"U ž   o d   p r a d á v n a   l o d ě   p r o p l o u v a l y   ř e k o u   O d r o u   a   s p o j o v a l y   s l e z s k á   m ě s t a...   V y d á v á m e   s e   p o   j e j í c h   v l n á c h"

Vydáváme se na společnou týdenní plavbu z Karviné do nejhlubších dějin počátků Slezské země. Zavřete oči a představte si, jak nastupujete do menšího skromného dřevěného člunu, který na vás čekal přímo tady, v Karviné pod Lázeňským mostem. Připojujete se jako pozorovatel vědecké výpravy vyslané Slezskou universitou v Karviné ve spolupráci se Slezskou universitou v Katowicích. Cílem této expedice je zdokumentovat slezský středověk a rannou Karvinou a porovnat to s tím, jak přesné máme informace z dostupných zdrojů. A pokud se podaří objevit něco, co se nedochovalo do naší doby, bude to tou obraznou třešničkou na dortu. Posádku výpravy tvoří šest studentů, všichni věkem okolo 23 let. Vedoucím výpravy je student Li z Japonska. Studuje na karvinské fakultě a protože má vrozenou autoritu a disciplínu, byl vybrán jako vedoucí výpravy. Fascinuje ho středoevropská kultura a protože se zamiloval do jedné dívky z Karviné, hodlá se s ní po návratu z expedice oženit a v Karviné zůstat na trvalo. Hezčí část výpravy tvoří dvojice studentek karvinské fakulty, dvě slečny z Ostravy, Marie a Alexandra. Nikdo jim však neřekne jinak než Maruška a Sašenka. Jsou to sestřenice. Maruška je velmi pečlivá a dokáže precizně zaznamenat každičký detail, proto jí byl svěřen lodní deník, do kterého bude zaznamenávat průběh plavby. Sašenka má tytéž vlastnosti, ale dokáže je výborně přenést do fotografie. Ráda fotí a na snímcích zachytí i to, co nelze zaznamenat slovy. Je tedy hlavní fotodokumentaristkou expedice a foťák je také jediná elektronika, kterou výprava disponuje. Do výbavy Sašenka dostala zásobu 50ti full plných náhradních baterií a paměťových karet. No a nakonec tady máme trojici mládenců z polského Těšína. Jsou to bratři - trojčata: Mieszek, Leszek a Cieszek, studenti katowické fakulty. Dokonale ovládají slezskou historii a společně tvoří naprosto sehraný tým. Jsou to kluci do nepohody a je s nimi veselo. Všech šest studentů se na tuto dobrodružnou výpravu připravovalo půl roku, dobře se znají a umějí spolu vycházet. S nimi jste v bezpečí. Představte si, jak se už odrážíte od břehu řeky Olše a vydáváte se na dobrodružnou plavbu do neznáma. Máte v plánu proplout řeku Odru a její přítoky a vaším cílem je daleká, předaleká minulost. ... A přece minulost, která je na dosah ruky všem i zde v Karviné. Jen ji vidět a sáhnout si na ni... V moderním městě to však jde ztěžka. Proto se vydáváme na tuto plavbu po proudu řeky do slezského vnitrozemí. Po své pravici vidíte známou cyklistickou stezku plnou pěších i cykloturistů, po své levici vidíte rušnou silniční trans magistrálu neustále doprovázenou rušivým zvukovým motoefektem, nehledě na znečištěný vzduch, na který jste si už ale dávno zvykli. Váš člun nemá ani motor ani plachty. Pohání ho vlastní síla mužské části výpravy přenášená do pádel. Míjíte střídavě silniční a železniční mosty s auty a vlaky uhánějící z a do Karviné, mosty klenoucí řeku Olši, až se konečně dostáváte za hranici městské aglomerace. Čas trávený poklidnou plavbou kluci trojčata vyplňují poutavým vyprávěním o nelehkém životě prvního slezského vévody Vladislava Piasta I. (1105-1163). Po smrti jeho otce, krále Boleslava III. Piasta, mu jeho macecha dělala ze života peklo, jen aby kralování připadlo jejím synům. Došlo i k bojům a proto Vladislav odjel do Německa žádat o vojenskou pomoc svého švagra, římského krále Konráda III. Nikdy se však už do Slezska nevrátil. Jeho nepřítomnosti využila Vladislavova macecha a podnítila své syny, aby z královského hradu v Krakově vyhnali Vladislavovu ženu a její dva nezletilé syny. Ti tedy odešli za Vladislavem do Německa. Synové Boleslav a Mečislav se však po dosažení své plnoletosti do Slezska vrátili a svým nevlastním strýcům to pěkně "natřeli". Ale to už se rychle stmívá a než padne úplná tma, míjíte po své levici chladící věže Dětmarovické elektrárny. Je tma. Váš člun směřujete ke břehu, kde kotvíte a kousek od řeky si rozkládáte deky, na které uléháte a velmi rychle usínáte tvrdým, nezvykle tvrdým spánkem...

STUDENTSKÁ METROPOLE LEHNICE, rok 1528...

Když se ráno probouzíme, jsme v člunu a plujeme řekou, jako bychom z něho včera večer ani nevystoupili a neuložili se na břehu řeky ke spánku. Jak jsme se dostali do člunu? A kde to jsme? Všude je naprosté ticho. Řeka Kačava, po které se plavíme, je levostranný přítok řeky Odry a lemuje ji krásná, jakoby nedotčená příroda a co je pro nás nezvyklé, je pohled na množství divoké lesní zvěře a množství vodních ptáků. Je ticho. Naprosté ticho a naprosto čistý vzduch. Každé nadechnutí je snadnější než jsme byli zvyklí a je pro nás všechny osvěžující. To ticho je zvláštní. Přitom je již ráno, slunce se pomalu zvedá výš a výš a hřeje. Chybí nám tady běžný čilý lidský ruch. Díváme se do oblohy a jsme opět překvapení. Tentokráte množstvím různého ptactva, kterého je snad plná obloha. Co se to děje? Plujeme dál a po chvíli se přibližujeme k nějakému městu. Už z dálky vidíme jeho vysoké a mohutné věže. Ano, jsou to věže, které známe. Připlouváme do Lehnice a začínáme si uvědomovat, že jsme se ocitli v jiné době... Žádná auta, vlaky, žádné sloupy s elektrickým vedením. Vzduch se ve městě zhoršuje. Je cítit potem a splaškami. Vystupujeme z člunu a jdeme na svou první prohlídku slezského středověkého města. Město Lehnice je bohaté obchodem, proudí jím němčina, latina, čeština i polština, po ulicích chodí měšťané v dlouhých kabátcích a také řemeslníci, učenci i duchovní. Kostel svatého Petra a Pavla, jeden z nejvýznamnějších chrámů města, je zároveň místem, kde se živě diskutuje o nových Lutherových myšlenkách. Nejsou to vlastně nové myšlenky, jen přesnější výklad svatého písma. Náměstí před kostelem a přilehlé ulice jsou plné studentů luteránské školy. Není to moderní univerzita s kampusem, jak ji známe dnes, ale spíše společenství mladých mužů soustředěných kolem školy a kostela. Vidíme skupinky studentů v tmavých vlněných pláštích. Někteří mají pod paží svazky pergamenových nebo papírových knih, drahocenných a často sdílených mezi několika spolužáky. Mluví převážně latinsky, protože právě ta je jazykem vzdělání. Kolemjdoucí měšťané čas od času zaslechnou útržky debat o Aristotelovi, Melanchthonovi nebo o Lutherovém výkladu biblických textů. Atmosféra tady v Lehnici je zvláštní směsicí středověku a nového věku. Na jedné straně stále ještě dominují staré gotické stavby, náboženské procesy a cechovní řád. Na druhé straně je ve vzduchu cítit intelektuální neklid. Reformace přináší přesvědčení, že vzdělání má být dostupnější, a že každý má porozumět Písmu. Lehničtí studenti proto působí sebevědoměji než učenci předchozích generací. Často diskutují a někdy se i hlasitě přou. Před kostelem postávají obchodníci se sýrem, pečivem a pivem. Vůně čerstvého chleba se mísí s kouřem z kamen okolních domů a s pachy koní. Město roku 1528 není romantickou kulisou: Je hlučné, živé a někdy i špinavé. Jsme hodně zvědaví na studentský život v době renesance a chceme ho srovnat se studentským životem v Karviné. Nevidíme ale skoro žádný rozdíl a jsme z toho překvapení, ale říkáme si, proč ne? My i oni jsme přece mladí studenti. Kolem poledne se nádvoří školy zaplnilo. Učitel právě dokončil přednášku z rétoriky a studenti vycházejí ze školy ven. Jedni si opakují latinské texty, jiní se smějí a strkají do sebe jako mladí lidé v každé době. Někteří pocházejí z bohatých měšťanských rodin, jiní přijeli ze vzdálenějších slezských měst a ubytovávají se skromně u místních obyvatel. I to je podobné s naší dobou.

Večer se však atmosféra Lehnice změnila. Světlo svící prosvítá okny školy a kostela. Studenti se sklánějí nad knihami, zatímco z hostinců doléhá zpěv a hluk. Mladší se snaží vyhovět přísným požadavkům učitelů, starší vedou dlouhé debaty o tom, kam se ubírá křesťanský svět po Lutherově vystoupení. Nejsilnější dojem však nemáme z budov ani z lidí samotných. Máme pocit, že stojíme uprostřed přelomové doby. Ti mladí studenti před kostelem sv. Petra a Pavla ještě netuší, jak hluboce náboženská reformace změní Slezsko i celou Evropu. Přesto jejich každodenní rozhovory, studium a spory už jsou součástí této proměny. V jejich očích vidíme stejné věci jako u studentů naší doby: Zvědavost, ambice, pochybnosti i naději, že vzdělání může otevřít cestu k lepší budoucnosti. Chceme se o jejich studenstkém životě dozvědět více. Leszek nám k tomu říká více:

"Na luteránské škole v Lehnici se vyučovaly především předměty typické pro reformační a humanistické školství:

• teologie a výklad Bible podle luterských zásad,
• latina jako hlavní vyučovací jazyk,
• řečtina pro četbu Nového zákona v originále,
• základy hebrejštiny pro studium Starého zákona,
• gramatika, rétorika a dialektika,
• filozofie,
• právo,
• náboženský zpěv a katechetická výuka.

Podle dobových plánů měla škola, respektive nově vznikající univerzita, tři fakulty: Teologickou, filozofickou a právnickou. Mezi učiteli v Lehnici působili významní reformátoři a humanisté, například Valentin Trotzendorf, Kaspar Schwenkfeld, Valentin Krautwald nebo Konrad Cordatus a mnozí z nich přišli z okruhu Martina Luthera ve Wittenbergu. Hlavním cílem školy v Lehnici bylo vzdělávat budoucí protestantské duchovní a úředníky prostřednictvím studia klasických jazyků, Bible, filozofie a práva v duchu luterského humanismu." "Jak s touto školou souvisel kostelsv Petra a Pavla?" ptá se Li. Leszek tedy odpovídá: "Luteránský kostel sv. Petra a Pavla v Lehnici byl s touto školou velmi úzce spojen. Proto právě také obě budovy stojí v těsném sousedství a tvoří jeden celek." "Něco jako kampus v naší době?" Ptá se Li. "Ano, dalo by se to tak říct." Odpovídá Leszek a pokračuje ve výkladu: "Právě na intelektuálním zázemí městské školy při kostele sv. Petra a Pavla založil vévoda Fridrich II. Piast Lehnický (1480-1547) roku 1526 tuto protestantskou vysokou školu, někdy také označovanou jako první protestantskou univerzitu. Reformace byla v Lehnici zavedena už v letech 1522 až 1523 Dolnoslezským vévodou Fridrichem II. Poté se kostel sv. Petra a Pavla stal evangelickým (luteránským) chrámem a zůstal jím po více než 400 let, od 16. století až do roku 1945. Lehnice spolu s Karvinou-Fryštátem a Břehem patřila k nejvýznamnějším centrům náboženské reformace ve Slezsku. Kostel sv. Petra a Pavla byl tehdy fakticky hlavním duchovním centrem luterství v Dolnoslezském vévodství a škola vychovávala duchovní i úředníky pro nově reformované Slezsko." Říká Leszek.

Vzdalujeme se od školy, která nás nadchla, ale zároveň nás ujistila v tom, že je sice mezi zdejšími studenty a námi dobový rozdíl 500 let, ale krom oblečení jsme moc rozdílů nenašli. A to nás taky celkem potěšilo. Jdeme směrem k vévodskému zámku. Je to mocenské sídlo Dolního Slezska a právě v něm sídlí vévoda Fridrich II. Piast Lehnický. Vévoda Fridrich II. byl spojencem slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. z Karviné-Fryštátu (1449-1528) a sídlil na zdejším městském hradě, který nás omračuje svou impozantností a dvěmi vysokými věžemi. "Na jeho zámeckém nádvoří se konala největší svatba v dějinách Slezska." Říká Mieszek jen tak pro zajímavost. "Roku 1563 se zde ženil Hornoslezský vévoda Fridrich Kazimír Piast XIII. a bral si za svou choť zdejší princeznu Kateřinu Lehnickou. Sňatek to byl rovnocenný, politicky žádoucí a manželé se vzájemně milovali, což v době středověku, a zvláště u panovnických dynastií, nebylo vůbec běžné. Svatby plné rytířských turnajů a kejklířských vystoupení se účastnilo na 2000 šlechticů a přítomen tady byl i císař Maxmilián II. Habsburský. Po svatbě oba novomanželé odjeli na své sídlo v Karviné-Fryštátě, kde svatební veselí dále pokračovalo ve stejném rytmu." Říká Mieszek. Zámek v Lehnici je však svědkem i mnohých jiných významných událostí, ale kluci trojčata nám to už nestačí doříct. Slunce zapadá a proto musíme zpátky do člunu.

Byl to náročný, ale vzrušující náš první den ve slezském středověku. Jsme unešeni a s velkým očekáváním se těšíme nadalší cestu. Vracíme se tedy do svého člunu a třebaže se stmívá, vyplouváme z Lehnice. Za městem kotvíme a usínáme na břehu kousek od člunu...

n a v š t i v   s l e z s k á   r e n e s a n č n í   c e n t r a   l u t e r á n s k é   v í r y

MAJESTÁTNÍ HLOHOV, rok 1480...

Druhého dne se opět budíme v člunu a plavíme se dál. Jak jsme se sem zase dostali? Nikdo z nás si na nic nepamatuje. Ale všímáme si velké změny - zatímco jsme z Karviné vypluli po proudu řeky a Lehnicí jsme propluli také po proudu řeky, teď se plavíme proti proudu. Jsme na řece Odře a mužská část výpravy tak má náročný úkol: Vynakládat dostatek sil na pádlování, abychom se vůbec posunuli v plavbě dál kupředu. Je to náročné a kluci od děvčat sklízejí uznání. Právě vplouváme do Hlohova roku 1480 a cítíme, že se ocitáme ve městě, které zadržuje dech. Je doslova obrovské a působí dojmem nedobytného gotického města. Už při příchodu do města nás však obklopuje ticho - ne klidné, ale napjaté, jako struna před prasknutím. Ulice jsou nezvykle prázdné, jen občas se za okenicí domů mihne tvář, která se rychle schová. Vzduch je těžký, voní kouřem z pecí a vlhkým kamenem. Na dlažbě leží zbytky po trhu, vidíme převržený vozík i zapomenutý plášť a všude se ozývá vzdálené klapání železa o dlažbu. Je to zvuk vojenských hlídek, které hlídají město, ale vidíme na nich, že se samy bojí. Napětí ve městě se dá doslova krájet. Tohle jsme nikdy nezažili a i my máme strach. Li potvrzuje, že se nacházíme v Hlohově roku 1480. "Je to Kazimírská doba. V této době došlo k mnoha válkám a roku 1480 byl přepaden Hlohovský hrad, kde sídlí vévodkyně Markéta, teta slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. sídlícího na zámku v Karviné-Fryštátě. On sám tady pobýval po několik měsíců od roku 1478 a ujistil svou ovdovělou tetu, že zde může zůstat do konce svého života. Její muž, vévoda Vladislav, vyrostl na zámku Fryštát a jeho matka, slezská panovnice Eufemie II., ho roku 1442 vyslala do Hlohova, aby tady pod jejím vedením panoval. Eufemie měla 4 syny a každého z nich poslala do jiného koutu Slezska, které tak jejich prostřednictvím ovládala. Vévoda Vladislav však roku 1460 zemřel po zranění, které utrpěl ve vojsku českého krále Jiřího z Poděbrad, když společně roku 1459 napadli slezské hlavní město Wroclaw. Kdyby vévodkyně Eufemie II. v té době ještě žila, nikdy by to svému synu nedovolila." Říkají kluci trojčata. "Na co se vztahuje pojem Kazimírská doba?" Ptá se Li a Mieszek mu odpovídá: "Je to doba dlouhé mírotvorné vlády slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. Začala už ale vládou jeho babičky Eufemie II. roku 1431. Její vláda byla pro Kazimíra vzorem a Kazimírská doba skončila roku 1547, kdy zemřel Kazimírův společník, dolnoslezský vévoda Fridrich II. Piast Lehnický. Měl se stát po smrti Kazimíra jeho nástupcem, ale vévoda Fridrich to odmítl. Zajímavé pro vás bude i to, že mocenským centrem Slezska v Kazimírské době byl zámek Fryštát v Karviné." My už ale kráčíme dál městem a jdeme směrem k radnici. Po chvilce chůze se nad námi tyčí radniční věž s černým praporem slezského orla, který se sotva hýbe ve větru. Každý náš krok zní v tom napjatém tichu až příliš hlasitě. Město je v tichosti, jako by chtělo zůstat neprobuzené. Na náměstí stojí mnich, který se tady tiše modlí, zatímco dva vojáci s kopími stojí opodál a každého procházejícího sledují s nedůvěrou. V jejich očích opět vidíme únavu i strach. "Kluci", osloví je Li, "vypadá to tady jako ve válce nebo těsně před ní. Kdo se sem chystá? Kdo a kdy tady bude válčit? Ti vojáci to vědí, že?" "Ano, vědí." Odpovídá Mieszek. "Vědí, že válka je blízko, že Jan II. Šílený, vévoda ze Žaganě, už shromažďuje vojsko. Musí to být každou chvíli. Pojďme se podívat na hrad. Ten patří rodákovi naší Karviné-Fryštátu, vévodovi Kazimírovi. Pojďme tam dokud ještě válka nevypukla. Chceme vidět, co se děje na hradě." "Co nás tam čeká?" Ptá se Maruška. "Máme strach..." Dodává.  My, studenti výpravy, cítíme, že jsme svědky okamžiku, kdy se dějiny lámou. Cítíme, že stojíme v městě, které se chystá na bouři, a že každý kámen, každé okno, každý stín tady má svůj příběh. Město Hlohov je krásné, opravdu velmi krásné, ale je zraněné. Hlohov na nás působí dojmem gotického srdce Slezska, které se chystá na svůj nejtemnější den.

Procházíme mostem přes řeku Odru, který spojuje město s hradem. Atmosféra je tady ještě napjatější než ve městě. Je tady však více živo. Obránci hradu jsou ve střehu a stále pochodujou sem a tam... Postavili jsme se na hradbách Hlohovského hradu, abychom vše viděli. Jsou temné dny roku 1480. Na ochozech vedle nás stojí Kazimírovi muži, tváře ale mají zčernalé od sazí a oči rozšířené strachem. Zdá se, že není před válkou, ale že jsme vstoupili přímo do jejího průběhu. Z věže se také ozývá křik raněných, a my už také vidíme hlavního viníka tohoto střetu: Dole pod hradem suverénně stojí Jan II. Šílený, vévoda ze Žaganě, vrah svého bratra Blathazara. "Jak ho zabil?" Ptá se Li. "Balthazar byl slezským vévodou ze Žagáně a byl švagrem našeho vévody Kazimíra. Svého soupeře bratra se zbavil tím, že ho zavřel do zámeckého vězení a nechal ho tam umřít hlady a žízní." Odpovídá Leszek. "To je strašné!" Reaguje s odporem Sašenka. "Bojíme se, pojďme odtud pryč!" Dodává Maruška. Ale to už teď nejde. Vévoda Jan II. stojí pod hradem v temné zbroji a s nepřehlédnutelně rudým pláštěm. S nenávistným, ale lstivě potěšeným okem a s chladnou jistotou vítěze, sleduje postupnou zkázu majestátního hradu Hlohov. Obléhá ho už nejméně od včera, možná už více dní. Nechává obranu hradu vyhladovět a také spoléhá na to, že zde není přítomen vévoda Kazimír se svým vojskem. Hrad je tedy v oslabení a jeho zkáza je opravdu nevyhnutelná. Obránci to nejspíš vědí, ale jsou stateční a hrad brání do poslední chvíle. Z hradeb vidíme, jak se vojáci Jana II. valí vpřed, jako lavina železa a nenávisti. Z mlhavého rána se nad město Hlohov zvedá kouř, těžký a štiplavý, mísící se s pachem spáleného masa a hnijících zvířat. V údolí pod hradem duní zem. Na odpověď "Co je to?" nemusíme dlouho čekat. Obrovský dřevěný trebuchet se těžkopádně přibližuje k hradbám hradu. "Co je to?" Ptají se holky. Cieszek jim to tedy vysvětluje: "Trebuchet je obrovský středověký vrhací stroj - něco jako obří prak postavený z těžkého dřeva. Sloužil k obléhání hradů a měst. Na jednom konci měl dlouhé rameno s košem nebo sítí, kam se vkládaly kamenné koule, sudy s ohněm nebo jiné projektily. Na druhém konci viselo závaží, které se po uvolnění prudce spustilo dolů a vymrštilo náklad do vzduchu. Síla byla tak obrovská, že dokázal rozbít hradby nebo zasáhnout cíl i na stovky metrů." A my vidíme jak se tento děsivě vypadající vrhací stroj pod hradem napíná, jeho lano vydává hrůzu nahánějící skřípot a pak s hromovým výdechem vypouští na hrad obludný náklad: Rozsekaného koně, který se v oblouku řítí proti hradní věži a dopadá tak blízko nás, že cítíme tlakovou vlnu, kterou vytvořil. Dopad rozkládajícího se zvířete zněl jako úder božího hněvu a my tady spatřujeme peklo roztržené na kusy. Během mžiku je vzduch plný létajících kamenů, výkalů a zbytků zvířat a šílený zápach se tady mísí s ozvěnou bubnů a modliteb zoufalých obránců. Máme opravdový strach, schováváme se za hradbami hradu a holky se se zavřenýma očima tísní v ochranném obětí Cieszka a Leszka. Brečí strachem. Kousek od nás se na nádvoří hroutí zdi, střechy hoří a mezi troskami vidíme běžet starou vévodkyni Markétu. Vidíme její šedé vlasy vlající se v kouři, zatímco ona sama v doprovodu statečných dvořanů hledá útočiště, které však už přestává existovat. Krčící se za hradbami hradu cítíme jak se země chvěje pod údery kamenných koulí, které se s hvízdáním rozrážejí o zdi. Každý dopad otřese naším tělem, prach se nám lepí na tvář a krev z rozseknutých obranářů stříká na zdi hradu. V nose cítíme zápach hniloby, protože nepřítel Jan II. hází na náš hrad nejen kameny, ale i mrtvá těla koní a psů. "To je běžná středověká strategie dobývání hradních pevností!" Křičí Mieszek, protože je všude ohlušující válečný ryk. Všude kolem nás se mísí kouř, výkaly a žár ohně, jako by se peklo otevřelo přímo před námi. "Držte se!" křičí Li, ale jeho hlas zaniká v rachotu vrhacího stroje. Vidíme, jak se z údolí zvedá vévoda Jan II. ze Žaganě. Jeho rudý plášť vlaje jako krvavý prapor. Za ním jdou tisíce mužů, štíty mají zdobené bílými kříži a jejich doprovodné válečné bubny duní jako srdce války. Na hradní věži hoří střecha, jejich trámy praskají a my cítíme, jak se hrad pomalu vzdává. Bojíme se. Opravdu se moc bojíme. V oči nám vstupují slzy. Ze strachu, ale i z bezmoci. Onu osudnou chvíli prožíváme velmi osobně. Víme, že vévodkyně Markéta je někde dole a modlí se, zatímco my nahoře umíráme strachem a obranáři hradu i doslova. Jsme zděšeni. Když se konečně hradní brána poddává dobyvatelskému vojsku Jana II., který se snaží vtrhnout dovnitř, hrad jako by se pomalu rozpadal pod svými výkřiky, taje železo mohutné brány a všude vládne oheň. Máme strach, ale v tomto válečném okamžiku chápeme, že Hlohov padl a s ním i Kazimírův sen o slezském míru.

Když se hradní brána konečně zřítí, je to jako by se hrad nadechl naposledy. Do nádvoří se nahrnula vlna železa, štítů a křiku. My jsme přešli za rozbitou zeď, kde se krčíme strachem, zatímco kolem nás dopadají poslední kameny z trebuchetu. Janovi muži se valí dovnitř jako temná povodeň. Jejich kroky duní po dlažbě a jejich zbroj se leskne v rudém světle požárů. Všude kolem se ozývají výkřiky těch, kteří se ještě pokoušejí hrad bránit, ale jejich odpor se hroutí stejně rychle jako zdi hradu. A pak ho vidíme zblízka. Jan II. ze Žaganě kráčí vpřed pomalu, ale s klidem člověka, který už ví, že zvítězil. Jeho plášť je potrhaný od kouře, ale jeho rudá barva stále září jako krev. V ruce drží přilbu, oči má tvrdé, bez jediné známky lítosti. Když vstoupil na nádvoří, rozhlíží se kolem sebe, ne jako vojevůdce, ale jako nový pán Hlohova, který si prohlíží svou kořist. I přes hukot plamenů ho slyšíme ho jak k vojákům pronáší několik slov. Není to křik ani výhrůžka. Je to chladný rozkaz: "Vyžeňte ji." Myslí tím ubohou vévodkyni Markétu. My si teď uvědomujeme, jak vratký byl život středověkých panovníků. Nebyl jen oním životem v luxusu. Panovníci byli také součástí bitev a hlavními trofejemi vítězů. Nebohých a slabých žen nevyjímaje. Jaký rozdíl oproti naší doby! Vidíme vévodkyni Markétu jak vychází z hradní  kaple, podpíranou dvěma služkami. Její tvář je bledá, oči má zarudlé od kouře i od slz. Jde pomalu, jako by její každý krok byl bolestí. Janovi muži se před ní rozestupují a my se mlčky díváme co bude dál. Jan II. se před vévodkyni postaví ne z úcty, ale z povinnosti. Jako vítěz nad svou kořistí. Když vévodkyně Markéta míjí místo, kde se skrýváme, nečekaně se na okamžik zastaví. "Viděla nás?" Ptáme se a trneme hrůzou, že k nám přijde a prozradí naše inkognito Janovi II. Propadáme beznaději, že nás tento krutý vévoda zabije... Ne, neviděla nás. "Uf..." Zato my vidíme ji, jak se dívá na svůj hrad, na svůj dosavadní domov a symbol její moci v této části Slezska. Dívá se na hrad.., na věž... i na zdi, které kdysi chránily její rodinu. A pak najednou hrdě, ale i příchutí zoufalství pronáší památná slova: "Hlohove… Můj domove!" Je nám ji moc líto a tolik bychom jí chtěli pomoct. Cítíme její bezmocnost, nespravedlnost a nemožnost si zavolat pomoc. Je oddaná svému osudu panovnice. Tak moc jí ale chceme pomoct...

Jak se dalo čekat, nikdo jí neodpověděl. Nikdo ji nezachránil. Jen ji Janovi vojáci vyvádějí ven do studeného větru, který odnáší kouř i poslední zbytky jejího života. "Co se s ní stalo potom?" Ptá se Li. "O dva měsíce později zemřela. Její synovec vévoda Kazimír, jakmile se o zkáze hradu a vyhnání vévodkyně Markéty dozví, okamžitě se sem vrátí se svým vojskem." Odpovídá Mieszek smutně, ale s notnou dávkou naděje... My jsme však uvěřili tomu, že vévodkyně Markéta zemřela už tehdy, když opustila bránu hradu...

Zůstali jsme stát mezi troskami majestátního hradu, mezi jeho mrtvými obránci, mezi zničenými Kazimírovými sny. Janovi muži nás míjejí jen těsně. Jsme šťastni, že jsme přežili. Šťastní? Né, to není to správné slovo. Oddychli jsme si že žijeme...

Ten den strávený v Hlohově roku 1480 se stal naší součástí. Je jako jako jizva, která se nikdy nezahojí. Zdrceni, v šoku a beze slova odcházíme do svého člunu, abychom odsud odpluli...

n a v š t i v   s l e z s k á   b i t e v n í   p o l e   v   k a z i m í r s k é   d o b ě

ÚŽASNÁ WROCLAW, rok 1400...

Druhého dne se opět budíme v člunu a nechceme mluvit o tom, co jsme včera v Hlohově prožili. Musíme plout dál v proudu času smířeni s tím, že středověk byl i takový. Potřebuje čas abychom včerejší den vstřebali... A už v dálce vidíme les věží, předznamenající nová dobrodružství, a protože se řeka Odra pomalu proměňuje v nevábně páchnoucí tok, po které se plaví množství lidských výkalů a splašků z kuchyní a tržišť, je nám jasné, že se blížíme buďto k další válce, nebo k velkému gotickému městu. Ano, je to tak. "Uf." oddycháme si. Blížíme se k našemu hlavnímu městu, matce slezských měst, stověžaté Wroclawi. Přesný název města je Wrocislaw, říkají kluci trojčata a dodávají, že to znamená: "wroci" = vrátit, obrátit zpět, myšleno zahnat nepřítele, a "slav" = sláva nebo dobrá pověst. "Čili význam lze přeložit přibližně jako: Ten, kdo získává slávu tím, že zahání nepřátele, nebo Ten, kdo se vrací se slávou." Říká Mieszek. Město Wroclaw je roku 1400 největším a nejbohatším sídlem celého Slezska, má asi 30 tisíc obyvatel, je součástí zemí Koruny české a je významným obchodním uzlem mezi Čechami, Polskem, Německem, Moravou a Uhrami. Připlouváme do města a nestačíme žasnout. Kdo se učil o gotickém středověku, nemůže ho pochopit, dokud ho nezažije na vlastní kůži. Že temný a nudný středověk? Omyl! Vše září pestrými barvami a je tady hlučno a živo. Mnohem více živo než ve městech naší doby. Nad Wroclawí se zvedají mohutné kostely a katedrála na Tumském ostrově, která je duchovním srdcem města i celého Slezska. Samotné město obklopují hradby, příkopy a brány. Uvnitř leží široké tržiště, které je jedním z největších ve střední Evropě. Vidíme Radnici, která je však ve ještě výstavbě a postupně získává svou gotickou podobu jakou známe. Domy bohatých měšťanů jsou zděné, často jsou dvou- či třípatrové. V postranních ulicích však stále stojí mnoho dřevěných staveb, hospodářských budov a dílen. Vzduch je plný kouře z pecí, vůně chleba, piva, koření, ale i pachů koní, hnoje a otevřených stok. Vystupujeme z člunu a plní nadšení se bezhlavě vrháme do ulic. Každý na jinou stranu města. Li však rychle zavelí: "STOP!" My ostatní se prudce zastavujeme a zíráme, co se děje. Do teď jsme byli bezva týmem, tak proč Li na nás zvedá hlas? "Nikdo z nás neopustí výpravu! Budeme držet pohromadě a do města vyrazíme společně." Říká Li. Je ticho. Adrenalin, který v nás prudce stoupl a vyhnal nás z člunu rovnou do rušných ulic Wroclawi, teď rychle zase klesá. Po chvíli se ozvou kluci trojčata: "Li má pravdu. Nesmíme se od sebe vzdálit, je to nebezpečné. Může se stát cokoliv a nedovoláme se pomoci. Takhle jeden druhého hlídáme." To jsou rozumná slova a Li děkuje za podporu. I děvčata si uvědomují, že jsme nezvládli své emoce a bezhlavě jsme opustili člun. Vždyť jsme právě kvůli těmto možným situacím chodili společně na výcvik a učili jsme se ovládat. Kdybychom cvičení nezvládali, nemohli bychom být tady na této výpravě. "Li...", promlouvá za všechny Maruška, "...promiň nám to. Ztratili jsme hlavu." A Sašenka také za všechny dodává: "Už se to víckrát nestane, slibujeme." Kluci trojčata souhlasně přitakají. Li se také omluví, ale jako vedoucí výpravy musí dbát především na bezpečnost všech, a aby se všichni ve zdraví vrátili zpátky domů. Universita v něho vložila důvěru a tu Li nesmí zklamat. Příkaz university byl přísný a naprosto jasný: Kdo neposlechne Liovy pokyny, bude po návratu domů nemilosrdně vyloučen ze školy. Všichni ale máme radost, že jsme tento incident zvládli. Usmíváme se na sebe a vzájemně se vděčně objímáme. Vždyť nám Li možná právě teď zachránil život. Vyrazit jednotlivě do neznámého světa je opravdu velmi nebezpečné. A tak vyrážíme do Wroclawi společně. Ulice jsou hlučné už od časného rána a my na nich potkáváme obchodníky z Čech, Lužice, Krakova i Norimberku, německy, česky a polsky mluvící obyvatele, mnichy dominikány a františkány, řemeslníky sdružené v ceších, nosiče sudů s pivem, zbrojnoše, městské strážné i venkovany přivážející zboží na trh. A adrenalin v nás opět prudce stoupá až se celí chvějeme vzrušením. "Wow! Tak tohle jsem opravdu nečekal!" Nevydrží to Leszek když jeho emoce právě vypluli na povrch. To se fakt nedá. Je to až příliš velké vzrušení. Město je doslova nabité energií a ta se v nás ukládá a vybuchuje... "Musíme se vrátit zpátky do člunu", rozhodl Li. A tak jdeme zpět. V člunu si dáváme občerstvení a povídáme si o tom co se stalo. Jíme něco ze zásob, které máme na 10 dní, ikdyž je expedice plánovaná jen na týden. Nemáme však žádné jídlo ani nápoje určené k tepelné úpravě. Týden to prostě musíme vydržet bez teplého jídla a pití. Je to obvyklá oběť, kterou vědci musejí přinášet. Ale stojí to zato! Máme s sebou i nějaký alkohol. Opít se je přísně zakázáno, ale konzumaci alkoholu máme povolenou zvláště v situacích jako je ta dnešní. Na kuráž či na uklidnění. A tak si každý dáváme po půlečce. Za 30 minut jsme připraveni opět vyrazit do ulic Wroclawi. Už je to s námi lepší. Tuto pauzu jsme prostě potřebovali a tak teď vyrážíme. Po druhé. Cílem je Tumský ostrov, sídlo slezského biskupa. V naší době už ostrovem není, ze strany od města byl jeho říční kanál zasypán, ale tady je ještě ve své plné kráse a my to můžeme vidět na vlastní oči! Roku 1400 je slezským biskupem Václav II. Piast Lehnický. Není nezvyklé, že slezským princům, pokud nejdou na politickou dráhu, otec vévoda určuje kariéru duchovní. Biskup Václav je navíc synovcem nejmocnějšího muže Slezska a celkově Českého království. Není jím nikdo jiný než Hornoslezský vévoda a český Vicekrál, Přemysl Piast VII., který má své sídlo na zámcích v Těšíně a v Karviné-Fryštátě. Kluci trojčata dodávají, že vévoda byl klíčovou postavou politiky císaře Karla IV. Lucemburského a nyní je nepostradatelnou oporou českému králi Václavu IV. Ikdyž je Wroclaw nabitá energií, většina lidí v ní žije tvrdě. Den jim začíná se svítáním a končí po západu slunce. Přesto je ve městě znát bohatství. Obchod prospívá díky poloze města na významných obchodních cestách, zejména na trase Via Regia a v síti středoevropského obchodu. Wroclaw byla ve 14. století také spojena s hansovním obchodním prostorem, dodávají kluci.

Pomalu přicházíme k Tumskému ostrovu. Biskup Václav II. Lehnický zastával úřad v letech 1382 až 1417. Roku 1385 mu papež Urban VI. chtěl dát kardinálskou korunu, ale Václav II. to, nejspíš ze skromnosti, odmítl. Jeho hlas však měl váhu nejen v církevních záležitostech, ale i v politice zemí Koruny české a slezských vévodství. A my máme štěstí: Biskup právě projíždí kolem nás. Doprovází ho družina jezdců, úředníků a duchovních. Ikdyž jsou ulice plné lidí, průvod jede s velkou sebejistotou až si říkáme, že by průvod klidně rozrazil prodejní stánek nebo přejel skupinku lidí, kdyby průvodu stáli v cestě. Z průvodu je cítit jistá arogance a lidé musejí rychle uhnout, aby je nepřejel. Také se průvodu hluboce uklánějí. "Pozor! Dejte všichni pozor! Rychle se přitiskněte ke zdi!" Náhle vykřikne Li. Než se vzpamatujeme a dojde nám co Li právě teď řekl, biskupský průvod i nás míjí jen kousíček od nás. "Jste všichni v pořádku?" Křičí Li zatímco průvod kolem nás projíždí. Musí křičet, protože dusot kopyt projíždějících jezdců, drnčení plechové výstroje zbrojnošů, tření kožených sedel a břinkot jejich železné výzbroje dělá ohlušující hluk. Li nás pohledem kontroluje. Kluci trojčata se tisknou ke zdi měšťanského domu a stahují svá urostlá břicha, protože ostruhy jezdců je míjejí jen o vlásek. Děvčata také stojí přitisknutá ke zdi domu. Mezi děvčaty stojí Mieszek a odvážně je svýma nataženýma rukama ochraňuje a ještě více děvčata přitiskává k domu, aby snad nespadla na dlažbu pod kopyta projíždějících koní. Jednou rukou si však holky zacpávají nosní dírky. "Strašně to smrdí!" Křičí Maruška. "To víš", křičí Leszek, "i nejbohatší a nejmocnější muži se koupali maximálně jednou za týden!" Do ohlušujícího průjezdu koní vykřikne i Cieszek: "Ten průvod je nekonečný!" Než ale stačí ještě něco dodat, Li všechny uklidní a zakřičí: "Vydržte to ještě chvilku, už vidím posledního jezdce!" A počká až opravdu ten poslední jezdec projede kolem nich a pak Li vykřikne: "Je to dobrý, tohle byl ten poslední!" Ikdyž průvod právě přejel, Li musí stále křičet, protože ohlušující randál průvodu se tiší jen pozvolna. Stejně tak i štiplavý zápach koní a zpocených oděvů jejich jezdců. Jakmile přicházíme k sobě, utíkáme do vedlejší ulice, kde si oddychneme a také se nadechneme čerstvějšího vzduchu. Ale o moc čistší vzduch tady v této ulici taky zrovna není. "Wow", udivuje se Li, "připomnělo mi to samurajskou minulost Japonska, až mi z toho naskakuje husí kůže." Všichni se usmějeme, ale Mieszek dodá: "Taky jsem měl takový pocit. Bál jsem se, že se někdo z lidí hluboce neukloní a rázem že bude o hlavu kratší..." A Sašenka ještě doplňuje: "Už je mi jasné, proč o 120 let později byla potřebná náboženská reformace, kterou jsme zažili v Lehnici. Pokrytectví církve značně překračovalo únosnou mez..." "Souhlasím", přitaká i Maruška. "Ale ten smrad byl neskutečný, ještě pořád ho cítím. Asi jsme jím načichli", dodává Maruška zatímco si Cieszek měří tep a doplňuje ji: "Tak vážení, moje srdce právě teď bije tak 1000 úderů za vteřinu. Ještě se z toho celý klepu." "Mládeži", přeruší nás Li s úsměvem na tváři, "chtěli jste adrenalin, tak tady ho máte." Po jeho slovech všichni vybuchneme smíchy. "Kam se hrabe Energylandia v Zátoru!" Podotýká Mieszek. Když jsme se utišili, jdeme zpátky na místo, kde jsme se potkali s biskupským průvodem. Biskupský průvod wroclawskými ulicemi nejel velkou rychlostí, byl to vznešený průvod v jehož čele jeli tři jezdci, rozrážející cestu volnému průjezdu biskupa, který jel na bílém koni s veškerou vážností a důstojností za nimi. Jeho moc je vidět v katedrále, kapitulních budovách i bohatých fundacích kostelů. "Biskup určitě jel jen někam na jednání nebo tak podobně. Kdyby odjížděl na dalekou cestu, nebo na některé ze svých honosných sídel, jel by v kočáře", říká Mieszek. Wroclaw byla od roku 1000 sídlem slezského biskupství, byla tedy duchovním centrem celého Slezska. Diecéze se tehdy ohraničila na průměrnou vzdálenost 70-80 km od řeky Odry na obě strany a dala tím Slezsku dnešní hranice. Biskup sídlil na Ostrově Tumském a odtud spravoval rozsáhlou diecézi zahrnující většinu Slezska. Ostrov je celou jednou rezidenční čtvrtí města a je výlučně určen potřebám biskupa. Vztah města Wroclawi s biskupstvím byl oboustranný: Město posilovalo biskupství a biskupství posilovalo město. Biskupové získávali příjmy z bohatého obchodního centra, ve kterém sídlila katedrální kapitula, vzdělaní kanovníci a církevní úředníci. Městu zase poskytovalo kontakty na český královský dvůr i na říšská centra. Přitahovalo vzdělance, písaře, notáře a duchovenstvo. Město i biskupství financovaly významné stavby a dodávaly městu prestiž duchovní metropole. Život slezského biskupa byl jako život slezského vévody. Biskupský dvůr na Tumském ostrově čítal desítky dvořanů skládajících se z kaplanů, úředníků, správců panství, kuchařů, čeledínů, zbrojnošů a strážných. Biskup nebyl pouze církevní hodnostář. Byl současně duchovním vůdcem Slezska, majitelem rozsáhlých panství, soudcem, diplomatem a knížetem, který spravoval své území.

Kluci trojčata říkají, že den slezského biskupa zahrnoval:

Ráno:

• účast na mši a modlitbách,
• jednání s kanovníky a kaplany,
• vyřizování korespondence z Krakova, Prahy nebo Říma.

Přes den:

• přijímání šlechticů a městských vyslanců,
• řešení sporů poddaných,
• kontrolu hospodaření panství,
• vydávání privilegií a listin.

Večer:

• hostiny s místní šlechtou,
• politická jednání,
• četba latinských rukopisů,
• náboženské rozjímání.

Kluci dodávají, že ve středověku byla administrativa založena na písařích, a že na biskupském hradě proto také pracovali notáři, písaři, účetní a poslové. 

Jak dále kluci trojčata říkají, biskupové měli i jiná sídla. Kromě postu slezského biskupa byli také knížaty Nyskými se sídlem v biskupském paláci v Nyse. A měli také své letní sídlo v Javorníku. Svůj tamní zámek přejmenovali na Jánský Vrch podle patrona slezského biskupství Jana Křtitele. Jánský Vrch měl výhodnou polohu: Kontroloval cesty mezi Slezskem a Moravou, chránil severní hranici biskupských držav, umožňoval správu rozsáhlých lesů a zemědělských statků a poskytoval bezpečné útočiště v době sporů mezi šlechtou. Skutečného přepychu si však slezští biskupové dopřávali v Nyse. Město Nysa leželo na významných cestách spojujících Moravu, Čechy a Slezsko. Díky podpoře biskupů rychle bohatlo. Středověká Nysa byla dokonce označována za "Slezský Řím", protože zde bylo mimořádně mnoho kostelů, kaplí a duchovních institucí. Přijímali se zde poslové z Čech, Moravy, Polska i ostatních slezských vévodství. Řešily se daně, lenní vztahy, dědictví a spory šlechty. "Na jednom z takových kongresů v Nyse, byl roku 1497 spáchán neúspěšný atentát na slezského biskupa Jana Rotha a slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. z Karviné-Fryštátu." Dává doplňující informaci Mieszek. "A kdo spáchal ten atentát?" Ptá se Maruška. "Slezský vévoda Mikuláš z Opole. Druhého dne byl v Nyse na náměstí popraven stětím hlavy." Odpovídá Mieszek. "To bylo kruté, ale asi na tehdejší dobu normální a potřebné." Zhodnocuje to Maruška. "Ano, bylo to tak jak říkáš", reaguje Mieszek a pokračuje ve výkladu o biskupovi: "Biskup v Nyse vykonával vrchní soudní pravomoc nad svými poddanými. Mohly se zde řešit majetkové spory, zločiny nebo otázky městských privilegií. Do Nysy proudily dávky z okolních vesnic, výnosy z mlýnů, polí, rybníků, lesů a cel. Ekonomická síla biskupství stála právě na těchto příjmech. Přestože katedrála byla ve Wroclawi, také v Nyse působilo mnoho duchovních, notářů a vzdělanců. Biskup zde mohl vést diecézní jednání a spravovat značnou část církevních záležitostí." Říká Mieszek. Vracíme se z Tumského ostrova do Wroclawských ulic. Po první zkušenosti s Wroclawí, nečekáme žádné romantické tiché středověké město. Wroclaw je plná energie: Všude slyšíme zvonění kostelních zvonů a to několikrát za den, v ulicích se ozývá křik trhovců, rachot vozů na dláždění, bušení kovářských kladiv i zpěv v kostelích, ale také cítíme pachy řeky Odry, pivovarů a stájí. Nad každodenním životem lidí ve Wroclawi však visí vědomí nejistoty. Lidé se bojí požárů, morových ran, neúrody i politických sporů. Náboženství tady prostupuje vším. Každý týden se konají procesí, mše a svátky světců. Kostely jsou plné barev, svící a vůně kadidla. Když procházíme městskými ulicemi, vidíme město bohaté, sebevědomé a kosmopolitní. Ne polské, české nebo německé v dnešním smyslu, ale skutečně slezské. Na tržišti slyšíme směs jazyků. Nad střechami se tyčí gotické věže. Na Tumském ostrově září moc církve, zatímco na trhu září moc měšťanů a obchodníků. Opouštíme toto úžasné město večer před uzavřením bran, kdy se město noří do přítmí pochodní a olejových lamp. Z hospod se ozývá smích, z kostelů modlitby a nad vodami Odry se nese zvonění Wroclawské katedrály. Wroclaw na nás působí jako skutečné hlavní město středověkého Slezska: Je barevné, bohaté, hlučné, zbožné a neobyčejně živé...

Proplouváme plní dojmů až za město. Sašenka nám prohlíží miliony fotek, které stačila vytvořit a poté si mění baterii i paměťovou kartu. Maruška pod olejovou lampičkou rozepisuje stručné poznámky, které do lodního deníku sotva stíhala zapisovat a kluci pádlujou co to jde. Plujeme klidnou večerní Odrou a nechce se nám spát. Po nějakém čase, už po setmění, plujeme kolem nádherného vévodského zámku v Břehu, který se nám po naší pravici objevil jako sen v krásném letním večeru. Jeho nádvoří je nasvětlené a natočené na řeku, takže máme pocit, že jím doslova proplouváme. Je to krásná chvíle a přenádherný pocit. Kluci trojčata dodávají, že na tomto zámku na přelomu 40. a 50. let 16. století vyrůstal a studoval Hornoslezský vévoda Fridrich Kazimír Piast XIII. sídlící v Karviné-Fryštátě a slibuje nám po návratu domů do mobilů poslat odkaz na jeho bouřlivý životní příběh. Škoda, že si město Břeh dnes ani zítra nemůžeme prohlédnout, ale slibujeme si, že po návratu domů se sejdeme a uděláme si do tohoto půvabného města společný výlet. Li dodává, že autem tady z Karviné budeme za dvě hodiny. V Tokiu to podle něj takovou dobu trvá než se jeho otec z předměstí, kde bydlí, dostane do centra města, kde v bance pracuje. Konečně na nás doléhá spánek, takže za Břehem kotvíme a usínáme...

n a v š t i v   s í d l a   m o c i   s l e z s k ý c h   b i s k u p ů   z   W r o c l a w i ...

VÉVODSKÁ PEVNOST OPOLE, rok 1280...

Ráno se budíme opět v člunu a už se tím nijak nezabýváme. Přijali jsme tuto záhadu jako každodenní fakt. Plujeme tedy proti proudu řeky Odry a objevující se znečištění řeky nám dává osvědčenou jistotu, že se blížíme k dalšímu středověkému městu. Podle plánu expedice a podle mapy by to měla být Opole. Roku 1280 bylo město mocenským centrem Horního Slezska a to nám dává znát, že jsme přejeli pomyslnou hranici mezi Dolním a Horním Slezskem. Hornímu Slezsku vládne stárnoucí vévoda Vladislav Piast IV. (1225-1282), zakladatel mnohých Hornoslezských měst a klášterů. Jak říkají kluci trojčata, vévoda se spojil s českým králem Přemyslem Otakarem II. Přemyslovcem a společnými silami zrychlili kolonizaci Horního Slezska. To ostatně bylo účelem a smyslem založení slezského biskupství ve Wroclawi v roce 1000, ale na území roku 1172 vzniklého Horního Slezska to šlo stále pomalu. Vévoda Vladislav proto založil například město Vladislav ve Slezsku, které pojmenoval po sobě a také transformoval původní slezská hradiště na města, kterým také dával městská práva podle německého vzoru. A to byl i případ Karviné-Fryštátu, na jehož předměstí vévoda také založil orlovský Benediktinský klášter. Posláním tohoto, i ostatních klášterů, bylo kolonizovat území jejich působnosti, christianizovat staré slezské kmeny, které v oblasti žijí a rozvíjet hospodářství. "Jak takový klášter vypadal?" Ptá se Sašenka. "Kláštery ve 13. století ještě nebyly kamennými pevnostmi, jaké si často představujeme", odpovídá Cieszek a pokračuje: "V té době byly ještě poměrně mladého založení, sotva dvanáct let po fundaci. Některé budovy klášterů byly již kamenné, jiné ještě dřevěné. Dominantou každého kláštera byl kostel, kolem nějž se seskupovaly klášterní stavby. Kostelní zvony několikrát denně svolávaly mnichy k modlitbě. Jejich komunita byla malá, možná jen několik málo bratří a kněží a vedl je opat. Ve vzduchu každého kláštera byl cítit kouř z topenišť a vůně pečeného chleba. Mniši žili podle hesla "Ora et labora." "To znamená Modli se a pracuj, že?" Skočí Cieszkovi do řeči Sašenka. "Máš pravdu, Sašenko", odpovídá Cieszek a pokračuje ve vyprávění: "Část bratří opisovala knihy a vedla hospodářské záznamy. Jiní pracovali na polích, v sadech nebo dohlíželi na poddané ve vsích, které klášter vlastnily. Nemáme v plánu nějaký z těchto klášterů navštívit, ale kdybychom tam byli, kolem kláštera bychom jistě spatřili políčka žita, ovsa a ječmene, zahrady s léčivými bylinami, stáje s dobytkem, rybníčky a povozy přivážející dávky z okolních vesnic." "Takže lidé z okolí mnichy z kláštera živili?" Ptá se Sašenka. "Né tak docela", odpovídá Cieszek. "Mniši, jak říkáš, se snažili být soběstační, ale mnohdy to nestačilo. Lidé z okolí si jejich práce vážili a tak se jim odvděčovali dovozem naturálií ze svých sklizní. Ale dalo by se to také chápat tak, že tímto platili klášteru něco jako nájemné. Do kláštera tedy denně přicházeli sedláci z okolních vesnic, protože tyto vesnice náležely ke klášternímu majetku a ty odváděly klášteru příjmy." "Děkuji za vysvětlení." Odvděčuje se Sašenka. Středem každého kláštera byl kostel, jak již Cieszek uvedl. A Cieszek v poutavém popisu kláštera dále pokračuje jako by tam on sám žil: "Uvnitř klášterního kostela panovalo přítmí, protože světlo dovnitř pronikalo jen úzkými okny a odráželo se od malovaných oltářních desek. Bohoslužba v kostele probíhala latinsky. Místní lidé slovům většinou nerozuměli, ale dobře znali obřady, zpěvy a význam svátků. V okolí slezských klášterů, pokud nebyly přímo součástí města, byly nekonečné lesy, mokřiny a několik nových osad vznikajících zásluhou Hornoslezských vévodů a mnichů. A právě v druhé polovině 13. století se také zásluhou orlovského kláštera začala více obhospodařovat i krajina Karvinska, kterou později známe z dějin. Kláštery, které slezští vévodové založili ve 13. století, však také sami ve století 16. zrušili kvůli náboženské reformaci a nástupu luteránské víry.

Cieszek umí opravdu poutavě vyprávět. Všichni kluci trojčata mají výborné znalosti ze slezských dějin, kterými dokonale doplňují naši expedici, ale právě připlouváme do města Opole a tak se musíme věnovat účelu naší výpravy. Kotvíme u vévodského hradu a vystupujeme z člunu. Tady na nás dýchá atmosféra, která je směsicí vojenské ostražitosti, obchodního ruchu a náboženské zbožnosti. Hradní komplex z kamene a dřeva se zvedá z břehu řeky Odry a tvoří samostatný ostrov. Není to romantický zámek, jak si jej často představujeme dnes, ale především je to pevnost a správní centrum. Z hradeb je slyšet hlášení stráží, ržání koní a rachot vozů přijíždějících branou. Celému komplexu vévodí vysoká věž, která jediná se dochovala do naší doby. Je to zvláštní pocit. Vévodský dvůr přinášel do města zvláštní ruch. Když přijížděli poslové, šlechtici nebo církevní hodnostáři, městské hostince se vždy zaplnily a na nádvoří hradu probíhala jednání o daních, sporech či vojenských záležitostech. Obyvatelé Opole tady žijí s vědomím, že hrad není jen sídlem vládce, ale také zárukou jejich ochrany. Výcvik hradních ozbrojenců, údržba opevnění a příprava zásob, jak to tady vidíme na vlastní oči, jsou běžnou součástí života vévodského hradu. Hrad není turistickou památkou, ale srdcem politické moci, vojenské obrany a hospodářského života celého okolního kraje. Při prohlídce hradního nádvoří si Mieszek něčeho všiml a hned k sobě volá své dva bratry. Výhodou naší expedice je, že zatímco my vidíme vše, nikdo nevidí nás. Jen nesmíme s ničím hýbat a nesmíme ovlivnit průběh dějin. Nevíme přesně co by se s námi stalo, kdybychom tuto zásadu porušili, ale raději to ani nechceme zkoušet. Kluci prozkoumávají svůj objev a holky s Liem se jdou k nim podívat. To co Mieszek objevil se jeví jako pamětní deska, alespoň podle úsudku holek. Ale trojčata to hned uvádějí na pravou míru. To co tady objevili je skutečným pokladem. Do naší doby se tato deska nedochovala a proto jsou kluci nadšení z jejího objevení. Mramorová deska je asi 3/4 x 1,1/5m veliká a je do ní vysekán obsáhlý text. A právě tento text je oním senzačním objevem. Obsahuje totiž zprávu o účasti Hornoslezského vévody Kazimíra Piasta III. (1178-1230) na křížové výpravě do Jeruzaléma na přelomu let 1217 a 1218. "V naší době totiž panují různé názory na účast vévody na této křížové výpravě", podotýká Mieszek, "takže tato deska je jasným svědectvím, že vévoda se výpravy opravdu účastnil." Leszek ho doplňuje: "Je zde vysekán průběh výpravy!" Sašenka se snaží text na desce nějak foťákem zachytit. Text je ve stínu hradního nádvoří špatně čitelný, natož pak na snímku. Maruška tedy zasahuje a nabízí se text přepsat do deníku. "Píše se zde", pokračuje Leszek, "jak se na nádvoří hradu v Opole shromáždili rytíři, panoši, kněží i služebnictvo i jak kovotepci opravovali přilby a jak podkováři okovávali koně. Dále se tady píše, že se na nádvoří hradu Opole shromáždili desítky ozbrojených mužů z různých částí Slezska. Někteří že mluvili slovansky, jiní německy ale každý že věděl, že cesta do Jeruzaléma potrvá mnoho měsíců." Kluci jsou z tohoto objevu nadšení a Mieszek také dodává co z desky vyčetl: "Text dále uvádí jak vévoda Kazimír Piast III. dostal požehnání a jak výprava vyrazila na jih přes Moravu a Rakousko do Benátek, kde se vojsko nalodilo a vyplulo do Akkonu, kam připluli po několika týdnech plavby. Z Akkonu pak vojsko pod vedením uherského krále Ondřeje II. vyrazilo do Jeruzaléma, kde probíhaly boje. Ty jo..." dodává Mieszek s nadšením, "...je tady taky i krátký popis průběhu bitev: Král Ondřej II. podnikal výpady proti muslimským pevnostem, ale vyhýbal se dlouhým obléháním. Píše se tady taky o nějakých neshodách mezi křižáky a že král Ondřej II. se s vévodou Kazimírem vrátili do Evropy." I Cieszek si něčeho na desce všiml: "Co se už tady ale nepíše je, že tato výprava do Svaté země skončila neúspěchem." Nadšení kluků přešlo i na nás ostatní. Potěšeni z nálezu však z hradu vyrážíme podívat se do rezidenčního města, které je chráněného mohutnými hradbami. Do města z hradu vstupujeme po dřevěném mostě přes řeku Odru. Ulice jsou tady úzké, většinou nezpevněné. Po dešti se mění v bláto, v suchém létě v oblaka prachu. Vzduch je naplněn vůní kouře z ohnišť a pečeného chleba, ale také méně příjemnými pachy hospodářských zvířat a odpadků. Tuto směsici vůní a pachů si zapamatováváme jako vůni středověkých měst. Všímáme si také všudypřítomného společenského života. I tady v Opole má výraznou roli církev. V Opole je všeobecně menší osobní prostor. Lidé totiž netráví den ve svých domech jako my, ale venku na ulici a tržištích, takže je všude plno až k nehnutí. Vidíme tady patrný kontrast mezi skromnými domy běžných lidí a reprezentativní mocí vévodského hradu. Celkově na nás atmosféra Opole roku 1280 působí živě, ale drsně a velmi prakticky. Známe toto město z naší doby a je až překvapivé, jak se v průběhu času proměnilo v město plné elegantní krásy. Náš dnešní den v Opole začal zvoněním kostelních zvonů již za úsvitu. Ráno se otevíraly trhy a dílny a kolem poledne už tady vrcholil obchodní ruch. Teď během setmění se život v Opole rychle uklidňuje, protože osvětlení je minimální a bezpečnost mimo hradby není samozřejmostí. My však přesto město musíme opustit. Vracíme se k hradu a nastupujeme do našeho člunu. Pocit z ranně gotického města Opole máme smíšený. Pobyt zde byl jiný než ve Wroclawi nebo v Lehnici. Tady už je opravdu cítit středověk takový jak ho v naší době vnímáme pod slovem středověk a jak se o něm učíme ve školách. Pořád je to ale překvapivě živá doba a lidé v ní žijící se zdají být spokojení, s každým se pozdravují a dávají se do družného rozhovoru. Máme v plánu ještě dvě další zastávky proti proudu času. Zvědavi co nás ještě čeká, usínáme jen kousek za městem.

n a v š t i v   k l á š t e r y   z a l o ž e n é   i   z r u š e n é   s l e z s k ý m i   v é v o d y ...

ROZVÍJEJÍCÍ SE ZÁMECKÁ RATIBOŘ, rok 1175...

Jak jinak, ráno se budíme v člunu. Li si všiml, že večer usínáme nezvykle rychle a tvrdě, a navíc všichni společně, a ráno že se budíme v člunu při plavbě jen pár minut od příští zastávky. Je to každý den stejné, jako bychom měli okno a přišli k sobě až ráno v člunu. Je to zvláštní zjištění. Ale copak není celá tato expedice zvláštní? Cesta do středověku? Kdo ji kdy podstoupil? Nejspíš jsme první na světě komu se to podařilo... Dnešní ráno je však přeci jen jiné než předešlá rána. Z lužních lesů i z řeky samotné stoupá opar a vytváří až magickou mlhu. Všude panuje tlumené ticho a viditelnost je tak zhruba na 20 metrů. Holky se bojí a kluci se jim nediví. Atmosféra je opravdu ponurá až strašidelná. Mlha se však pomalu zvedá a my připlouváme k městu Ratiboři. Je rok 1175. Ve stoupající mlze rozpoznáváme po své levici obrysy hradní pevnosti a po své pravici rozvíjející se město. Kluci trojčata říkají, že Slezští vévodové z rodu Piastovců svá mocenská sídla stavěli pokrokovou metodou. Nikoli jako okolní středoevropské panovnické dynastie, tedy na odlehlém, vysokém a obtížně přístupném místě. Ve Slezsku se stavěli hrady na okrajích měst a byly součástí městského opevnění. Hrad město bránil a město hradu poskytovalo své služby. Tak jsme to viděli v Lehnici, v Opole a vidíme to i tady v Ratiboři. "Ostatně, stejným způsobem je postavený i zámek Fryštát v Karviné." Říká Leszek. "Proto se také z většiny vévodských sídel nestaly ruiny, ale dochovaly se ve výborném stavu až do naší doby." Vplouváme tedy do Ratiboře v době, kdy bylo město prvním mocenským centrem Horního Slezska a sídlem prvního Hornoslezského vévody Mečislava Piasta II., mladšího syna prvního slezského vévody Vladislava Piasta I., o kterém už něco povyprávěli kluci trojčata, když jsme vyplouvali z Karviné na tuto expedici.

Atmosféra kolem Ratibořského hradu je však jiná než si dnes představujeme pod slovem "hrad". Nejde ještě o kamenný či cihlový zámek, ale převážně o starší mohutné slezské hradiště z hlíny, dřeva a palisád, stojící na strategickém místě u Odry na důležité obchodní cestě spojující Moravu, Krakovsko a vnitrozemí Slezska, které se v rezidenční sídlo panovníka teprve mění. Už z dálky vidíme dominující vysoké valy, dřevěné hradby a strážní věže. Pod nimi vede dřevěný most přes řeku Odru do města, které se rozprostírá v jeho podhradí. Jdeme po tomto mostě a v rozvíjejícím se městě se neviditelně míjíme s řemeslníky, obchodníky a služebnictvem. I tady je vzduch cítit kouřem z otevřených ohnišť, kouřových pecí a kovářských výhní. U řeky pozorujeme rybáře, převozníky zboží a kupce se soumary naloženými kožešinami, voskem, solí či železem. Tento čilý ruch je doprovázený zvuky bučení dobytka hnaného na trh, údery kladiv kovářů, vrzání vozů na nezpevněných cestách i hlahol tržiště v různých slovanských nářečích. Občas slyšíme latinu duchovních a písařů a troubení stráží při otevírání a uzavírání bran. Ratiboř ležela na pomezí polského a moravského světa, takže se zde mísily kulturní vlivy z obou stran slezské hranice. Pevnost měla také význam vojenský, protože oblast byla vystavena sporům mezi Piasty a českými Přemyslovci. "Proč se Slezsko rozdělilo na dvě části?" Ptá se Li trojčat. Když nám všem kluci připomenou příběh prvního slezského vévody Vladislava a jak nakonec se svou rodinou skončili v exilu u svého švagra Konráda III., který byl říšským králem, pokračuje Mieszek příběhem Vladislavových synů. "Když museli odejít do Německa byli ještě nezletilí, ale když dospěli, po smrti svého otce v roce 1163 se do Slezska vrátili s početnou vojenskou družinou a u Lehnice bojovali se svými nevlastními strýci o navrácení Slezska do jejich rukou." "Jak to dopadlo?" Ptá se zvědavý Li. "Vybojovali si ho zpět." Odpovídá Leszek a Mieszek pokračuje: "Starší ze synů - princ Boleslav (1127-1201), se tedy stal slezským vévodou se sídlem ve Wroclawi a mladší princ Mečislav (1141-1211) stál po jeho boku. Jenže i Mečislav chtěl vládnout, protože bez jeho pomoci by Boleslav nikdy vévodství nezískal. A tak Boleslava vyhnal do německého exilu, ale Boleslav se vrátil a roku 1172 si s Mečislavem Slezsko rozdělili. Boleslav se stal vévodou Dolního Slezska se sídlem v nejprve ve Wroclawi, ale odtud ho vyhnal jeho vlastní syn Jaroslav, a tak se vévoda Boleslav usídlil v Lehnici, která se tak stala mocenským sídlem Dolního Slezska až do přelomu 17. a 18. století." "To je zvláštní..." Jakoby steskempoznamenává Maruška. "Co je na tom zvláštního?" Ptá se jí Li. "No to, že byl vévoda Boleslav tolikrát ze svého domova vyhnán. Nejprve macechou svého otce, potom svým bratrem a nakonec i svým vlastním synem. není to divné?" Shrnuje Maruška svůj poznatek. "No..., inu..., dolnoslezští vévodové se v průběhu dějin vyznačovali svou krutostí. Poháněla je k tomu touha po moci. Ale byli i výjimky." Odpovídá Leszek. "Mieszku, a jak to bylo s Horním Slezskem. Byli jeho vévodové taky takový?" Ptá se Li. "Hornoslezští vévodové se naopak vyznačovali politickým růstem. Ti nejvýznamnější ze slezských Piastovců byli především vévodové z Horního Slezska." Odpovídá Mieszek a vrací se k zakladateli Hornoslezského vévodství: "Vévoda Mečislav se stal vévodou Horního Slezska a za své sídlo si vybral Ratiboř, která se během této naší návštěvy právě rozvíjí. Mečislav byl také před svým skonem uznán za jediného právoplatného dědice po svém otci i dědovi, ale toto své právo již nestihl využít, aby Slezsko spojil opět v jeden celek." "Proč?" Ptá se Li. "Když se tak stalo, byl už starý a krátce na to zemřel. Mohl požadovat nejen svrchovanou vládu nad Slezskem, ale také i navrácení polské koruny. No, nestihl to, ale alespoň se stal hlavním pokračovatelem slezské panovnické dynastie Piastovců, která se na konci 13. století přestěhovala i do Karviné-Fryštátu." "Jak se to stalo?" Ptá se Li a Leszek za Mieszka odpovídá: "Mečislavův syn Kazimír Piast III. vévodský dvůr z Ratiboře přestěhoval do Opole, kde jsme byli včera a zůstal tam i Kazimírův syn Vladislav Piast IV., který roku 1269 provedl christianizaci Karviné-Fryštátu a okolí. Avšak Vladislavův nejstarší syn Mečislav Piast V. (1252-1316) Horní Slezsko rozdělil mezi své bratry a sám se vrátil nejprve do Ratiboře a poté se usídlil v Těšíně, kde si roku 1291 začal budovat svůj vlastní dvůr. No a v 15. a 16. století byl jeho potomky dvůr přestěhován do Karviné-Fryštátu." Říká Leszek a Cieszek oba své bratry ještě doplňuje touto informací: "Všichni slezští vévodové byli velmi zbožní a na svých sídlech si budovali zámecké kaple. Tady v Ratiboři ještě nestojí ta, kterou známe. Ta pochází až z druhé poloviny 13. století, kdy byla tato první Ratibořská pevnost Mečislavem Piastem V. přestavována na zámecké sídlo a zajímavé je, že souběžně s touto přestavbou Mečislav stavěl i lovecký a strážní zámek Fryštát v Karviné. Zámecké kaple na obou sídlech si byly zprvu velice podobné a možná vznikaly podle stejného projektu. Ta v Ratiboři se ale dochovala takřka ve stejné podobě z konce 13. století a její architektura slezské gotiky z ní učinila nejkrásnější slezskou zámeckou kapli. Kaple v Karviné-Fryštátě se v průběhu staletí rozšiřovala do katedrální podoby, ale jako jediná ze všech slezských zámeckých kaplí je stále v nepřetržitém duchovním provozu. Zámecká kaple v Lehnici byla zbourána, ale její ruiny si lze prohlédnout na zámeckém nádvoří. Z Opolské zámecké kaple nezbylo nic. Celý hrad byl ve 30. letech 20. století zbourán a zůstala z něho jen věž. Avšak Opolští vévodové využívali i opolskou katedrálu sv. Kříže, kde je dodnes dochována Piastovská kaple a nekropole slezských vévodů. O něco lépe dopadlo vévodské sídlo v Těšíně. Hrad byl sice zbourán v 17. století, ale zůstala po něm věž a kaple. Zámecká kaple Těšínského hradu je také jedinou dochovanou románskou rotundou ve Slezsku a přístupná je už jen turistům." Dovysvětlí vše Cieszek. My však pokračujeme v prohlídce románské Ratiboře. Všímáme si života kolem nově se rodícího vévodského sídla. Pohybuje se zde pestrá směs obyvatel: Družiníci ozbrojení kopími, meči a štíty, vévodští úředníci vybírající dávky, duchovní spravující místní rodící se kostely, řemeslníci vyrábějící zbraně, šperky a nástroje, a vidíme i rolníky přivážející naturální dávky. Život v nově se rodícím městě byl tvrdý, ale Ratiboř bude díky pracovitosti jejích obyvatel místem určitého bohatství a moci. Přítomnost vévodského dvora ji přinese obchod i prestiž. Ale k tomu Ratiboř bude potřebovat ještě nějaký ten čas.

Náhle se stmívá a okolí nového slezského města pohltila tma. Jen z hradiště a několika významnějších domů prosvítávají plameny pochodní a ohňů. Z hradeb slyšíme hlídky sledující brody přes Odru a nad mokřady kolem řeky se opět vznáší mlha a v dálce se rozléhá vytí vlků. Nasedáme do svého člunu a jdeme spát. Holky ze strachu z vlků navrhují spát v člunu a také, abychom se střídali v hlídkách. Aspoň prý že tak rozlouskneme onu záhadu s naším každoranním buzením se v člunu. Jenže Li namítá, že když v člunu usneme, tak nebude nic zvláštního na tom, když se ráno v člunu zase probudíme. Na to se všichni usmějeme a přemýšlíme, jak se v člunu poskládáme ke spánku.

Celkově atmosféra rozvíjející se Ratiboře roku 1175 na nás působila jako směs pohraniční vojenské pevnosti, obchodního uzlu a sídla mladého slezského vévodství. Není to ještě středověká kamenná metropole, ale i tak je to živé, rušné a strategicky významné centrum, kde se právě rodí dějiny Horního Slezska.

n a v š t i v   z á m e c k é   k a p l e   h l a v n í c h   s l e z s k ý c h   v é v o d s k ý c h   s í d e l

OBCHODNÍ HRADIŠTĚ KARVINÁ-FRYŠTÁT, rok 1026...

Že jsme se probudili v člunu nikoho z nás nepřekvapuje. Vždyť jsme tady včera usli... Takže kluci pádlujou proti proudu řeky Odry k cíli naší expedice - chceme vidět Karvinou přesně před 1000 lety. Říkáme si ať už tam jsme, ale zároveň nechceme, aby tato expedice už skončila. Kluci pádlujou a my se tak dostáváme k soutoku dvou stejně širokých řek. To místo známe, je to soutok řeky Odry s řekou Olší. Ve středověku se však řeka Olše považovala za hlavní tok řeky Odry. Jednak vede přímo a jednak pokračuje dále v toku napříč Slezskem, kde na jejích březích jsou ještě tři středověká slezská města: Karviná-Fryštát, Těšín a Jablunkov, a také ještě i novodobý Třinec, zatímco tok, který v naší době považujeme za řeku Odru, se z místa ústí stáčí doprava a opouští Slezsko směrem na Moravu. My pádlujeme samozřejmě do Slezska po řece Olši. Jsme vzrušení. Chybí nám tady cyklostezka, po které téměř denně jezdíme a zároveň pozorujeme každičký kout jestli bychom ho poznali. Nejsou tady protipovodňové valy a řeka víc meandruje než v naší době, kdy bylo její koryto mírně zregulováno. Kluci pádlujou a míjíme jeden meandr za druhým. Opět nás překvapuje velké množství lesní zvěře a ptactva. Není divu, že si slezští panovníci oblast naší Karviné vybrali za své dvorské loviště a postavili si v něm svůj lovecký zámek Fryštát. Stáčíme se podle koryta řeky k dalšímu meandru a to co vidíme za ním nás doslova ohromuje: Už z dálky vidíme rušné a živé říční přístaviště u velkého, palisádami obehnaného dřevěného hradiště s velkými domy. Neudělali jsme někde chybu? Jsme správně v Karviné? Ptáme se a jsme zaskočeni. Li kouká do mapy a plánu naší expedice a potvrzuje: "Ano, tohle je Karviná." "Cože?" Vyhrknou holky. Kluci trojčata Karvinou moc neznají, ale holky z Ostravy studují v Karviné takže to tady znají. "Karviná a přístavní město?" Bude nám trvat ještě chvíli než se z toho vzpamatujeme. Připlouváme k městu. K městu z roku 1026. Jsme jen kousek od místa odkud jsme na expedici vypluli, ale jsme o 1000 let zpátky v čase. "To je neuvěřitelné!" Říkáme téměř sborově. Čekali jsme totiž hradiště podobné tomu v Podoboře v Karviné-Loukách. Primitivní hradiště se skromnými zemnicemi. Zakotvili jsme na levém břehu, protože přístav s hradištěm jsou na pravém břehu. Sedíme v člunu a tiše a s úžasem pozorujeme co vidíme. Sašenka fotí a Maruška vše zaznamenává do lodního deníku. Na břehu řeky je několik dřevěných molů, ke kterým po obchodních stezkách přijíždějí kupecké povozy z různých koutů střední Evropy a vykládají tady své zboží. Zboží se překládá na obchodní čluny a ty pak zboží rozvážejí dále po Odře do slezských měst a hradišť, především do hlavního města Wroclawi. Některé zboží obchodníci rozkládají na dřevěné pulty a prodávají je přímo tady. Jsou tady kožešiny a jiné oděvy, sůl, vosk, med, obilí, železné nástroje, keramika s jednoduchými i složitými ornamenty, ale také drahé šperky, potřeby pro domácnost, poháry, mísy, potraviny, zelenina, ovoce a další a další zboží. Jezdí sem spousta lidí, kteří si zboží prohlíží a kupují je. Zřejmě je to tady levnější než ve zbylém Slezsku. Není neobvyklé, když přijede i někdo bohatě oděn. Kluci trojčata si vše co vidí dávají do souvislosti s tím co vědí z historie. "Ano", povídají, "historik Julius Bayer ve své knize Pamětihodnosti města Fryštátu z roku 1876 uvádí, že Fryštát jako prvotní hradiště na řece Olši, se mohlo silně rozvíjet už za vlády krále Lamberta II. Piasta (990-1034). Píše, že hradiště Fryštát bylo předním slezským obchodním střediskem velkého významu. Takže..." Kluci chvíli přemýšlejí a pak, když dojdou k výsledku svého pátrání po prvotní historii Karviné, říkají: "Ano, teď už tomu rozumíme. Na všech našich zastávkách, ať už šlo o Lehnici, Wroclaw, Opole nebo Ratiboř, jsme viděli, že města stojí na březích řeky a mají svůj přístav. Vůbec nám to nepřišlo neobvyklé, ale až tady v Karviné-Fryštátě si uvědomujeme jak Slezskem proudilo zboží. Města byla založena na březích řeky Odry a na křižovatkách obchodních stezek. Karviná-Fryštát nebyla výjimkou. I tady se křižují velmi významné stezky ze severu na jih a od východu na západ. Srdcem každého slezského města bylo říční přístaviště. Sem jezdili kupci se svým zbožím, které překládali do člunů a ty toto zboží po řece rozvážely do slezských měst. A fungovalo to skvěle i naopak. Zboží ze Slezska se sváželo k nejbližšímu přístavišti, kde se naložilo do člunů a ty zboží přepravily k jinému přístavišti, odkud se zboží pomocí koňských kupeckých povozů šířilo dál po obchodních stezkách. Takže řeka Odra a její přítoky sloužily jako slezská dálnice přepravující tuny zboží a také i lidi. No to je prostě skvělé!" Říkají kluci a holky je doplní: "Takže když řeku Odru v naší době lemuje hlavní železnice a dálnice, tak je to vlastně jen přirozený dopravní vývoj toho, co ve středověku zvládla řeka. Vidět to na vlastní oči je úžasné!" Kousek od přístaviště s trhem vidíme mohutné valy městského hradiště. Nejsou to ještě hradby, jak si je představujeme ze středověku, ale vysoký násyp z hlíny vyztužený kmeny dubů. Na vrcholu valu stojí dřevěná palisáda. Nad ní se vznášejí pruhy kouře z desítek ohnišť. Nás ale více fascinuje pohled na dění pod hradištěm, kde se leskne hladina řeky Olše. Není zkrocená regulací ani mosty. Meandruje krajinou lužních lesů, mokřadů a travnatých niv. U jejího břehu jsou mola a u nich jsou přitažené obchodní čluny. Jdeme se tam podívat. Kotvíme u pravého břehu řeky takže přecházíme přes dřevěný most na levý břeh. Muži tady vykládají kožešiny, vosk, med a pytle se solí. Někteří obchodníci mluví jazykem místních Slezanů, jiní přinášejí slova z Moravy, Vislanska nebo dalekých zemí na severu. Ruch je tady jako na nějakém orientálním tržišti. Prodávající se překřikují a kupující hlasitě smlouvají. Prohlížíme si zboží na dřevěných pultech a některé jsou opravdu mistrnými řemeslnými pracemi. Holky obdivují nádherné šperky. Jsou mezi nimi i mistrovská díla ze zlata. "Vážně si nemůžeme něco koupit?" Ptá se Maruška. "A čím bys chtěla platit, kartou?" Odpovídá s úsměvem Li. Nemyslí to zle. "Ach", vzdychnou holky, "stejně je to nefér. Stojíme tady, všechno vidíme i cítíme, a přeci je mezi námi 1000 let." Kluci se jim z legrace posmívají, ale vzápětí stojí před pokušením i oni: Li objevil pult s napichovacími vidlicemi a noži. Jsou tu i nože bojového charakteru: obyčejné, ale i velmi drahé a zdobené překrásnými ornamenty. Čepel mají vsazenou do precizně opracovaného srnčího paroží. "To je nádhera!" Vyhrkne ze sebe Li a ostatní kluci, ale i holky jdou k němu. "Vzít si tak něco jako suvenýr..." Sní kluci, ale Sašenka rozumně namítne, abychom se raději odtud vzdálili, nebo vážně podlehneme pokušení něco si vzít. Je tu tolik krásných věcí... Kluci trojčata ještě podotknou, že si všimli, jak lidé platí penězi a né prostřednictvím výměnného obchodu, jak se někteří historici mylně domnívají. Obchod zde neprobíhá ve stylu: Dej mi tři pytle obilí a já ti dám jednu mladou kozu. Smějeme se tomu, ale chceme se také podívat dovnitř hradiště.

Když projdeme jeho branou, udeří nás směsice vůní. Pach kouře z bukového dřeva, vařící se kaše, sušené ryby i koňský pot. Také cítíme čerstvě opracované dřevo a vůně medoviny. Hradiště je plné pohybu. Ženy nosí vodu z řeky v dřevěných vědrech a děti pobíhají mezi domy. Řemeslníci sedí před dílnami a opracovávají železo, kost i jantar. Každou chvíli zazní úder kladiva o kovadlinu. "Tohle že je naše Karviná?" Ptá se udivený Li. Stále tomu nemůžeme uvěřit. Nad malými i velkými dřevěnými domy téměř městského typu vyniká sídlo slezského, silingského knížete. Je to velká dřevěná pevnost, obehnaná vlastním ohrazením. Na nádvoří jeho sídla vidíme stát ozbrojenou družinu. Muži mají kopí, kulaté štíty a meče, které představují bohatství i moc knížete. Kníže ovládá obchodní cesty vedoucí podél Olše a vybírá clo od kupců. Právě díky této poloze na křižovatce cest je Fryštát bohatší než mnohé okolní osady. Kluci trojčata potvrzují, že kolem roku 1000 n.l. žili ve Slezsku slovanské kmeny. Slezané žili kolem Wroclawi (původně to byl slezsko-germánský Silingský kmen vracející se z oblasti Andalusie, se kterými je spojeno i založení Fryštátu), dále zde žili Opolané kolem Opole, Dědošané kolem Lehnice, Třebešané kolem Hlohova a Holasité kolem Karviné a Těšína. Silingové coby první Slezané, měli dominantní vliv a rozpínali se do celého Slezska hlavně díky založení slezského biskupství ve Wroclawi roku 1000. Den se tady v Karviné-Fryštátě nese v duchu práce kolem obchodování se zbožím. Večer se ale hradiště mění a jeho brány se zavírají. V dřevěném hradišti planou pochodně a na valech vidíme hlídkující strážce. Kupci, kteří zde v hradišti přespí, vyprávějí příběhy o vzdálených zemích a kníže se svými rádci řeší spory mezi rody, obchodní dohody i obranu proti nepřátelům. "Jakými penězi tady lidé platili?" Ptá se Sašenka a kluci Trojčata odpovídají: "No..., to přesně nevíme. Ale po návratu domů můžeme sehnat detektor kovů a přijít sem na toto místo ho prohledat. Třeba tady něco najdeme." Říkají. "Třeba ty náušnice co jsme si chtěly koupit..." Odpovídá Maruška, ale moc tomu nevěří. Ikdyž...? "Li, prosím tě, zaznač na mapě přesné místo, kde teď jsme." Vybízí ho Mieszek. "To je dobrý nápad", odpovídá Li a otevírá mapu expedice. "Ale můžeme vám alespoň říct jak probíhal platební systém v době renesance v 16. století." Pokračuje Mieszek. "Tedy v době, kdy jsme byli v Lehnici?" Podává Sašenka upřesňující dotaz. "Ano, přesně tak." Potvrzuje Mieszek. "Hlavní platební jednotkou byl zlatý Gulden. Obsahoval zlato v přepočtu za 450,- EUR. Hodnota jednoho Guldenu však byla vyšší. Jeden zlatý Gulden byl v podstatě měsíční mzdou řádového občana, tedy jeho hodnota byla v českých korunách cca 35000,-. Ten se pak skládal ještě z 60ti krejcarů, přičemž jeden krejcar měl hodnotu asi 600,- Kč, tedy asi 24,- EUR. A krejcar se ještě dělil na 6 haléřů. Jeden haléř měl hodnotu dnešních 100,- Kč, nebo-li 4,- EUR, což jsou v naší Karviné asi 2 chleby. Takže pro představu: Když roku 1571 v Karviné-Fryštátě zemřel poslední slezský vévoda, zanechal po sobě dluh ve výši 240 tisíc zlatých Guldenů, to je 8 miliard a 400 milionů dnešních korun českých, nebo-li 336 milionů EUR." "Ty jo!" Udiví se všichni ostatní členové výpravy. "To jsou strašné peníze..."

Slunce už zapadlo za mokřiny kolem Olše. Vzduch je vlhký, voní kouřem a jehličím. Z lesa se ozývá houkání sovy, které lidé vnímají jako znamení - ne strašidelné, ale posvátné. Všichni obyvatelé hradiště se proto pomalu shromažďují na malém návrší za palisádou, kde stojí jednoduchý posvátný hájek: Několik starých dubů a mezi nimi kamenný oltář pokrytý mechem. Jdeme tam také a jsme plní očekávání co tam uvidíme. Kluci trojčata si ihned všímají kamenných soch a oltáře, velmi podobných těm, jaké se dochovaly na hoře Sléza. "To je jasný důkaz propojení starého Fryštátského hradiště s touto pro Slezany posvátnou horou, takže podle toho co víme z dostupných zdrojů o slezské mytologii", šeptá Leszek, "se tady nejspíš odehraje rituální tanec kolem ohniště, zaříkávání různých hesel, obřadní obětování zvířat a plodin, nebo vyvolávání bohů." "A jak vlastně vypadala slezská mytologie?" Ptá se Sašenka také tiše. Leszek jí šepotem odpovídá: "Hlavním bohem byl Perun, který soupeřil s... no... Byl to bůh podsvětí jen jsem zapomněl jeho jméno." Přiznává Leszek. Mieszek však Leszka zastaví: "A co kdybys Leszku nechal mluvit Cieszka? Z nás tří toho o slezské mytologii ví nejvíce..." "Máš pravdu. Brácho, promiň, je to tedy na tobě..." Obrací se Leszek na Cieszka. "No..., když tedy chcete...", rozmlouvá se Cieszek, ale také potichu, aby nerušil posvátnou chvíli. "Tak jak už řekl brácha, hlavním bohem slezského pantheonu byl Perun, bůh nebe, hromu, války, ale také řádu. Byl to vousatý, mohutný válečník držící sekery, kladiva nebo blesky a často byl doprovázený orlem, jehož let oznamoval bouři. Perun neustále válčil s bohem Velesem..." "No jo, Veles..., nemohl jsem si vzpomenout." Přeruší Leszek Cieszka. Cieszek ale dále tiše pokračuje: "Veles totiž Perunovi kradl dobytek a bohatství. Perun Velese zato pronásledoval a zasahoval Velese blesky. Vždy když byla bouřka, lidé věřili, že Perun válčí s Velesem. A jakmile začalo pršet, znamenalo to, že Perun nad Velesem zvítězil. A když přišla bohatá úroda, znamenalo to zase to, že se oba bohové usmířili. Perunův hněv se tedy projevoval bouřemi a jeho spravedlnost bleskem. Perun byl také ochranitel válečníků a strážce přísah. Při přísahách se Slezané odvolávali právě na Peruna a porušení slibu znamenalo přivolání jeho trestu." "Čeho byl bohem Veles?" Ptá se Maruška. "Veles byl bohem podsvětí, magie a chaosu." Odpovídá Cieszek. "A jsou i další bohové? Byly mezi nimi i ženy? Bohyně?" Ptá se Maruška dál. "Ano, například Mokoš. Byla to bohyně země, žen, plodnosti a domácího krbu, tedy domácností. Často však byla spojována i s prameny vod a mokřady. V okolí Karviné-Fryštátu musela být hodně uctívána, protože jsou tady lužní lesy a řeka. Mokoš byla totiž ochránkyní všech vodní zdrojů." "Byla sama?" Marušku to evidentně zajímá a Cieszek ji rád odpovídá. Je rád, když se někdo zajímá o to co říká. "Ne, byla tady ještě bohyně Živa, patronka mladých žen, života, jara, květů..., zkrátka všeho co symbolizovalo obnovu a vitalitu." "Mám ráda Živu", říká Maruška, "už teď je mi sympatická. Snad ji tady budou lidé uctívat, chtěla bych to vidět." "No..., je pozdní léto", vstupuje do rozhovoru i Li, "a Cieszek říká, že Živa byla bohyní jara. Je to tak Cieszku, ne?" "Je to tak." Odpovídá Cieszek. "Ale Živa byla uctívána po celý rok. Hlavně mladými ženami." "Jako jsme my dvě?" Vstupuje do hry i Sašenka a hned se rozhlíží, jestli se tady scházejí i mladé ženy. Cieszek se pousměje a pokračuje s popisem bohů slezského pantheonu: "Dalším významným bohem slezského pantheonu byl bůh Svarog - bůh ohně, slunce a řemesel. Tento bůh měl syna Dažboga - boha slunce, hojnosti a štěstí. Dával lidem světlo, teplo, bohatství a dobrou sklizeň. Tito dva bohové byli uctíváni a zobrazováni jako jeden muž, tedy spíš v podání otce Svaroga. Naopak Stribog byl vládcem větrů, bouří, mrazů a přinášel změny počasí. Nejmladším bohem byl bůh Jarovít, bůh války a odvahy. Lidé ho vyobrazovali jako mladého válečníka s kopím a štítem." "Soupeřili tito bohové mezi sebou?" Ptá se Li a tiše dodává: "Třeba jako v případě antických bohů?" "Ano. Jejich vztahy byly..., no..., řekněme že dynamické. Měli mezi sebou časté konflikty, ale tyto konflikty byly vždy cyklické – jako sama příroda Slezska." Odpovídá Cieszek. "Lidé uctívali spíš přírodu a její sílu, za kterou však viděli konkrétní postavy, které si ovšem vymysleli. Je to patrné i z tohoto místa - všimněte si, že tady není tady žádný kamenný chrám. Posvátnost tohoto místa totiž vychází z přírody a z lesa samotného. Podívejte se na tyto mohutné duby kolem. Jsou ověšeny obětními předměty a mezi jejich kmeny doutnají obřadní ohně." "Je to podobné jako u nás v Japonsku", poznamenává šeptem  Li a dodává: "Šintoismus je také uctíváním přírody a jejich božstev. Neříkám, že je to stejné, ale je to založené na podobném principu."

Teď však musíme náš rozhovor přerušit, protože rituál večerního uctívání božstev právě začíná. Vidíme jak kněz všem jednotlivým bohům přednáší konkrétní modlitby, ale především Perunovi, nejvyššímu bohu slezské mytologie, jak řekl Cieszek. Jeho posvátným stromem byl dub – nejčastěji zasažený bleskem, proto byl dub považovaný za Perunův strom. Jsme potichu a nespouštíme z obřadního rituálu své oči. Lidé sem přinášejí med, obilí, kožešiny i drobné kovové předměty. Prosí své bohy o úrodu, zdraví a ochranu na obchodních cestách a také zpívají hlubokým, táhlým hlasem. Není to píseň, je to starý slezský zaříkávací zpěv, který se předával ústně. Je monotónní, rytmický, skoro až hypnotický. Pak vidíme jak lidé rozhazují do ohně byliny: Jalovec, pelyněk a sušené kořeny. Vzduch se plní štiplavým kouřem, který má "otevřít cestu" mezi lidským a duchovním světem, ale nám tento kouř leze do chřípí až se skoro dusíme. Když se úplně setmí, lidé berou z ohně žhavý uhlík a obchází z kamenů vytvořený kruh boha Svaroga. Kněz každému přiloží ruku k čelu - ne dotykem, ale gestem. "Kdyby tak přišel i k nám", poznamenává Leszek a my se té představě potichu smějeme. Jaké by to asi bylo, kdyby se nás dotkl? Uvažujeme o tom, ale je to nemožné. My jsme tady jen jako iluze, kterou tito lidé nevidí ani nevnímají. Oni žijí svou přítomností, zatímco my jsme tady jen jako pozorovatelé z budoucnosti. Ale stejně..., ta představa toho, že i nám kněz přiloží ruku k čelu... Znamená to požehnání pro nadcházející noc. A to bychom potřebovali také. Je to poslední noc naší expedice. Poslední noc... Po tomto obřadním rituálu si lidé sedají na zem, my si sedáme také jako bychom byli jeho součástí, a kněz začíná vyprávět příběh legendy o zakladateli jejich hradiště Fryštátu:

"Před nedávnými časy, když tady stálo jen pár chalup a řeky měly svůj hlas, žil na hoře Sléza mocný kníže našeho kmene Slezanů. Byl silný, ale jeho srdce bylo prázdné – neměl dědice. Jednoho dne jel kníže na lov podél řeky. Kousek dále od našeho hradiště spatřil dívku, která se koupala v řece. Její vlasy byly spletené do mnoha copů dlouhých až k pasu. Jmenovala se Olga což znamená svatost a požehnání. Kníže se do ní zamiloval a zplodili spolu syna. Ale kníže byl krutý. Když se dozvěděl o narození chlapce, poslal družinu, aby dítě odnesla na hrad Sléza. Olga plakala tak dlouho, až její slzy vytvořily slané jezero. A když přišla povodeň, jezero zmizelo a Olga skočila do řeky a zmizela v ní také. Její syn vyrostl na hradě Sléza. Dostal jméno Fridrich – jméno, které znamená sílu, spravedlnost a ochranu. Když dospěl, odešel hledat místo, kde žila jeho matka a založil na něm nové hradiště, které pojmenoval po sobě. Dal mu název Fri-Stadt, to znamená Fridrichovo město a řeku Odru, která mu matku vzala, přejmenoval po své matce Olze, aby její jméno nikdy nezaniklo." Vypravěč se na chvilku odmlčí. Oheň praská. Lidé mlčí také - legenda je stará a posvátná. My s napětím pozorujeme co bude dále. Tuto legendu o založení města Karviné neznáme. Je to další z cenných objevů, které nám tato expedice dala a Sašenka ji rychle zapisuje do lodního deníku, takže je i ráda za tuto posvátnou chvíli odmlčení. Pak ale někdo z mužů přidává do ohně větvičku jalovce a jeho kouř se zvedne k nebi. Oheň také vyšlehne do blízkého okolí tisíce drobných žhavých sazí, které nás všechny zcela pokryjí. Je to jako krásný ohňostroj. "A proto," pokračuje vypravěč, "ať chrání Olga naše vody. Kdo se k řece chová s úctou, tomu dá zdraví. Kdo ji znečistí, tomu vezme štěstí." Poté se lidé pomalu zvedají a jdou se k řece Olši obřadně vykoupat. Po koupeli odcházejí zpět do hradiště. Je to úžasná chvíle, která v nás zanechává hluboký dojem. Tento náš dojem ještě více umocňuje oheň, který tady ještě dlouho hoří jako strážce mezi světy. A my tam u tohoto ohně sedíme jako cizinci z budoucnosti a vidíme Fryštát, který není ani městem ani zámkem, ale živým hradištěm, kde se lidský a duchovní svět stále prolínají. "Čekal jsem něco úplně jiného", říká Leszek. "Já taky", reaguje souhlasně Sašenka. "Bylo to poklidné až příjemné", říká Maruška a ještě dodává: "Připomíná mi to chvíle u táborového ohně: Obřadní zapalování pagody, zpěv písní u hořícího ohně i vyprávění různých příběhů. Udělalo to na mě dobrý dojem a to jsem se bála, že budeme přítomni nějakého primitivního obřadu s předkládáním živých obětí." Říká Maruška a Sašenka ji doplňuje: "Ti lidé sem přišli pokorně uznat sílu lesa, sílu řeky a sílu přírody obecně." Všichni se pousmějeme. Je to tak, my v moderní době žijící lidé si myslíme, že jsme moudří, ale pokud jde o výklad života v dávných dobách a jeho technického pokroku, asi to vidíme spíš podle našich hloupých, nebo nepřesných představ. Po celou dobu trvání naší expedice jsme byli svědky života na tehdejší dobu vyspělé civilizace. "Lidé vždy měli potřebu uctívat někoho statečného a silného, nějakého ochránce... Tím vším je biblický Bůh, jen lidé v různých dobách a na různých místech neznali k němu cestu a tak svou potřebu uctívat ho, vyjadřovali svým vlastním způsobem. Christianizace v Karviné-Fryštátě proběhne až o 240 let později, Luteránství až v 16. století, ale teprve až ve století 20. dojde k přesnému poznání pravdy o tomto Stvořiteli." Dodává Cieszek.

Když nastane noc, z hradiště se ozývá příjemný zpěv. Kolem hradiště šumí řeka Olše, ve tmě štěkají psi a v dálce houká sýček. Nad Fryštátským hradištěm září hvězdy mnohem jasněji než v naší době. Jdeme zpátky do člunu a přemýšlíme o tom co jsme tady viděli. Shodujeme se, že nás nejvíce překvapila živost tohoto místa. Není to zapomenutý kout divočiny, ale rušný uzel mezi severem a jihem, východem a západem, kde se potkávali bojovníci, obchodníci, řemeslníci i vypravěči. Starý Fryštát na nás působí jako vstupní brána do ranného Slezska, jako dřevěné hradiště na Olši, v němž se rodí moc, bohatství i legendy. A nechce se nám odtud odejít... Sedíme v člunu, díváme se přes řeku Olši na Fryštátské hradiště a tiše si vychutnáváme tuto ojedinělou a překrásnou chvíli. Přeruší ji Li: "Kluci?" Osloví je, a trojčata se na Liho obrátí. "Celý týden o tom přemýšlím...," říká Li, "a nezlobte se, že se ptám... Ta vaše jména: Cieszek, Leszek a Mieszek..., a to že jste z Těšína..., je náhoda nebo ne?" Kluci nato vybuchnou smíchy. "Teda," říká Mieszek, "od kluka z Japonska bychom takovou znalost slezské legendy o založení Těšína nečekali..." Usmívá se Mieszek a vlastně všichni tři kluci. "O co jde?" ptá se Sašenka a Maruška ji doplňuje: "Nejsme ze Slezska, jsme Ostravačky a Ostrava je moravské město. Řekněte nám tu legendu, chceme ji taky znát." "Je to legenda o založení Těšína. To byli tři synové polského krále, kteří každý sólo vyrazili na předlouhou cestu do světa. Jmenovali se Cieszek, Leszek a Mieszek. Po létech se všichni tři potkali u pramene pryštící vody, vyvěrající ze skalního návrší, které vystupuje nad korytem řeky Olše. No a protože se těšili ze svého setkání, na tom místě založili město Těšín. Ten pramen v podobě studny je tam zachovaný dodnes a jmenuje se Studna Třech bratří." Vysvětluje Mieszek. "A jak to tedy souvisí s vámi?" Ptá se Li. "Naši rodiče jsou universitními historiky. Potkali se na universitě, kde se seznámili a vzali se...", říká Leszek a Cieszek ho doplní: "No a do roka a do dne jsme se narodili my." "Taťka to vzal jako velké znamení a tak nám dal tahle jména." Upřesní to ještě Mieszek a všichni tři kluci se tomu opět zasmějí. "Tu studnu bych chtěl vidět", říká Li. "My také." Přidávají se holky. "Do jaké doby bychom ještě museli plout?" Ptá se Li. "No..., tak ještě asi 200 let zpátky", říká Mieszek a pokračuje: "Určitě ji ale zítra nebo pozítří uvidíte. Jsem si jistý, že naše mamka už teď organizuje velkou hostinu pro všechny, kdo se na přípravě a realizaci této expedice nějak podíleli. To nebudete moct odmítnout. Umí uvařit naprosto perfektní slezský guláš Bigos." "Těšíme se. Konečně budeme mít teplé jídlo", potvrzují s úsměvem svou účast holky a Li se přidává. A tak v našem člunu opět nastává chvíle dojetí a rozjímání nad vším co jsme prožili a co vidíme tady v ranné Karviné-Fryštátě. Z jejího hradiště se stále ozývá velmi příjemný zpěv, který se rozléhá do svého okolí a zní jako sen krásné noci.

Naše expedice do slezského středověku je u konce. Ti lidé tady v Karviné-Fryštátě vůbec netuší, že za 1000 let přes jejich hradiště povede čtyřproudová silnice a na místě jejich dřevěných domů budou stát výškové budovy. Žijí svůj život právě teď a my jsme díky nim pochopili, že jejich doba vůbec nebyla dobou temnou a beznadějnou, kde lidé trpěli. Naopak, od Lehnice až po Karvinou jsme viděli lidi veselé a družné, posouvající svou dobu kupředu. Bez nich by nebyl pokrok a naše moderní doba. Budou nám chybět. Naše expedice splnila svůj záměr. Zdokumentovali jsme život předních slezských středověkých měst, objevili jsme důkaz účasti vévody Kazimíra na křížové výpravě do svaté země a pochopili jsme obchodní systém středověkého Slezska i to, jakou úlohu v něm sehrála řeka Odra a její přítoky. A v neposlední řadě jsme se také zúčastnili rituálu uctívání slezské mytologie. Díky tomu víme, jak první slezané pohlíželi na sílu přírody a jak si ji vážili. V tomto "pohanském" uctívání se však rodí základ našich snah o ochranu životního prostředí. Snad to takhle můžeme srovnat... V člunu ještě přemýšlíme co uděláme až se zítra probudíme v naší době. Holky říkají, že si vlezou do horké vany. Li bude meditovat a kluci trojčata půjdou do první hospody vše spláchnout. Emocí a dobrodružství jsme prožili opravdu dost. Holky ještě dodávají, že si do ruky konečně vezmou svůj MOBIL! Po týdenní absenci se na něho těší. Všichni se tomu pořádně smějeme a uvědomujeme si, že jsme společně prožili přenádherný týden. V našem člunu opět nastává dojemná chvilka. A opět ji přeruší Li. Zvedne svou dlaň a s každým si plácne. Zvládli jsme to! Jsme na sebe hrdí a holky to rozpláče. I kluci mají slzami zalité oči. Je však čas už jít spát, protože až se zítra ráno probudíme, budeme zase v člunu a...

U Lázeňského mostu v Karviné na návrat výpravy čekají tisíce lidí. Vše zaznamenává televizní štáb Slezské televize a jsou tady i jiná světová média. Rektoři Slezských universit v Karviné a v Katowicích návrat svých studentů netrpělivě vyhlížejí. A když je už v dálce zahlédnou a spočítají, že jich je 6 a že jsou celí a zdraví, velmi si oddechnou a navzájem se radostí obejmou. To už ale několikatísícihlavý dav lidí vítá hrdiny ohlučujícím aplausem. Skandují a vítají své hrdiny, kteří se stávají celebritami světového formátu. Radostný aplaus tady u Lázeňského mostu je tak obrovský, že to členy studentské expedice dohání k slzám. Zvládli to! Jsou to hrdinové!

Dnes si Li, Maruška se Sašenkou a kluci trojčata: Mieszek, Cieszek a Leszek užijí svůj den slávy. Čeká je však několik přednášek na universitách s tématem: "Slezské a karvinské ranné dějiny" a ještě několik dalších týdnů budou světová média zveřejňovat senzační zprávy z této neobvyklé expedice do slezského středověku...

V Karviné, dne 29. srpna 2026

Foto z expedice: Alexandra, text: Marie.

n a v š t i v   k u l t o v n í   m í s t a   r a n n é h o   s l e z s k a,   s t ř e d i s k a   s l e z s k é   m y t o l o g i e ...