ani zvěřina z fryštátských lesů. Podávaly se omáčky, polévky, pečivo světlé i tmavé a víno dovážené z dalekých krajin. Dokonce i pomeranče, fíky a granátová jablka, které většina poddaných nikdy ve svém životě nespatřila, bývaly občas součástí vévodských tabulí. Při slavnostech hráli hudebníci, zpívali pěvci a vystupovali kejklíři. Sál se plnil smíchem, hudbou a leskem oděvů. Tak veliká byla okázalost fryštátského dvora, že byl považován za jeden z nejvznešenějších v celém Slezsku. Přicházeli sem rytíři, vyslanci i šlechtici, aby na vlastní oči spatřili nádheru sídla vévodkyně Eufemie. Zde také vyrůstali její synové Václav, Přemyslav, Vladislav a Boleslav, jakož i dcera Alexandra. Kronikáři chválili jejich vzdělání, vybranost mravů i nádherné odívání. Kamkoli přijeli, budili obdiv a šířili slávu fryštátského dvora. Vévodkyně však nebyla pouze milovnicí přepychu. Byla také vládkyní pevné vůle. Nelíbilo se jí, jak se slezská vévodství opakovaně dělí mezi jednotlivé dědice. Věřila, že síla země spočívá v jednotě. Proto soustředila moc do vlastních rukou a své syny vysílala do jednotlivých částí Slezska jako své zástupce. Ačkoli vládli jménem vlastním, každý dobře věděl, že skutečným středem moci zůstává Fryštát a v něm samotná vévodkyně. Po dlouhá léta tak odtud řídila rozsáhlá území slezských Piastovců a učinila z Fryštátu skutečné srdce jejich vlády. Avšak ani nejzářivější hvězda nesvítí věčně. Dne osmnáctého září léta Páně čtrnáctistého čtyřicátého sedmého vévodkyně Eufemie na svém milovaném fryštátském zámku zesnula. Celý dvůr se oděl do smutku, zvony zněly nad městem a lidé oplakávali panovnici, která dala Fryštátu lesk, bohatství a slávu, jaké předtím nepoznal.

A tak skončila vláda velké vévodkyně Eufemie, první ženy, jež ze svého fryštátského sídla řídila značnou část Slezska. Její památka však mezi zdmi tohoto hradu žila ještě po mnoho dalších generací a její dvůr se stal měřítkem vznešenosti, k němuž se pozdější panovníci po léta vztahovali."

"Na zámcích vévodských sloužilo mnoho čeledi a služebníků, pocházejících nejčastěji z chudších domů. Tito za smluvenou mzdu vykonávali rozličné práce ke prospěchu dvora a panstva, starajíce se o pořádek, kuchyně, stáje, komory i jiné potřeby dvora. Již před rozedněním vstávali, aby vše k denní potřebě připravili, a k odpočinku uléhali teprve tehdy, když celý dvůr utišil se k nočnímu pokoji. Neboť práce při dvoře slezském bylo velmi mnoho a každý měl svou povinnost, již věrně a pilně vykonávati musel:

"Urození páni, ctné paní a vzácní hosté, po smrti slavné vévodkyně Eufemie nevyhasla sláva Fryštátu. Naopak, osud přivedl k vládě novou paní, jejíž dobrota a zbožnost zanechaly ve městě stopu stejně hlubokou jako stavby jejích předchůdců. Nyní vám budu vyprávěti o vévodkyni Anně, kterou lid fryštátský dlouho nazýval svou ochránkyní a dobroditelkou.

Po zesnutí vévodkyně Eufemie zůstal ve Fryštátě její nejmladší syn, prince Boleslava mladšího Piasta IX. (1422-1452). Vychován byl přímo na tomto zámku, mezi nádhernými síněmi a dvorskými obřady své matky. Když pak roku Páně čtrnáctistého čtyřicátého sedmého převzal vládu, stal se vévodou zdejšího údělu a rozhodl, že Fryštát bude náležeti mezi přední rezidenční města slezských vévodů. Městu udělil nová práva a svobody a dal mu další výsady, které podporovaly obchod i řemesla. Ke cti vévodského sídla založil také pivovar zámecký, jehož pivo bylo po dlouhá léta ozdobou vévodského stolu i městských hostinců. Netrvalo dlouho a na hradě se konaly slavnosti, o nichž se vyprávělo po celém Slezsku. Vévodův sňatek s urozenou vévodkyní Annou Piastovnou Bielskou (1430-1490)  z bělského rodu byl provázen hostinami, hudbou, rytířskými kláními a průvody, jaké Fryštát dlouho neviděl. Nová vévodkyně byla ženou hluboké víry, laskavého srdce a vznešených mravů. Pocházela z mocného rodu příbuzného jagellonským králům a její jméno požívalo úcty jak v zemích polských, tak litevských. Brzy po svatbě obdařil Bůh vévodský pár dědicem. Narodil se princ Kazimír, následník rodu Piastovců. Poté přišly na svět také princezny Barbora a Žofie. Radost však netrvala dlouho. Vévoda Boleslav, na něhož byly vkládány veliké naděje, odešel z tohoto světa velmi mladý. Sotva začal uskutečňovati své plány, zastihla jej smrt a Fryštát znovu osiřel. Tehdy se vlády chopila jeho vdova, vévodkyně Anna. A nutno říci, že si počínala s moudrostí a rozvahou hodnou velkých panovníků. Zatímco její syn Kazimír byl ještě chlapcem, spravovala zem sama, jen s pomocí svých urozených švagrů. Přijímala vyslance, rozhodovala spory, pečovala o město a chránila práva svého nezletilého dědice. Na fryštátském zámku tehdy opět sídlil skutečný panovnický dvůr. Sláva sídla se ještě více rozmohla roku Páně čtrnáctistého padesátého čtvrtého, kdy tudy projížděl královský průvod směřující do Krakova. Mnoho vznešených hostů tehdy spočinulo v komnatách fryštátského zámku a město se na několik dní stalo jedním z nejživějších míst celé země.

Jak princ Kazimír dorůstal, zasvěcovala jej vévodkyně do umění vládnouti. Učila jej trpělivosti, odpovědnosti a úctě k poddaným. Když pak dosáhl potřebného věku, převzal vládu po svém otci, avšak svou matku si ponechal po boku jako nejbližší rádkyni. Vévodkyně Anna totiž nebyla ženou, která by hledala moc pro sebe. Její srdce patřilo především lidem. Pod zámkem založila nové předměstí, kde našli domov chudší obyvatelé Fryštátu. Mnohým z nich poskytla práci při dvoře, aby se mohli uživiti poctivou službou. Když pak po slavnostních hostinách zůstávalo na stolech nesnědené jídlo, přikázala, aby nebylo vyhazováno ani rozdělováno mezi bohaté. Mělo býti odnášeno nejchudším a nemocným. Z této dobročinnosti nakonec vzešel také špitál svatého Ondřeje, jenž poskytoval pomoc potřebným. Vévodkyně jej založila a po léta podporovala z vlastních prostředků. Proto na ni obyvatelé Fryštátu vzpomínali s velkou láskou a úctou. Mezitím dospěl i princ Kazimír. Po smrti svých strýců se stal dědicem rozsáhlých slezských držav a postupně sjednotil území, jež byla po generace rozdělena mezi jednotlivé větve Piastovců. Tak se stal jedním z nejmocnějších vévodů Horního Slezska. Přestože hlavní sídlo své vlády přenesl z politických důvodů zpět do Těšína, Fryštát neztratil svůj význam. Naopak. Zatímco Těšín sloužil záležitostem státním, Fryštát zůstával nejhonosnějším dvorem celé země. A zde nadále vládla jeho matka Anna. Každý den na zámku měl přesně stanovený řád. Za svítání zněly zvony zámeckého kostela a všichni členové dvora se scházeli k modlitbě. Poté následovala společná hostina a až pak začínaly povinnosti dne. V hodovním sále se setkávali šlechtici, úředníci i vzácní hosté. Hudebníci hráli při slavnostech, kejklíři bavili společnost a z kuchyní se linula vůně pečených pokrmů. Vévoda Kazimír trávil mnoho času lovem v rozsáhlých fryštátských lesích. Cvičil se ve zbrani, zdokonaloval v jízdě na koni a účastnil se rytířských turnajů. Tyto slavnosti patřily k nejoblíbenějším událostem zdejšího dvora. Na nádvoří či na loukách pod zámkem se střetávali rytíři v lesklých zbrojích, zatímco dámy sledovaly klání z vyvýšených tribun. Vzduchem zněl hlahol trubek, jásot diváků i řinčení oceli. Vévodkyně Anna mezitím dohlížela na správu hospodářství, chod dvora i dobročinné podniky. Když její syn pobýval mimo své země, zastupovala jej stejně jistou rukou jako v dobách jeho mládí. Princezny pak získávaly vzdělání hodné panovnického rodu. Učily se jazykům, hudbě, tanci a dvorním způsobům. Pod dohledem zkušených dam vyšívaly, zdobily látky a osvojovaly si umění vedení domácnosti. Po večerních hostinách se život na zámku nezastavil. V komnatách se hrály šachy, vrhcáby a kostky, zpívaly se písně a tančilo při hudbě. Tak plynuly dny na fryštátském zámku ve znamení pořádku, vzdělanosti a dvorské vznešenosti.

Avšak i tato pokojná léta měla svůj konec. Léta Páně čtrnáctistého devadesátého zesnula ve Fryštátě vévodkyně Anna, nejmilejší rádkyně a opora svého syna Kazimíra. Celé město se ponořilo do smutku a vévoda uspořádal své matce pohřeb hodný panovnice. Mnozí tehdy pravili, že odešla žena, která spojovala moudrost vládkyně s dobrotou světice. A když byla uložena k poslednímu odpočinku, uzavřela se jedna z nejkrásnějších kapitol fryštátských dějin. Vévoda Kazimír pak vládl dále z moci a práva svého rodu. Přestože jeho dvůr již nebyl ve Fryštátě usazen natrvalo, zůstával tento zámek nadále sídlem jeho moci, místem slavnostních shromáždění, lovů i vladařských rozhodnutí. A právě za jeho vlády vstoupí Fryštát do nového věku, v němž se středověká sláva začne pozvolna proměňovati v nádheru renesanční."

"Anna Piastovna, vévodkyně-matka slezská a dobrodinka Karviné-Fryštátu, zanechala po sobě několikeré paměti a znamenité skutky, jež až podnes připomínají její život urozený a ctnostný:

"Urození páni, ctné paní a milí hosté, nyní vstupujeme do časů vévody Kazimíra, jehož jméno dodnes zaznívá mezi zdmi tohoto zámku s mimořádnou úctou. Neboť za jeho vlády dosáhli fryštátští Piastovci největší moci, jaké kdy ve Slezsku nabyli, a Fryštát se stal jedním z nejvýznamnějších sídel celé země.

Zde, v těchto síních fryštátského zámku, přišel léta Páně čtrnáctistého čtyřicátého devátého na svět slezský princ, vévoda a Vicekrál Kazimír Piast X. (1449-1528), syn vévody Boleslava a vévodkyně Anny. Již od útlého dětství bylo patrno, že osud mu přichystal mimořádné postavení. Jeho matka dbala, aby byl vychován nejen jako válečník, nýbrž i jako vladař. Učil se ctnostem, které byly ozdobou každého rytíře. Spravedlnosti, statečnosti, umírněnosti a zbožnosti. Vedle nich také štědrosti, čestnosti a milosrdenství vůči slabším. Vévodkyně Anna mu často připomínala, že moc panovníka není dána pouze mečem, nýbrž také schopností chránit své poddané. Již jako malý chlapec sedával v sedle koně a učil se ovládati zbraně. Nejprve bojoval dřevěnými meči a kopími, později zbraněmi skutečnými. Pod dohledem zkušeného rytíře, jenž sloužil již jeho otci, osvojoval si umění boje stejně jako dvorní způsoby. Mladý princ se musel naučit nejen vítězit v souboji, ale také důstojně přijímat vítězství i porážku. Kromě válečného umění studoval hudbu, zpěv, tanec, jazyky a dvorskou konverzaci. Neboť pravý panovník musel býti stejně zběhlý v síni hodovní jako na bitevním poli. Když dosáhl šestnáctého roku svého věku, převzal vládu nad vlastním údělem. Během dalších let však jeho moc neustále rostla. Moudrostí, rozhodností i šťastnou shodou okolností se stal dědicem stále větší části slezských zemí. Jeden po druhém odcházeli jeho příbuzní bez mužských následníků a jejich državy přecházely do Kazimírových rukou. Tak začala cesta muže, kterého pozdější generace nazývaly Velikým, Věčným vévodou a dokonce Králem Slezska.

Mezi nejslavnější události jeho mládí patřila návštěva budoucího českého krále Vladislava II. z rodu Jagellonského. Když mladý král cestoval z Krakova do Prahy, aby přijal českou korunu, zastavil se i ve Fryštátě. Zdejší zámek tehdy zažil jednu ze svých největších slavností. Vévodský dvůr uspořádal velkolepé hostiny, rytířská klání a slavnostní průvody. Po nádvoří kráčeli pážata v pestrobarevných oděvech, z trubačských věží zněly fanfáry a v hodovních sálech se setkávali šlechtici z mnoha zemí. Samotný Kazimír pak doprovázel nového českého krále na jeho další cestě přes Nysu a Kladsko do Prahy. A právě tehdy se začalo naplno ukazovat, jak významné postavení již mezi aristokracií Českého království zaujímal. Přes všechnu nádheru však nebyl mužem, který by myslil pouze na slavnosti. Velkou pozornost věnoval hospodářství své země. Zakládal nové trhy, podporoval obchodníky, zlepšoval cesty a budoval rybníky. Městům poskytoval pozemky pro jejich rozšiřování a chránil řemesla, z nichž plynulo bohatství poddaným i vévodské pokladně. Proto za jeho vlády Horní Slezsko bohatlo více než kdykoli předtím. Kupci sem přiváželi zboží z Čech, Moravy, Polska, Uher i německých zemí. Tržiště překypovala životem a města se rozrůstala za své hradby. Ani Fryštát nezůstával pozadu. Kazimír zde založil velikonoční trhy, které přitahovaly obchodníky z širokého okolí. Podporoval také výstavbu cest, aby se zboží mohlo bezpečněji a rychleji přepravovat mezi jednotlivými městy. Díky tomu proudilo městem stále více cestujících a Fryštát se stával jednou z nejvýznamnějších křižovatek ve Slezsku.

Když pak roku Páně čtrnáctistého sedmdesátého sedmého zdědil také poslední državy svých strýců, stal se svrchovaným vévodou většiny Horního Slezska. Pro potřeby správy se sice formálně usadil v Těšíně, avšak Fryštát nikdy neopustil. Právě zde trávil mnoho času, pořádal slavnosti, přijímal hosty a představoval svou moc vyslancům, rytířům a šlechticům. Fryštát zůstával jeho rodným městem a nejoblíbenější rezidencí. V této době pobývala na fryštátském dvoře také mladá princezna Hedvika, dcera těšínské větve Piastovců. Vyrůstala pod dohledem vévodkyně Anny a získala zde vzdělání hodné panovnického rodu. Později byla provdána do Uherského království, kde dosáhla mimořádného vlivu a stala se jednou z nejvýznamnějších žen své doby. Přesto však nikdy nezapomněla na Fryštát, Těšín ani na svého bratrance Kazimíra. Oba nadále udržovali úzké styky a podporovali obchod mezi slezskými a uherskými zeměmi. Z těchto snah prospěch plynul všem krajinám na trase mezi Karpaty a Odrou. Za těchto let dosáhl Fryštát vrcholu svého významu. Na zámku se scházeli vyslanci, obchodníci i rytíři. V kapli zněly slavnostní bohoslužby, na nádvoří se pořádaly turnaje a město u zámku se plnilo novými domy a dílnami. Ať již přijel pocestný od Krakova, Wroclawi, Prahy, Budína či Vídně, všude slýchal jméno vévody Kazimíra vyslovované s respektem.

Tak vládl Kazimír, největší z fryštátských rodáků a nejmocnější ze slezských Piastovců. A zatímco se blížilo šestnácté století, zdálo se, že sláva jeho rodu i tohoto zámku potrvá navěky. Avšak Pán Bůh měří čas jinak než lidé a osud již chystal poslední kapitoly vlády slezských Piastovců, které budou stejně slavné jako smutné.

Když byl vévoda Kazimír již mužem dospělým a pevným ve své vladařské moci, pojal za manželku urozenou Johanu z rodu Poděbradského, vnučku slavného českého krále Jiřího. Spojením obou rodů se upevnily svazky mezi slezskými Piastovci a českou šlechtou. Vévodkyně Johana byla ženou tichou a důstojnou, která většinu života strávila ve stínu mocného manžela. Přesto dala rodu to nejcennější, co si každý panovník přál: mužské dědice. Na svět přivedla prince Fridricha a prince Václava. Oba princové vyrůstali nejprve zde ve Fryštátě pod dohledem vévodkyně Anny, která již dříve vychovala samotného Kazimíra. Není tedy divu, že se jim dostalo výchovy přísné, ale urozené, jaká příslušela následníkům slezského trůnu. Po smrti vévodkyně Anny odešla Johana i se syny do Těšína, kde pečovala o svou rodinu a zachovávala spojení mezi poděbradským a piastovským rodem. Vévoda Kazimír mezitím stále více upevňoval svou moc. Jeho starší syn Fridrich byl určen pro dráhu církevní. Kazimír si přál, aby vedle vlády nad zemí získal jeho rod také rozhodující vliv v církevních záležitostech. Mnozí duchovní však nahlíželi na tyto snahy s nedůvěrou a odporovali jim. Mladší syn Václav byl naopak vychováván jako budoucí vladař sjednoceného Slezska. Když nadešel vhodný čas, přizval jej Kazimír ke spoluvládě a zajistil mu sňatek s urozenou Annou z rodu Hohenzollernů, jejíž krev spojovala rody jagellonské, lucemburské i habsburské. Zdálo se tehdy, že budoucnost rodu Piastovců je pevně zajištěna. Sám Kazimír však po smrti své manželky Johany již nikdy nevstoupil do nového manželství. Veškeré své síly věnoval správě země. Když nebyl v Těšíně, pobýval nejraději právě zde ve Fryštátě. Tento zámek miloval více než všechna ostatní sídla a stále častěji sem zval své přátele, spojence i panovníky okolních zemí.

Nejmilejším hostem býval polský král Zikmund I. z rodu Jagellonců. Oba vladaři se znali od mládí a pojilo je přátelství neobyčejně pevné. Když král přijížděl do Fryštátu, město ožívalo slavnostmi, lovy a hostinami. Mnoho dní bývala nádvoří plná koní, zbrojnošů a dvorních služebníků. V hodovních síních proudilo víno a hudebníci hráli dlouho do noci. Vypráví se, že oba panovníci dovedli hodovati s takovým zápalem, že na jejich veselí vzpomínaly celé generace služebnictva. Někdy spolu lovili v hlubokých lesích fryštátského panství, jindy zase rybařili u rozsáhlých rybníků, které Kazimír dal v předchozích letech budovati. Avšak právě za jedné takové bujaré noci stihla Fryštát velká pohroma. Na jaře léta Páně patnáctistého jedenáctého vyšlehl v zámku mohutný požár. Plameny zachvátily dřevěné části starobylé gotické rezidence. Oheň se šířil rychle a brzy pohltil velkou část zámku, ba dokonce i některé okolní domy. Mnozí tehdy soudili, že sláva sídla jest navždy ztracena. Kazimír však nebyl mužem, který by se vzdával. Ještě téhož roku povolal mistry stavitelské, kameníky i řemeslníky z mnoha zemí a přikázal, aby byl Fryštát obnoven ve větší nádheře než kdy předtím. Po několik let znělo celým areálem klepání kladiv, vrzání jeřábů a hlasy řemeslníků. Když byly práce dokončeny, objevil se před zraky obyvatel zámek zcela proměněný. Staré dřevěné části byly nahrazeny zdmi kamennými. Vznikly nové reprezentační prostory, rozsáhlé nádvoří a vstupní síň hodná mocného vladaře. Nad městem se nově vypjala vysoká Bílá věž, která se stala symbolem Fryštátu a ukazovala příchozím zdaleka cestu k vévodské rezidenci. Tak vstoupil Fryštát mezi nejmodernější renesanční sídla své doby. Netrvalo dlouho a nově obnovený zámek opět přivítal vzácné hosty. Jeho síně navštívili vyslanci, šlechtici i příbuzní královských rodů. Fryštát zářil novotou a leskem a jeho pověst se šířila daleko za hranice Slezska.

Pak však přišly těžké roky. Nejprve zemřel princ Fridrich. A nedlouho poté odešel z tohoto světa i princ Václav, v němž vévoda spatřoval budoucnost svého rodu. Byla to rána, kterou nesl velmi těžce. Naštěstí krátce nato přivedla Václavova manželka na svět syna, malého Václava Adama. Dítě se narodilo již po smrti svého otce a stalo se poslední nadějí slavné piastovské dynastie. Stárnoucí Kazimír proto zaměřil veškerou svou pozornost na zajištění budoucnosti vnuka i celého vévodství. Čím byl starší, tím častěji vyhledával klid fryštátských rybníků a lesů. Rád sedával na jejich březích, pozoroval vodní hladiny a vzpomínal na dlouhá desetiletí své vlády. Po více než půl století řídil osudy Slezska. Generace lidí se rodily do světa, v němž již vládl, a odcházely ze světa, zatímco stále vládl. Proto mu poddaní začali říkat Věčný vévoda. Když sepsal svou poslední vůli, určil za dědice právě malého Václava Adama a učinil opatření, aby vláda zůstala pevná i po jeho smrti. Také zasnoubil svého vnuka s urozenou nevěstou, Marií z rodu Pernštejnského, aby zajistil pokračování rodu Piastovců i v příštích generacích. Poté se jeho život začal pomalu uzavírat. Po dlouhých desetiletích vlády, jaké se dostalo jen málokterému panovníkovi, opustil tento svět muž, který sjednotil zemi Slezskou, rozmnožil jeho bohatství a proměnil Fryštát v jednu z nejkrásnějších rezidencí své doby. Kam bylo jeho tělo nakonec uloženo, o tom kroniky mlčí. Mnozí však věří, že si přál spočinout právě zde, ve svém rodném a milovaném Fryštátě, mezi zdmi zámku, kde se narodil, vyrůstal a kam se po celý život vracel.

A tak skončila Kazimírská doba, éra největšího z fryštátských vévodů. Po něm již nikdy nedosáhl rod slezských Piastovců takové moci a slávy. Avšak jeho dílo přetrvalo v zdejších zdech, v cestách, které dal budovati, v rybnících, jež založil, i v samotném Fryštátě, který dodnes nese otisk vlády svého nejslavnějšího rodáka."

"V osmnáctém věku nabyl zámek nové zevnější podoby, leč jinak se zámek fryštátský, jak jej vévoda Kazimír v letech 1511 až 1514 vystavěti poručil, až podnes zachoval:"

p a m á t k y   n a   k a z i m í r o v o u   r e n e s a n č n í   p ř e s t a v b u   z á m k u   z   l e t   1511-1514:

Renesanční dvůry vévodských zámků v 16. století

"Za časů renesančních, kdy sláva rodu Piastovského již se blížila k svému západu, býval vévodský zámek sídlem posledních slezských vévodů, kteří zde drželi svůj dvůr v nádheře a důstojnosti. V síních zdobených podle nového vkusu scházeli se páni urození, poslové zemští i hosté z krajů vzdálených. Ozývala se zde učená rozprava, hudba dvorská i rady o věcech zemských, zatímco za okny rozkvétaly zahrady a krajina poddanská prospívala pod ochranou vévodskou.

Ačkoliv se časy měnily a staré rody pomalu ustupovaly běhu dějin, vévodský zámek nepřestával býti symbolem moci, cti a slavné minulosti Slezska. Zde dohasínala poslední kapitola vévodského panování, avšak odkaz Piastovců přetrval v kamenných zdech, jež podnes vypravují o dávné vznešenosti svého dvora. Kdo vstoupí do těchto komnat, může ještě dnes pocítiti ducha věku, kdy na zámku sídlili poslední vévodové slezští a psaly se poslední listy jejich slavných dějin."

"Urození páni, ctné paní a vzácní hosté, po odchodu slavného vévody Kazimíra nastaly pro Fryštát i celé Horní Slezsko časy nejistoty. Veliký panovník odešel, avšak jeho dědic byl ještě dítětem. A tak se vláda dostala do rukou poručníků, regentů a rádců, zatímco osud rodu Piastovců visel na vlásku.

Když léta Páně patnáctistého dvacátého osmého zesnul vévoda Kazimír, stal se jeho nástupcem teprve čtyřletý vévoda Václav Adam Piast XII. (1524-1579). Byl to ještě chlapec, sotva odrostlý kolébce, a přece na něj přešla tíha dědictví, které budovali jeho předkové po mnoho generací. Po nějaký čas zůstal Fryštát bez skutečného vévodského dvora. Sláva dávných hostin utichla, rytířské turnaje zmizely z nádvoří a politické těžiště slezského světa se přesunulo do dolnoslezské Lehnice. Správy hornoslezské země se v Těšíně ujala princova matka Anna z rodu Hohenzollernů a nad mladým dědicem držel ochrannou ruku mocný moravský pán Jan IV. z Pernštejna. Právě za jeho časů se mezi lidem rozmohlo podivuhodné vyprávění o fryštátském zvonu. Říkávalo se totiž, že když byl do Bílé věže zavěšen veliký zvon, jeho hlas byl tak silný a krásný, že jej bylo možno zaslechnout až v Těšíně. Vévodkyně Anna, která ve Fryštátě pobývala jen zřídka, prý zatoužila míti tento zvon u sebe. Když však její přání nebylo vyslyšeno, poručila údajně zazdíti okna věže obrácená směrem k Těšínu, aby už jeho hlas neslyšela. Zda je to pravda či jen pověst starých měšťanů, nechť každý posoudí sám. Avšak příběh ten se mezi fryštátským lidem vypráví dodnes. Jan z Pernštejna učinil z Fryštátu sídlo své správy a vložil do země nemalé prostředky. Zakládal nové rybníky, zveleboval hospodářství a podporoval obchod. Měl však jednu velikou chybu. Jednal často bez souhlasu právoplatného vévody. To, co poručník považoval za rozumné hospodaření, pokládal dospívající vévoda Václav Adam za neoprávněné zasahování do svých práv. A tak mezi oběma muži postupně vznikalo nepřátelství, které nikdy zcela nezmizelo. Když mladý vévoda konečně převzal vládu do vlastních rukou, vstoupil na scénu muž zcela odlišný od svých předků. Vévoda Václav Adam zdědil znamenitý původ. V jeho žilách kolovala krev Piastovců, Jagellonců, Habsburků i Lucemburků. Byl také potomkem slavného českého krále Jiřího z Poděbrad. Mládí strávil na císařském dvoře vídeňském a dostalo se mu vzdělání hodného evropského panovníka. Mnozí proto očekávali velkého vladaře. Osud však rozhodl jinak. Pojal za manželku Marii z rodu Pernštejnů, s níž uzavřel sňatek ve zdech moravského hradu Veveří. Avšak jejich manželství bylo nešťastné a neblahé. Zášť, kterou choval vůči rodu Pernštejnů, přenesl i na svou vlastní choť. Vypráví se, že vévodkyně Marie zakoušela mnoho ponížení a smutku. Dny trávila v osamění a jen málokdy mohla okusiti lesk a radosti dvorského života, které náležely jejímu postavení. Přesto porodila syna Fridricha Kazimíra a dceru Annu, v nichž spočívala budoucnost rodu. V těchto letech zasáhla vévodství také veliká proměna duchovní. Vévoda přijal nové učení kazatele Martina Luthera a zavedl je ve svých zemích. Kláštery byly rušeny, kostely měnily své zvyklosti a celý kraj vstoupil do nové náboženské éry. Mnohé staré pořádky se tehdy změnily navždy.

Pak však zasáhla pohroma. Hrad v Těšíně vyhořel. A tak se roku Páně patnáctistého padesátého druhého celý vévodský dvůr opět přestěhoval sem, do Fryštátu. Po dlouhých letech se zámek znovu naplnil životem. Komnaty se otevřely šlechtě, nádvoří se zaplnilo jezdci a služebnictvem a v sálech opět zaznívala hudba. Zdálo se dokonce, že se vztahy mezi vévodou a vévodkyní Marií alespoň částečně zlepšily. Fryštát tehdy navštěvovali významní hosté z českých, moravských i polských zemí. Velkou událostí bylo přivítání průvodu královny Kateřiny Habsburské, která cestovala do Krakova, aby se stala manželkou polského krále. Na fryštátském nádvoří byly uspořádány slavnosti a následujícího dne doprovodil vévoda královský průvod dále na sever. Přesto se stále více ukazovalo, že skutečnou nadějí vévodství není Václav Adam, nýbrž jeho syn Fridrich Kazimír. Mladý princ vynikal schopnostmi, rozhodností i pracovitostí. Mnozí v něm viděli pokračovatele tradice velkého Kazimíra. Vévoda Václav Adam však svého syna nepodporoval tak, jak by se slušelo. Když mu nakonec přenechal část vlády, zatížil jej zároveň obrovskými dluhy. Fridrich Kazimír se pak po mnoho let snažil zachránit finance země, splácet dluhy a zachovat důstojnost vévodského rodu. Byl to zápas těžký a vysilující. Zatímco otec utrácel za zábavy a okázalý život, syn se snažil napravovat následky jeho rozhodnutí. Námaha a starosti jej však postupně vyčerpaly a sám podlehl touze po kratochvílích. Vévoda Václav Adam se však ve vyšším věku přece jen změnil. Vedle své druhé manželky Sidonie začal více myslet na dobro druhých. Navštěvoval nemocné, pomáhal chudým a nejednou osobně přinášel útěchu lidem stiženým morem. Vévodkyně Sidonie byla mezi lidem známá pro svou laskavost. Ve Fryštátě vlastnila vlastní městské sídlo a protože se odívala převážně do černého šatu, začali jí měšťané přezdívat Černá kněžna. Milovala děti, podporovala nemocné a získala si úctu mnoha obyvatel města. Když pak roku Páně patnáctistého sedmdesátého devátého vévoda Václav Adam zemřel, uzavřela se další kapitola dějin slezských Piastovců. Vlády se ujala vévodkyně Sidonie jako poručnice svého nezletilého syna Adama Václava.

Tak skončila bouřlivá vláda Václava Adama, muže rozporuplného, v němž se mísila vznešená krev největších rodů Evropy s lidskými slabostmi."

"Urození páni, ctné paní a vzácní hosté, nyní vám povím o posledním velikém rozkvětu fryštátského sídla za vlády vévody Fridricha Kazimíra. Byly to časy nádherné, plné slavností, turnajů, umění a přepychu. Avšak byly to také časy posledních nadějí rodu Piastovců, neboť starobylá dynastie již stála na samém okraji svého osudu.

V oněch dnech zůstávaly ve Slezsku již toliko dvě větve slavného rodu Piastovského. První vládla zde, v Horním Slezsku, z Těšína a Fryštátu. Druhá sídlila daleko na západě v Lehnici a Břehu. Oba rody dobře věděly, že jejich krev řídne a že mužských dědiců ubývá. Proto bylo rozhodnuto spojiti obě větve sňatkem. A nebyl to sňatek ledajaký. Mladý hornoslezský vévoda Fridrich Kazimír Piast XIII. (1541-1571) a lehnická princezna Kateřina byli od mládí vedeni k tomu, aby se jednou stali manželi. Co však začalo jako politické spojení, proměnilo se v opravdovou náklonnost. Vypráví se, že se měli upřímně rádi již od mladých let a jejich sňatek patřil k těm vzácným, kde vedle státních zájmů našla místo i skutečná láska. Když se léta Páně 1563 konala svatba v Lehnici, byla to událost hodná králů. Po celé dva týdny trvaly hostiny, slavnosti a rytířské hry. Sjeli se sem velmožové z mnoha zemí, vyslanci i panovníci. A když slavnosti skončily, vydal se novomanželský průvod na dlouhou cestu do Fryštátu. Příjezd mladého páru sem na zámek byl událostí, jakou město dlouho nezažilo. U bran stáli měšťané, konšelé, rytíři i duchovní. Zvonilo se na věžích, praporce vlály ve větru a celé nádvoří zářilo slavnostní výzdobou. Na počest nové vévodkyně dal Fridrich Kazimír uspořádati veliký rytířský turnaj. Přímo na nádvoří byla vztyčena slavnostní věž ozdobená piastovskými znaky. Kolem ní se střetávali rytíři v blyštivých zbrojích, zatímco z tribun přihlížely dvorní dámy a vznešení hosté. Po celé dny znělo nádvořím řinčení zbraní, hudba trubačů a jásot diváků. Když se pak mladému páru narodila dcera Kateřinka, zdálo se, že osud konečně přeje budoucnosti rodu. Fryštát tehdy dosáhl vrcholu své nádhery. Zámek byl plný drahocenných předmětů, vzácných látek, obrazů a ozdob, jaké bylo možno spatřiti jen na nejbohatších evropských dvorech. V komnatách štěbetali pestře zbarvení papoušci dovezení z dalekých zemí. Ve stájích pod dohledem štolmistra stáli vzácní arabští koně, jejichž původ sahal až do krajů za Středozemním mořem. Po nádvoří se volně pohybovali lovečtí psi, které vévoda nesmírně miloval a brával je s sebou téměř všude. Nechyběli ani sokoli a jiní draví ptáci určení pro lov. Celý dvůr tak působil dojmem malého královského sídla. A přece zde pobývala ještě jedna pozoruhodná osoba. Byl jí dvorní trpaslík, přivezený z Itálie. Zatímco ostatní dvořané museli dbát přísných pravidel etikety, jemu bylo dovoleno mnoho věcí, které by jinému neprošly. Směl žertovati s vévodou, zesměšňovati pyšné šlechtice a upozorňovati na věci, o nichž ostatní raději mlčeli. Mnohdy bavil celý dvůr svými výstupy, jindy zase přinášel vévodovi zprávy o náladách mezi služebnictvem a šlechtou. Byl tedy zároveň šaškem, pozorovatelem i důvěrníkem.

Samotný vévoda Fridrich Kazimír vedl život velmi aktivní. Část dne věnoval správě země, jednáním s městy a šlechtou či řešení hospodářských záležitostí. Jakmile však povinnosti skončily, spěchal do lesů a honiteb, kde lov patřil mezi jeho nejoblíbenější kratochvíle. Stejně jako jeho slavný praděd Kazimír Veliký miloval koně, jízdu a rytířské hry. Nebývalo výjimkou, že sám nastoupil do turnaje v plné zbroji a měřil síly s jinými šlechtici. Vévodkyně Kateřina mezitím vedla fraucimor, tedy ženskou část dvora. Obklopena dvorními dámami dohlížela na reprezentaci sídla, pořádala slavnosti a pečovala o výchovu mladých šlechtičen. Dny zde plynuly ve znamení hudby, vyšívání, četby, tance a výuky jazyků. Mladé dívky se učily mravům, které se očekávaly od budoucích manželek významných šlechticů. Na cudnost a dobré chování byl kladen mimořádný důraz. Jakákoli neřest byla trestána nekompromisním vyhnáním od dvora. Tak plynuly dny na fryštátském zámku. Kuchyně pracovaly od úsvitu, stáje byly plné ruchu, nádvoří zaplňovali poslové a návštěvníci a ve velkých sálech probíhala jednání o osudech slezských zemí. Zdálo se, že starobylá sláva Piastovců znovu ožívá. Avšak právě tehdy, kdy Fryštát zářil nejjasněji, začínal se nad rodem stahovati stín. Počet potomků zůstával malý, mužských dědiců ubývalo a mnozí staří šlechtici si začínali šeptem klást otázku, kdo jednou ponese korouhev Piastovců dál. Nikdo tehdy netušil, že osud připravuje posledním slezským Piastovcům těžké zkoušky, které otřesou nejen Fryštátem, ale celým Slezskem.

A právě v těchto nádherných komnatách fryštátského zámku, mezi zvuky louten, štěbetáním papoušků, dusotem rytířských koní a smíchem dvorních dam, začíná poslední velké dějství příběhu slezských Piastovců, jejichž hvězda se již pomalu skláněla k západu.

"Kterak poslední vévodové slezští na zámcích vévodských v šestnáctém věku život svůj vedli v nádheře a okázalosti, skrze niž důstojnost země slezské před domácími i cizími mocnostmi zvelebovali, neboť dvůr vévodský mezi nejskvělejší a nejokázalejší sídla počítán býval.

Když se vévoda Fridrich Kazimír ujal vlády, zatoužil vytvořiti sídlo, které by svou nádherou předčilo vše, co kdy ve Slezsku spatřeno bylo. Miloval svou choť, krásnou vévodkyni Kateřinu, a přál si jí dopřáti bydlení hodné nejmocnějších panovnic Evropy. Současně chtěl celému světu ukázati bohatství a slávu slezských Piastovců. Nedaleko Fryštátu proto rozkázal vystavěti zcela nový zámek, jenž dostal jméno Ráj. A věru nebylo toto jméno zvoleno náhodou. Nové sídlo mělo býti pohodlnější než starý fryštátský zámek a mělo se státi budoucím hlavním sídlem celé slezské monarchie. Byla to stavba vskutku velkolepá. Kolem prostorného nádvoří vyrůstaly budovy s arkádami. Nad nimi se zdvihala vysoká věž, v níž byla umístěna zámecká kaple. Komnaty byly rozlehlé, světlé a vytápěné mnohem lépe než staré gotické síně. Kolem zámku se rozprostíraly zahrady plné ovocných stromů. Včely bzučely kolem úlů, rybníky poskytovaly čerstvé ryby a hospodářské budovy zásobovaly vévodský stůl vším potřebným. Nechyběla ani pekárna, sladovna a pivovar. Vše bylo budováno tak, aby panovnický dvůr již nemusel hledati pohodlí jinde. Mezi Fryštátem a novým zámkem vedla dlouhá cesta lemovaná domy bohatých pláteníků. V těch dobách bylo fryštátské plátno známo široko daleko a přinášelo městu nezanedbatelné bohatství. Přestože se vévoda snažil vytvořiti obraz neomezeného lesku a moci, jeho srdce tížily starosti. Po svém otci převzal nejen slavné jméno, nýbrž také obtížné dluhy. A jak bývalo u mnohých renesančních panovníků zvykem, snažil se své starosti zaháněti ještě větší nádherou. Pořádal hostiny, slavnosti, honosné přehlídky i rytířské hry. Z cizích zemí přivážel vzácné předměty a obklopoval se lidmi, kteří dodávali jeho dvoru lesk. Velkou oporou mu byl jeho strýc, mocný moravský velmož Vratislav z Pernštejna. Tento muž znal evropské dvory, jednal s králi i císaři a mladému vévodovi otevíral dveře tam, kam by se jinak dostával jen obtížně. Spolu si dlouhá léta dopisovali a radili se ve věcech zemských i osobních.

Ale ani tato přátelství nedokázala zastaviti osud. Jedna rána následovala druhou. Nejprve zemřela vévodova sestra Anna. Poté odešla z tohoto světa jeho matka Marie. A nakonec přišla rána nejkrutější. Mor, který tehdy znovu obcházel Evropu, si vyžádal život milované vévodkyně Kateřiny. Mladý vévoda tak během několika málo let ztratil téměř všechny osoby, jež měl nejraději. Mnozí kronikáři píší, že od těch dob se na jeho tváři stále častěji objevoval smutek, který nedokázaly zahnat ani slavnosti, ani lovy, ani dvorský přepych. Ani jeho tchán, dolnoslezský vévoda Fridrich, mu již nemohl býti oporou. Upadl do nemilosti, ztratil svou dřívější moc a poslední léta života strávil v ústraní. Zdálo se, že se kolem Fridricha Kazimíra jeden po druhém hroutí pilíře, o které se mohl opříti. A právě tehdy přišla poslední zkouška. V zimních měsících těžce onemocněl. Nemoc jej natolik oslabila, že sotva mohl vykonávati své povinnosti. Přesto byl opakovaně povoláván k císařskému dvoru do Vídně. Nemocný vévoda prosil o odklad a zasílal omluvná poselství, avšak povolání nepřestávala přicházeti. Nakonec byl nucen vydati se na dlouhou cestu přes hory a vzdálené kraje směrem ku vedlejšímu císařskému dvoru v Praze. Byla to cesta těžká i pro zdravého muže. Jaro ještě nepřineslo teplo, cesty byly rozbahněné a počasí nepřívětivé. Vyvstal před ním úkol, který jeho zesláblé tělo již nedokázalo unésti. Nedaleko Pardubic, dne čtvrtého dubna léta Páně tisícího pětistého sedmdesátého prvního, vydechl naposled. Bylo mu pouhých třicet let. S jeho smrtí se zhroutily naděje mnoha slezských šlechticů. Země přišla o mladého panovníka, od něhož se očekávalo obnovení dávné slávy Piastovského rodu. Jako by ani to nestačilo. Nedlouho poté zemřela také malá princezna Kateřinka, jediná dcera Fridricha Kazimíra a Kateřiny. Dítě, které mělo býti budoucností rodu, následovalo své rodiče do říše zesnulých. Tak v několika málo letech zmizela celá mladá fryštátská vévodská rodina. Vévodkyně Kateřina i malá princezna nalezly svůj odpočinek zde, ve Fryštátě. Sám vévoda však spočinul daleko od svého domova. Jeho tělo bylo uloženo v pardubické hrobce Pernštejnů vedle jeho matky Marie. Mnozí však věří, že jeho posledním přáním bylo navrátiti se jednou do milovaného Fryštátu, kde prožil nejšťastnější léta svého života. A právě zde, mezi těmito zdmi, dodnes přetrvává vzpomínka na vévodu, který miloval krásu, rytířskou čest, svou choť Kateřinu i své rodné město více než cokoliv jiného.

Tak skončil život Fridricha Kazimíra, posledního velkého pána fryštátského dvora. S jeho smrtí pohasla nejzářivější hvězda pozdně renesančního Fryštátu a osud rodu Piastovců se začal nezadržitelně blížiti svému konci."

"Princěznična Kateřinka, jsouc ještě v útlém věku, vynikala půvabem a spanilostí nemalou. Svou milostí a vlídností všecken fryštátský dvůr vévody a vévodkyně oblažovala, a tak byla ode všech bez rozdílu vroucně milována a v nemalé oblibě chována:

"Kde odpočívají slezští vévodové z Fryštátu?

O místě posledního odpočinku slezských vévodů, jež sídlila na zámku fryštátském, nepodává nám historie jisté svědectví a tajemství jejich hrobů přetrvalo až do dnešních dnů. Vévodské archivy byly během věků opakovaně zachváceny ohněm, a mnohé listiny i paměti dávných časů tak navždy vzaly za své. Z toho příčiny nedochovaly se ani jisté zprávy o pohřbech fryštátských vládců.

Za nejpravděpodobnější pokládá se, že vévodové a členové jejich rodu byli ukládáni k poslednímu odpočinku při jižní kapli chrámu zámeckého, anebo přímo v útrobách kostela samého. Tam se totiž nachází několik uzavřených a nepřístupných hrobek, o nichž se již v devatenáctém století hovořilo jako o místech neznámého původu a určení.

Chrám zámecký byl budován po dlouhá staletí, od sklonku věku třináctého až do počátku století sedmnáctého. V dobách válek a nepokojů však těžce utrpěl. Roku 1620 byl vyrabován vojskem Jiřího Krnovského a v letech 1640 až 1642 postihlo jej plenění vojsk dánských i švédských. Tehdy byly zpustošeny také hroby nacházející se u jižní kaple a mnohé památky na dávné vévody zmizely navždy.

A přece Fryštát dosud ukrývá mnohá tajemství z časů slavného rodu slezských Piastovců. Nejeden poklad minulosti dosud čeká na své nové objevení. Ještě na přelomu let 2010 a 2011 byly při obnově severní zámecké kaple odhaleny vzácné malby gotické, pocházející z poloviny patnáctého věku. Roku 2018 pak bylo zkoumáno nově objevené sklepení, jehož původ sahá od století třináctého až do věků následujících. Také podzemí Fryštátu zůstává z velké části neprobádáno. Známé jsou starobylé chodby pivařské, pocházející z věků patnáctého a šestnáctého, jež se dosud skrývají pod městem.

Kdo ví, jaká tajemství ještě přechovávají kamenné zdi a hluboké sklepy starého Fryštátu? Zda neukrývají stopy dávných vévodů, jejich pokladů či míst posledního odpočinku, na něž čas téměř zapomněl."

Zámek Fryštát v době od 17. až do 20. století

"Urození páni, ctné paní a vzácní hosté, nyní přicházíme k jednomu z nejsmutnějších období fryštátských dějin. Neboť po smrti posledních slavných Piastovců pohasla nádhera, která po staletí činila z Fryštátu jedno z předních sídel Slezska. A přece ani tehdy město nezahynulo docela, neboť vždy se našli lidé, kteří mu navrátili alespoň část jeho někdejšího lesku.

Když po smrti vévody Fridricha Kazimíra a jeho rodu zůstal Fryštát bez svých panovníků, skončila slavná éra slezských Piastovců, kteří zde po mnoho generací vládli, hodovali, lovili a rozhodovali o osudech země. Někdejší vévodské sídlo bylo prodáno novému pánu, Václavu Cigánovi ze Slupska, jenž kdysi sloužil u piastovského dvora v hodnosti maršálka. Jeho rod zde po jistý čas přebýval a pečoval o panství. Avšak zemí již tehdy začínaly zmítati náboženské spory, které rozdělovaly šlechtu, města i celé rodiny. Nakonec byli nuceni Fryštát opustiti.

Léta Páně šestnáctistého čtyřicátého přitáhla ke zdejšímu zámku lupičská družina vedená odbojným slezským šlechticem Jiřím Krnovským. Zámek i kostel byly vyrabovány a mnoho vzácných předmětů, jež pamatovaly dobu Piastovců, tehdy navždy zmizelo. Jen o dva roky později zachvátila kraj ještě větší pohroma. Do Slezska vtrhla vojska severských zemí a spolu s nimi přišla bída, hlad a zkáza. Fryštát byl vypleněn, poničen a mnohé domy lehly popelem a celé ulice zpustly. Zdejší panství přišlo však do rukou mocného rodu Gaschinů. Tito slezští aristokraté si Fryštát oblíbili a učinili z něj jedno ze svých sídel. Zejména urozená hraběnka Benigna se zasloužila o rozkvět města. Do zámku se znovu nastěhoval život. Řemeslníci opravovali škody způsobené válkou, obnovovalo se opevnění a vznikaly nové budovy určené k péči o nemocné a potřebné. Pomalu se vraceli obchodníci, řemeslníci i noví obyvatelé. Město opět získávalo důstojnost a pořádek. V těchto dobách se Fryštát stal také významným poutním místem. Do zdejšího kostela přicházely dlouhé průvody poutníků, kteří se modlili před milostným obrazem Panny Marie. Mnozí věřili, že obraz přináší útěchu nemocným a pomoc lidem v nouzi. Proto sem každoročně mířily zástupy věřících z různých koutů Slezska. A tak se město začalo nově opírat o víru svých obyvatel. Přesto však osud Fryštátu znovu zasáhl. Když byla ve století osmnáctém velká část Slezska odtržena od starých zemských svazků a připadla pruskému panovníkovi, ocitl se Fryštát odtržen od většiny rodného Slezska. Rod Gaschinů vlastnil rozsáhlé majetky v krajích, které připadly jiné vládě, a proto své hlavní zájmy obrátil jinam.

Po bouřlivých událostech předcházejících let připadl Fryštát v polovině osmnáctého věku do rukou hraběcího rodu Taaffeů, pánů původem z dalekého Irska. Ačkoliv zde tento rod sídlil jen několik desetiletí, zanechal po sobě stopy, které lze spatřiti dodnes. Tehdy byly opravovány staré zámecké stavby, vznikaly nové hospodářské budovy a lovecký život se opět vracel do zdejších lesů. Hrabata dbala o své panství a znovu probudila tradice aristokratického sídla. Dodnes lze spatřiti mohutné zámecké hradby, kočárovny i jezdecké dvory, které připomínají jejich dobu. Právě tehdy se zde naplno prosazoval nový pořádek habsburské monarchie. Města dostávala čísla domů, úřady vedly přesnější záznamy a vláda z Vídně stále více zasahovala do každodenního života poddaných. Starý středověký svět se pomalu měnil. Ale ani vláda Taaffeů neměla trvati věčně.

Koncem osmnáctého století převzal Fryštát nový panský rod. Byli jím Larischové-Mönnichové. Jejich předkové byli se Slezskem spojeni již od dávných dob a nový rod se brzy zařadil mezi nejmocnější aristokraty celé habsburské říše. Fryštátský zámek se stal jejich hlavním sídlem. V jeho sálech se znovu rozhořel společenský život. Starobylá rezidence dostala novou podobu odpovídající vkusu tehdejší doby. Zdobily ji klasicistní fasády, upravené zahrady a pohodlné komnaty. Lov, který býval oblíbenou zábavou Piastovců, se opět stal středem zájmu zdejší šlechty. Do Fryštátu přijížděli aristokraté z mnoha zemí, aby se účastnili slavných honů v okolních lesích. Po zámeckých schodištích vystupovali hrabata, knížata i vysocí důstojníci. Na nádvořích se třpytily kočáry a v lesích zněly lovecké rohy. Mezi hosty bývali i příslušníci nejvyšších evropských rodů. Fryštát se opět vracel ke své někdejší slávě. Pak přišly další bouře dějin.

Tak (ne)končí příběh slavné slezské zámecké rezidence. Příběh města, které povstalo z lesů, stalo se sídlem vévodů, přečkalo války, požáry i zánik dynastií a navzdory všemu přetrvalo. A dokud bude stát tento zámek, bude žít i památka starého vévodského Fryštátu."

"Kterak po vymření vévodů slezských zámky fryštátský a rájský do rukou urozených rodů panských přecházely a kteří páni na nich od konce šestnáctého věku až do polovice věku dvacátého panství své vykonávali."

Po II. světové válce byli Larisch-Mönnichové, známí také svou krutostí, zapsáni na seznam Benešových dekretů jako kolaborantský rod, jejich majetek na území Česka byl zabaven a Larisch-Mönnichové se do Fryštátu již nikdy nevrátili. Praha na území Česka vymazala slavnou slezskou vévodskou historii a z historické země Slezsko se na českém území stala Severní Morava. Vymazán byl i název Fryštát, který byl i přes protesty jeho obyvatel změněn na Karviná. Ze slezského vévodského zámku, sídla slezských Piastovců a rodiště slezského Vicekrále, se stala radnice města Karviné a starobylý Fryštát byl zmodernizován jako městská čtvrť Karviná 1. Teprve až v roce 1992 byl název Fryštát obnoven, ale jen pro historickou městskou část Karviné, a byla zde vyhlášena městská památková zóna s památkovou ochranou. Roku 1997 byl zámek Fryštát zrekonstruován a v jeho prvním patře je bohatě vybaven mobiliářem z doby Larisch-Mönnichů. Zámek je od té doby přístupný turistům, rozvíjí se, ale teprve až od roku 2017 je postupně znovu objevována jeho slavná slezská vévodská historie. Jako jediné slezské vévodské sídlo v České republice, jediné dochované slezské sídlo českých Vicekrálů z dob Lucemburků, a rodiště největšího panovníka všech slezských vévodství, slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X., si Fryštát zaslouží vyšší památkovou ochranu Národní kulturní památky a podobně jako i jiná vévodská sídla v Polském Slezsku, je Fryštát oprávněným kandidátem na zapsání na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

"O památkách vévodského loveckého zámku fryštátského z věků třináctého až šestnáctého

Ačkoli žádné starobylé vyobrazení zámku fryštátského z časů dávných se až do našich dnů nedochovalo, přece jen pod nynější podobou svou mnohé části původního sídla vévodského v sobě ukrývá. Čtvero budov zámeckých, dvě věže starobylé i mocný donjon od věků středních zachovány byly a v šestnáctém věku v jedno veliké stavení spojeny. Věž i donjon pak byly sníženy ku výši střech zámeckých, pročež zrakům příchozích téměř zanikly.

Věž obranná na straně jihozápadní byla, jak se za to má, již na počátku šestnáctého věku snížena; však dodnes v podzemí svém žalářní kobky chová, v přízemí zbrojnici a v prvním patře síň menší, kde v pozdějších časech jídelna zřízena byla. Také druhá věž, stojící při někdejší hlavní bráně zámecké, byla snížena, avšak od Zámecké uličky dosud zřetelně poznati ji lze. Nejvyšší a nejznamenitější ozdobou zámku zůstala od počátku šestnáctého věku Bílá věž při kostele zámeckém, v níž zvony své sídlo mají.

K panství zámeckému náleží též Lottyhaus s konírnou, kaple zámecké a další budovy, totiž fara a palác vedlejší zámecký se stájemi. V pozdějších věcích přibyla také nová konírna v parku založená, jakož i jiné dvorské a lovecké stavby, mezi nimi jezdecký dvůr v Olšinách a lovecký zámeček v Petrovicích, Zebřidovicích, Těrlicku, Kunčicích či Hradci, jež ku potřebám a slávě zámeckého domu fryštátského sloužily."