S L E Z S K O - VÍCE ZEMÍ, VÍCE JAZYKŮ, ALE JEDEN SPOLEČNÝ PŘÍBĚH A JEDNA TURISTICKÁ DESTINACE.

SEVEŘ, OSVĚTIM

Vévodská sídla Slezských Piastovců, později rezidence polských biskupů z Krakova a královský hrad polských králů

Charakter místa: Obranná a rezidenční sídla, dnes turistická atrakce

Historická událost z doby vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X., v roce 1443, 1457:

Hrad a vévodství Siewierz patřily slezské větvi Piastovců až do roku 1443. Tehdy je vévodkyně Eufemie II., babička vévody Kazimíra II., prostřednictvím svého syna Václava, Kazimírova strýce, prodala krakovskému biskupovi Zbigněvu Olešnickému. Tím získali krakovští biskupové nejen rozsáhlé území, ale také světský titul "knížata seveřská". Důvod prodeje byl především finanční. Vévodkyně Eufemie vedla na svém sídle ve Fryštátě nákladný dvůr a prostředky získané prodejem Seveřského vévodství jí pomohly zajistit jeho další fungování. Prodej však vyvolal odpor hornoslezských vévodů, kteří se nechtěli smířit se ztrátou části slezského území. Spor nakonec ukončila až dohoda sjednaná vévodkyní Eufemií v roce 1447 mezi hornoslezskými vládci a polským králem. Mírové ujednání bylo výhodné pro obě strany a zároveň nově vymezilo hranice mezi Slezskem a Polskem. Právě tehdy se Seveřské vévodství definitivně oddělilo od Slezska a vydalo se vlastní historickou cestou pod správou krakovských biskupů.

Hrad Osvětim (Oświęcim) zůstával v držení slezských Piastovců až do roku 1457, kdy jej vévoda Jan IV. Osvětímský, vzdálený bratranec prince Kazimíra, prodal polskému králi Kazimírovi IV. Jagellonskému. Na podmínkách prodeje se významně podílel také Kazimírův strýc, těšínský vévoda Přemysl II., který u polského krále vyjednal proplacení veškerých zbraní a děl ponechaných na osvětimském hradě. Po přechodu pod polskou korunu se hrad stal důležitou pohraniční pevností a hlavní vstupní branou ze slezských zemí do Polského království. Také Osvětimské vévodství se tím natrvalo oddělilo od Slezska a bylo začleněno do polského státního útvaru. Oblast však neztratila svůj význam jako místo slavnostních setkávání. Již před prodejem hradu, ale i po něm, tudy projížděly královské průvody směřující mezi Slezskem a Krakovem. Průvody přijíždějící z Fryštátu zde vítala družina polského krále a společně pak pokračovaly na cestě do královského města Krakova. Jedna z nejvýznamnějších cest vedla touto trasou v roce 1471. Polský král Kazimír IV. Jagellonský tehdy doprovodil až sem okázalý průvod svého syna Vladislava II. Jagellonského, který se za doprovodu slezského prince Kazimíra Piasta X. vydal z Krakova přes Fryštát do Prahy. Právě tam byl mladý Vladislav korunován českým králem a zahájil svou vládu v zemích Koruny české.

I. Zrod prince (1449-1477)

Slezské vévodství v Kazimírské době, rok 1449-1477: Nejednotní vévodové oslabují Slezsko

Slezsko se teprve vzpamatovává z husitských válek. Od roku 1428 dopadají na slezská města jeden nájezd za druhým. Hoří domy i předměstí, obchodní stezky pustnou a za městskými hradbami se vedle vojáků a žoldnéřů brání také řemeslníci, staří muži, ženy i děti. Země je unavená válkou a rozdělená mezi množství soupeřících vévodství. Právě v této nejisté době se roku 1449 na vévodském zámku ve Fryštátě narodí syn vévody Boleslava Piasta IX. a vévodkyně Anny Bielské. Chlapec dostane jméno Kazimír podle polského krále Kazimíra IV. Jagellonského, který se stane jeho kmotrem. Nikdo tehdy netuší, že právě tento novorozený princ jednou výrazně ovlivní osud celého Slezska. Kazimír přichází na svět jako fryštátský princ v době, kdy je země rozdělena mezi několik větví slezské dynastie Piastovců. Nejvýznamnější mocenská centra představují Hlohovsko-Žagáňské vévodství, Lehnicko-Břehžské vévodství, Opolsko-Ratibořské vévodství a Těšínsko-Fryštátské vévodství. Právě posledně jmenovanému území vládla od roku 1431 Kazimírova babička, vévodkyně Eufemie II. Ze svého sídla ve Fryštátě vybudovala rozsáhlý mocenský celek a jako jedna z prvních slezských panovnic prosazovala myšlenku sjednocené země s pevnou a centralizovanou vládou. Po její smrti roku 1447 se však její synové osamostatní a začnou vládnout každý vlastnímu údělu. Všichni však dobře vědí jednu věc. Žádný z nich nemá dědice. A tak se jejich pohledy stále častěji obracejí k malému princi vyrůstajícímu na fryštátském dvoře. Ve Fryštátě, považovaném za nejhonosnější dvůr tehdejšího Slezska, tráví Kazimír své dětství po boku mladších sester Barbory a Žofie. Zde získává rytířské vzdělání, učí se dvorské etiketě, diplomatickému jednání i umění vládnout. Jeho šťastné dětství však netrvá dlouho. Když jsou mu pouhé tři roky, jeho otec Boleslav Piast IX. umírá. Vlády nad Fryštátským údělem se ujímá jeho matka Anna Bielská, která se stává vévodkyní-vdovou. Právě ona bude mít na budoucí podobu Kazimírovy osobnosti největší vliv. Mladý princ svou matku bezvýhradně obdivuje a důvěřuje jí. Anna jej vychovává s láskou, ale také s vědomím odpovědnosti budoucího vládce. Vede ho k úctě k rodu Jagellonců, s nimiž jsou fryštátští Piastovci příbuzensky spojeni, a učí ho chápat širší zájmy Slezska. Mezitím se však za jeho hranicemi znovu schyluje k bouři. Roku 1458 nastupuje na český trůn Jiří z Poděbrad. Jeho střety se Slezskem pokračují a někteří slezští vévodové se přidávají na jeho stranu, za což jsou katolickou církví exkomunikováni. Země se opět ocitá mezi soupeřícími mocnostmi. V Kazimírových jedenácti letech přichází událost, která změní celý jeho život. Po bojích u Wrocławi umírá v Głogówě jeho strýc Vladislav Piast. Mladému princi se náhle otevírá cesta k dědictví, o němž dosud pouze slýchal. Ke svému fryštátskému panství získává polovinu Głogówského vévodství se zámkem v Głogówě. Poprvé se před ním objevuje možnost navázat na odkaz jeho babičky Eufemie II. a pokusit se o to, co se po její smrti rozpadlo: sjednotit slezská území pod jednou vládou. Jenže zatímco Kazimír dospívá, nad Slezskem se objevuje nový mocný protivník. Od roku 1469 vstupují do země vojska uherského krále Matyáše Korvína. Ten se s podporou části slezských vévodů ujímá vlády nad Slezskem a mění dosavadní politické poměry. Mladý princ tak bude muset vstoupit do světa, kde o budoucnosti nerozhodují pouze rodové nároky, ale také války, spojenectví, zrada a moc.

Jeho skutečný příběh právě začíná.

V době své vlády v letech 1460 - 1477 slezský princ Kazimír Piast X. vlastní zámky ve Fryštátě, v Glogówě, v Bielsku, ve Slezské Ostravě a ve Frýdku.

HORA SLÉZA

Charakter místa: Silingské hradiště a Piastovský hrad, dnes turistický vrchol

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1471:

Hora Sléza (718 m n. m.) patří k nejvýznamnějším symbolům historického Slezska. Její vrchol byl osídlen již po pádu Velké Moravy v roce 906, kdy se zde usadili Silingové, považovaní za první obyvatele, podle nichž získalo Slezsko své jméno. Právě odtud vyráželi zakladatelé prvních slezských hradišť, z nichž se v průběhu staletí vyvinula významná vévodská města. Sléza byla zároveň posvátným centrem staré slezské mytologie. Na vrcholu se nacházelo hlavní kultovní místo tehdejších obyvatel a dodnes zde lze spatřit kamenné památky připomínající dávné předkřesťanské tradice. Význam hory podtrhovalo také mocenské hradiště Silingů, které stálo na jejím vrcholu. Na místě tohoto starobylého opevnění vybudovali slezští Piastovci z vévodství Jawor a Świdnica na přelomu 13. a 14. století svůj hrad. Ten se stal jednou z nejneobvyklejších piastovských pevností ve Slezsku. Na rozdíl od většiny slezských hradů totiž vznikl přímo na vrcholu hory, v obtížně přístupném terénu, podobně jako některé horské hrady budované českými Přemyslovci. Osudy hradu byly mimořádně bouřlivé. Roku 1353 se dostal do majetku císaře Karla IV. Lucemburského, avšak slezský vévoda Boleslav II. ze Świdnice a Jaworu jej později získal zpět. V roce 1428 pevnost obsadili čeští husité a proměnili ji ve své opěrné sídlo. Již o rok později, v roce 1429, byl hrad dobyt zpět vojsky slezských měst Wrocław a Świdnica, která obnovila slezskou kontrolu nad strategickým vrcholem. Hrad na Sléze představoval spíše výjimku než pravidlo. Slezští Piastovci totiž již od 12. století upřednostňovali pokrokovější koncept zakládání hradů v těsné blízkosti měst. Hrad poskytoval městu ochranu a správní zázemí, zatímco město zajišťovalo potřebné služby a hospodářské zázemí. Díky tomuto propojení se mnohá piastovská sídla zachovala dodnes jako součást živých městských center a nestala se osamělými zříceninami. Poslední dramatická kapitola hradu se odehrála roku 1471, za vlády slezského prince Kazimíra Piasta X., ještě před jeho pozdějším působením v úřadu slezského místokrále. Pevnost tehdy obsadili loupeživí rytíři, ohrožující bezpečnost obchodních cest i okolních zemí. Proti nim znovu vytáhla vojska měst Wrocław a Świdnica. Útočníci byli poraženi a hrad osvobozen, avšak prudké boje vedly k jeho úplnému zničení. Pevnost už nikdy nebyla obnovena, protože slezští Piastovci nadále dávali přednost svým rezidencím situovaným u měst. Dnes připomínají někdejší piastovský hrad pouze dochované kamenné pozůstatky a historické památky rozeseté po vrcholu. Na místě někdejší pevnosti stojí kostel s vyhlídkovou věží, odkud se otevírají působivé výhledy na velkou část Dolního Slezska. Pro každého zájemce o slezské dějiny je návštěva hory Slézy téměř povinností. Nejčastějším výchozím bodem je malebné slezské městečko Sobótka, odkud vede na vrchol přibližně hodinu a půl trvající výstup, odměněný jedinečnou kombinací historie, legend a dalekých panoramatických výhledů.

KARVINÁ-FRYŠTÁT

Charakter sídla: Lovecký a rezidenční zámek, nejvýznamnější dochované Hornoslezské vévodské sídlo, dnes turistům přístupné Museum bydlení slezské šlechty v 19. století

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1471:

Fryštát patřil mezi nejoblíbenější lovecké rezidence slezských vévodů. Právě sem na přelomu 25. a 26. července 1471 dorazil velkolepý královský průvod mladého polského kralevice Vladislava II. Jagellonského, směřujícího k jeho budoucí korunovaci českým králem. Významnou roli při této cestě sehrál mladý slezský princ Kazimír Piast X., který královský průvod vedl a jehož politická kariéra zde začala nabývat skutečných rozměrů. Na své fryštátské rezidenci hostil vzácnou návštěvu několik dní a proměnil zámek i celé město v centrum slavností a dvorského života. Na počest kralevice pořádal rytířské turnaje, kterých se sám s nadšením účastnil, a organizoval také velkolepé lovecké výpravy do lesů a obor rozkládajících se v okolí Fryštátu. Každý den vrcholil slavnostní hostinou, při níž hosty bavili hudebníci, kejklíři a další mistři dobové zábavy. Fryštátský zámek se tak na několik dní stal jedním z nejvýznamnějších společenských center střední Evropy. Po skončení oslav opustil Kazimír společně s královským průvodem své rezidenční sídlo a vydal se na několikadenní cestu do Prahy. Zde byl dne 22. srpna 1471 mladý Vladislav II. Jagellonský slavnostně korunován českým králem, čímž začala nová kapitola dějin českých zemí i středoevropské politiky. Fryštátský zámek zůstal pro Kazimíra Piasta X. po celý život místem reprezentace, diplomacie i významných rodových událostí. Právě sem směřoval mnohá důležitá jednání a zde přijímal vzácné hosty z různých částí Slezska i okolních zemí. Výjimečné postavení fryštátské rezidence potvrdil také roku 1525, kdy zde zajistil pokračování své dynastické linie. Návštěva dnešního fryštátského zámku tak nabízí nejen pohled na jednu z nejvýznamnějších slezských rezidencí, ale také možnost připomenout si okamžiky, kdy se zde odehrávaly události ovlivňující dějiny celého Slezska, Polska i českých zemí.

KLADSKO

Charakter sídla: Hlavní město samostatného českého hrabství, sídlo krále Jiřího z Poděbrad, dnes turistům přístupná vojenská pevnost z 18. století

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1471:

Hrad Kladsko patřil v druhé polovině 15. století mezi nejvýznamnější opěrné body české koruny. V době vlády českého krále Jiřího z Poděbrad sloužil jako bezpečné útočiště během konfliktů s uherským králem Matyášem Korvínem, který ze Slezska podnikal proti českému panovníkovi opakované výpravy. Část slezských vévodů tehdy podporovala Korvína, zatímco ti, kteří zůstali věrní Jiřímu z Poděbrad, čelili za svou loajalitu dokonce exkomunikaci ze strany slezského biskupa. Navzdory těmto sporům se Matyáši Korvínovi Kladsko získat nepodařilo. Po smrti krále Jiřího v roce 1471 se však hrad stal dějištěm jiné významné události. Téhož roku tudy projížděl mladý český král Vladislav II. Jagellonský, který cestoval z Krakova do Prahy na svou korunovaci. Bezpečnost královského průvodu zajišťoval slezský princ Kazimír Piast X., jenž průvod vedl přes Slezsko a svou autoritou garantoval jeho nerušený průjezd politicky neklidným regionem. Dne 10. srpna 1471 dorazil královský doprovod do Kladska, kde se na krátký čas zastavil. Právě zde vykonal Vladislav jeden z nejdůležitějších kroků své nastupující vlády. Složil zemskou přísahu, v níž se zavázal zachovávat zemské svobody a privilegia obyvatel Českého království. Na hradě byla současně vytvořena silná ozbrojená ochrana, která měla zajistit bezpečný průjezd panovníka na posledním úseku cesty do Prahy. Ke královskému průvodu se zde připojili také čeští šlechtici, kteří nového krále slavnostně přivítali. Celá cesta měla mimořádný politický význam. Nešlo pouze o přesun budoucího korunovaného panovníka, ale také o demonstraci stability a spolupráce mezi českými zeměmi a Slezskem. Právě úspěšné zajištění této náročné mise výrazně posílilo postavení Kazimíra Piasta X., který si díky svým diplomatickým schopnostem, autoritě a rostoucímu vlivu vybudoval ve Slezsku mimořádně silnou mocenskou pozici. O necelá dvě desetiletí později, roku 1490, se Kazimír stal nejvýznamnějším politikem své doby ve Slezsku. Události spojené s cestou Vladislava II. přes Kladsko tak lze vnímat jako jeden z důležitých okamžiků, kdy začal vzestup muže, který později výrazně ovlivnil dějiny celé země. Návštěvník dnešního kladského hradu si proto nepřipomíná pouze vojenskou a strategickou minulost této pevnosti, ale také okamžiky, kdy se zde rozhodovalo o budoucnosti Českého království, Slezska i střední Evropy. Kladský hrad tak právem patří mezi nejvýznamnější historická místa regionu.

ŽAGÁŇ

Charakter sídla: Rezidenční zámek

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1472:

Mezi nejvýraznější a zároveň nejtragičtější osobnosti pozdně středověkého Slezska patřil Balthazar, vévoda ze Żaganě. Ve druhé polovině 15. století se stal jedním z hlavních odpůrců českého krále Jiřího z Poděbrad a postavil se do čela koalice slezských knížat vystupujících proti jeho politice. Balthazar se proslavil také obranou města Wrocław, které roku 1459 napadla vojska Jiřího z Poděbrad společně s Kazimírovým strýcem, vévodou Vladislavem Piastem z Głogówa. Napjaté vztahy mezi českým králem a slezskými knížaty pokračovaly i nadále. Roku 1461 odebral Jiří z Poděbrad svému odpůrci Balthazarovi Żagaňské vévodství a svěřil je jeho bratru Janovi II., který českého krále podporoval a společně s ním proti Balthazarovi bojoval. Spojenectví Jana II. s českým panovníkem však mělo nečekané následky. Papež Pius II. jej za tento postoj exkomunikoval z církve. Jan II. proto roku 1467 podporu Jiřímu z Poděbrad ukončil a jako jednu z podmínek svého odklonu od královy politiky požadoval zrušení exkomunikace. V důsledku těchto změn se Balthazar opět ujal vlády ve Żagani. Významným mezníkem se stal 12. prosinec 1469, kdy princ Kazimír Piast X. z Fryštátu provdal svou mladší sestru Barboru, slezskou princeznu z Fryštátu, za vévodu Balthazara. Sňatek posílil vazby mezi oběma rody a současně upevnil politické spojenectví mezi Fryštátem a Żaganí. Po smrti Jiřího z Poděbrad však nastal dramatický obrat. Dne 4. května 1472 vypověděl Jan II. smír uzavřený se svým bratrem a s finanční podporou českého protikrále a uherského krále Matyáše Korvína, jehož se stal stoupencem, zahájil proti Balthazarovi vojenské tažení. Město Żagań bylo dobyto a Balthazar zajat. Následně byl uvězněn na zámku v Przewozu, kde dne 15. července 1472 zemřel hladem. Pro vévodkyni Barboru znamenala tato událost předčasné ovdovění a pro prince Kazimíra ztrátu významného politického spojence. Żagaň se opět dostala do rukou Jana II., který však vévodství krátce nato prodal saským vévodům. Osobnost Jana II. dodnes budí pozornost kronikářů i historiků. Vedle své ctižádosti byl znám také prudkou povahou a bezohledným jednáním, což mu vysloužilo přízviska "Krutý", "Zlý", "Divoký" a "Šílený". Dochovaly se i příběhy ilustrující jeho výbušný charakter. Podle dobových záznamů jednou v návalu vzteku rozbil okno svého zámku, aby následně obvinil městskou radu z neschopnosti udržet ve městě pořádek. Městská rada pak na jeho podnět obrátila pozornost na místní židovskou obec, na kterou uvalila vysokou pokutu. Kronikář Mikuláš Pol (Nicolaus Pol), jenž události zaznamenal, však ve svých zápiscích uvádí, že okno rozbil vlastní rukou právě Jan II. Příběh bratrů Balthazara a Jana II. patří k nejdramatičtějším kapitolám slezských dějin 15. století. Jejich spor nebyl pouze rodinným konfliktem, ale odrážel složitý zápas o moc, který tehdy ovlivňoval celé Slezsko, České království i sousední země střední Evropy.

BÍLSKO-BÍLÁ

Charakter zámku: Obranný a rezidenční zámek, dnes turistům přístupné Museum

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1474: 

Bielsko se po roce 1327 postupně vypracovalo v jedno z nejdůležitějších pohraničních měst Slezska. Díky své poloze na pomezí Slezska a Polska plnilo významnou obrannou i obchodní funkci a zdejší hrad střežil důležitou zemskou hranici. V letech 1452 až 1466 zde sídlil vévoda Václav Piast, který se stal poručníkem svého mladého synovce, prince Kazimíra Piasta X. Právě v Bielsku prožíval budoucí slezský vládce část svého mládí a získával první zkušenosti s fungováním knížecího dvora i správou země. Vévoda Václav byl energickým a ctižádostivým panovníkem. Ze svého sídla v Bielsku podnikal vojenské výpravy, jejichž cílem bylo rozšíření území pod jeho vládou. Současně podporoval politiku českého krále Jiřího z Poděbrad, která často narážela na odpor části slezských knížat. Ani ve vlastním rodě však Václav nenacházel vždy podporu. Jeho manželka Alžběta se stavěla proti krokům, které považovala za škodlivé pro zájmy Slezska, a podle dobových zpráv se snažila některé z vévodových plánů mařit. Napjaté vztahy nakonec vedly k jejich rozvodu, k němuž došlo v Bielsku roku 1445. Politické spory tehdejší doby zasáhly i samotného vévodu. Za podporu Jiřího z Poděbrad byl Václav roku 1468 exkomunikován slezským biskupem Rudolfem z Rüdesheimu, což dokládá, jak vyhrocené byly v té době vztahy mezi jednotlivými mocenskými skupinami ve Slezsku. Roku 1474 vévoda Václav v Bielsku zemřel. Jeho území následně převzal Kazimír Piast X., který je připojil ke svému Fryštátskému vévodství a ujal se vlády nad městem i okolním krajem. Tím se Bielsko stalo součástí rozsáhlejšího panství ovládaného z Fryštátu. Zdejší hrad poté znovu plnil svou tradiční úlohu pohraniční pevnosti. Střežil slezsko-polskou hranici, chránil obchodní stezky a představoval důležitý obranný bod na severovýchodním okraji slezských zemí. Dnešní návštěvník Bielska může v jeho historickém jádru stále vnímat odkaz období, kdy město stálo na rozhraní dvou zemí a kdy se zde rozhodovalo o událostech ovlivňujících osudy Slezska. Právě zde se také uzavírá jedna z kapitol mládí Kazimíra Piasta X., který se později zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti slezských dějin.

OLAVA

Charakter zámku: Lovecký a rezidenční zámek

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1474: 

Z původně rozsáhlého trojkřídlého vévodského zámku v Olawě se do dnešních dnů zachovala pouze menší část. Někdejší rezidence však bývala významným sídlem slezských vévodů. Rozlehlé zámecké nádvoří obklopovaly reprezentativní budovy a celému areálu dominovala vysoká středověká věž, viditelná z širokého okolí. Přestože většina původní stavby zanikla, místo si dodnes uchovalo své výjimečné postavení v dějinách Slezska. V době vlády slezského prince Kazimíra Piasta X. z Fryštátu se Oława stala dějištěm významných událostí souvisejících s bojem o moc ve střední Evropě. Roku 1474 se v jejím okolí odehrála rozsáhlá vojenská operace spojená s tažením uherského krále Matyáše Korvína proti zemím podporujícím polsko-jagellonský tábor. Matyáš Korvín tehdy soustředil v Olawě značné finanční prostředky určené k najímání žoldnéřů. Mnozí muži z různých částí regionu vstupovali do jeho služeb výměnou za žold a přidávali se k jeho vojenským výpravám. Tento postup vyvolával mezi Korvínovými odpůrci značné rozhořčení a jeho stoupenci byli často označováni za zrádce zájmů Slezska. Mezi Korvínovy spojence tehdy patřily i některé významné osobnosti slezské politiky. K nim náležel například Přemysl II., vévoda z Těšína, strýc prince Kazimíra, nebo Jan II. ze Żaganě, s nímž se Kazimír v následujících letech opakovaně setkával jako hornoslezský vévoda a později také jako nejvyšší představitel slezské zemské správy. Díky podpoře svých spojenců dokázal Matyáš Korvín své postavení ve Slezsku výrazně posílit. Události spojené s Olawou tak patří do období, kdy se mocenské poměry v regionu rychle měnily a kdy se rozhodovalo o budoucím směřování slezských zemí. Právě v těchto složitých politických poměrech získával Kazimír Piast X. zkušenosti, které mu později umožnily vystoupit mezi nejvlivnější osobnosti slezských dějin. Dnešní návštěvník Oławy si tak nepřipomíná pouze historii někdejší vévodské rezidence, ale také dobu, kdy se zde střetávaly zájmy uherských, českých, polských i slezských vládců. Zámek a město se tehdy staly součástí velkých politických událostí, které ovlivnily osud celého regionu na mnoho dalších desetiletí.

II. Cesta k moci (1477-1490)

Slezské vévodství v Kazimírské době, rok 1477 - 1490: Kazimír sjednocuje vévodství v Horním Slezsku

Rok 1477 přinese princi Kazimírovi Piastu X. okamžik, který změní jeho postavení ve Slezsku navždy. Po smrti svého posledního strýce, vévody Přemyslava z Cieszyna, se mladému vládci otevře cesta ke sjednocení rozdrobeného Těšínsko-Fryštátského vévodství. Kazimír se stane svrchovaným hornoslezským vévodou a poprvé získá možnost uskutečnit sen, který kdysi prosazovala jeho babička Eufemie II.: spojit rozdělená piastovská území pod pevnou a jednotnou vládou. Novým centrem jeho moci se stane Cieszyn, jedno z největších a nejvýznamnějších měst tehdejšího Slezska. Sem bude přesunuto vévodské sídlo a odtud bude Kazimír řídit své rostoucí panství. Na milovaný Fryštát však nezapomene. Právě zde ponechá svou matku, vévodkyni Annu Belskou, které bezvýhradně důvěřuje. Ta bude i nadále spravovat fryštátský dvůr a v době synovy nepřítomnosti vykonávat úlohu vévodkyně-matky. Fryštát zůstane místem, kam se Kazimír bude po celý život rád vracet. A důvodů bude mít mnoho. Ve fryštátském zámku bude pořádat slavnostní hostiny, rytířské turnaje a přijímat významné hosty z celého Slezska i okolních zemí. V okolních lesích bude vyjíždět na okázalé lovecké výpravy a v krajině kolem Fryštátu vzniknou rozsáhlé rybniční soustavy Louky a Strumień, které se stanou nejen hospodářským dílem, ale také oblíbeným místem jeho odpočinku. Klidné chvíle však budou vzácné. Zatímco jeho panství poroste, celé Slezsko zůstane rozdělenou zemí. Jednotliví vévodové budou sledovat vlastní zájmy, uzavírat proměnlivá spojenectví a často se obracet proti sobě navzájem. Kazimír tak bude stále více vtahován do složité slezské politiky i válek, v nichž začne prosazovat myšlenku silného a sjednoceného Slezska. Do jeho života vstoupí také dynastická povinnost. Roku 1478 se na zámku v Pszczyně ožení s Johanou z Poděbrad, vnučkou zesnulého českého krále Jiřího z Poděbrad a dcerou jeho syna Viktorína z Poděbrad. Kazimír umožní Viktorínovi strávit poslední léta života na svém dvoře v Cieszyně a poskytne mu ochranu i důstojné zázemí. Samotné manželství však zřejmě nebude patřit mezi velké příběhy středověké lásky. V Kazimírově životě bude nadále výjimečné místo náležet jeho matce Anně. Johana se pravděpodobně stane součástí jejího fraucimoru a především matkou budoucích dědiců piastovského rodu. Tento úkol splní. V Cieszyně porodí roku 1480 prvorozeného syna Fridricha a roku 1488 druhého syna Václava. Oba princové budou vyrůstat v prostředí, které dobře znají všechny panovnické rody Evropy. O jejich výchovu se bude významnou měrou starat právě zkušený dvůr vévodkyně Anny ve Fryštátě. Kazimíra však čekají mnohem větší výzvy než rodinný život. Slezsko stále ovládá uherský král Matyáš Korvín, který od roku 1469 vládne zemi s podporou části slezských vévodů. Za peníze získává jejich vojenské služby a neváhá využívat slezské síly ve válkách proti Polsku ani v bojích proti vlastním slezským sousedům. Mladý hornoslezský vévoda bude muset v těchto neklidných časech prokázat nejen odvahu, ale i mimořádný politický talent. Příležitost přijde roku 1490. Smrt Matyáše Korvína zásadně změní poměry ve střední Evropě. Lenní moc nad Slezskem znovu převezme český král Vladislav II. Jagellonský, který dobře ví, kdo mu během předchozích let zůstal věrný. Za dlouholetou oddanost a služby koruně povolá Kazimíra mezi nejvýznamnější muže země. Hornoslezský vévoda bude jmenován nejvyšším guvernérem celého Slezska, úřadem známým také jako slezský místokrál. Právě ve chvíli svého největšího vzestupu však utrpí bolestnou ztrátu. Roku 1490 umírá ve Fryštátě jeho matka Anna. Kazimír jí uspořádá důstojný a okázalý pohřeb, odpovídající jejímu postavení i významu, který měla pro jeho život. S její smrtí neztrácí pouze matku. Ztrácí svou nejbližší důvěrnici, ochránkyni, rádkyni a člověka, který jej od dětství vedl k vládnutí. Ženu, kterou ze všech miloval nejvíce. Když se za rakví vévodkyně Anny uzavře fryštátská zámecká brána, skončí jedna etapa Kazimírova života.

A začne druhá. Éra muže, který bude vládnout celému Slezsku.

V době své vlády v letech 1477 - 1490 slezský vévoda Kazimír Piast X. vlastní zámky ve Fryštátě, v Glogówě, v Bielsku, ve Slezské Ostravě, ve Frýdku, v Cieszynie, v Pszczyně, ve Ścinawě a ve Veveří na Moravě.

TĚŠÍN

Charakter sídla: Rezidenční město, dnes turistům přístupná zřícenina hradu

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1477:

Těšín (Cieszyn) se stal jedním z nejdůležitějších center Kazimírovy vlády po roce 1477, kdy zde zemřel jeho poslední žijící strýc, princ Přemysl Piast. Ten po sobě zanechal dceru Hedviku, slezskou princeznu těšínskou, jejíž osud se později výrazně propojil s dějinami nejen Slezska, ale i Uherského království. Mladou Hedviku převzal do své ochrany její bratranec Kazimír Piast X. a svěřil ji do péče dvora své matky Anny na zámku ve Fryštátě. Kazimír si dobře uvědomoval význam dynastických svazků a využíval je jako důležitý nástroj své politiky. Roku 1486 proto Hedviku výhodně provdal za uherského magnáta Štěpána Zápolského, jednoho z nejvlivnějších mužů tehdejšího Uherska. Součástí dohody bylo také vyplacení značné finanční částky v Těšíně, díky níž se Hedvika i její manžel vzdali případných dědických nároků na slezská knížectví. Tím mohl Kazimír definitivně sjednotit Těšínský úděl se svými ostatními državami a završit proces spojování zemí, které byly v předchozích generacích rozděleny mezi jeho strýce. Kazimír se tak stal svrchovaným vládcem rozsáhlého území Horního Slezska. K převzetí těšínského dědictví se však pojila důležitá podmínka. Nový vládce měl přesídlit do Cieszyna, který se od roku 1477 stal jeho formálním hlavním sídlem. Přestože Fryštát nadále zůstával významnou rezidencí a místem reprezentace, právě Těšín se stal správním a politickým centrem Kazimírovy sjednocené země. Hedvika mezitím vstoupila do vysoké uherské politiky. Na rodovém sídle v Trenčíně porodila syna Jana Zápolského, budoucího uherského krále, a dceru Barboru Zápolskou, pozdější polsko-litevskou královnu. Prostřednictvím svých potomků se její rod zařadil mezi významné evropské dynastie a jejich příbuzenstvo zasáhlo do dějin mnoha královských rodů. V Uhrách si Hedvika získala mimořádnou oblibu a respekt. Její působení je dodnes spojováno především s oblastmi Trenčína a Spiše, kde po sobě zanechala výraznou historickou stopu. Památkou na tuto dobu jsou mimo jiné Trenčínský hrad a Spišský hrad, dvě z nejvýznamnějších pevností někdejšího Uherského království. Přestože žila převážně v Uhrách, zůstávala s Kazimírem v úzkém kontaktu a po celý život s ním spolupracovala na rozvoji obchodu a spojení mezi Slezskem a jižními zeměmi. Významným společným projektem byla obchodní cesta vedoucí ze středního Slovenska do Těšína, známá jako Měděná stezka. V Cieszyně navazovala na komunikaci, kterou Kazimír již dříve vybudoval přes Fryštát do Slezska, součást významné trasy Via Regia, pokračující dále přes Hlučín, Opavu a Krnov. Těšín zůstal dějištěm významných dynastických událostí i v dalších letech. Roku 1518 zde Kazimír uspořádal mimořádně okázalou svatbu svého syna, prince Václava Piasta XI., s Annou Hohenzollernovou, dcerou markraběte Fridricha Hohenzollerna a vnučkou Kazimírova kmotra, polského krále Kazimíra IV. Jagellonského. Sňatek spojil slezský rod Piastovců s jednou z nejvýznamnějších dynastií tehdejší Evropy. Radost z dynastického spojení však netrvala dlouho. Princ Václav Piast XI. zemřel v Těšíně ještě před narozením svého syna Václava Adama Piasta XII., který se později stal pokračovatelem rodu. Tato událost připomněla nejistotu života panovnických rodin, jejichž budoucnost často závisela na jediném dědici. Dnešní Cieszyn je tak nejen jedním z nejstarších měst Horního Slezska, ale také místem, kde se odehrávaly klíčové události spojené se sjednocením Kazimírových zemí, vzestupem rodu Zápolských i pokračováním slezské piastovské dynastie. Návštěvník zde může dodnes objevovat stopy období, kdy Těšín patřil k nejvýznamnějším politickým centrům celého Slezska.

PŠTINA

Charakter zámku: Rezidenční zámek

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1478:

Pszczyna patřila mezi významná sídla hornoslezských Piastovců a na zdejším zámku se odehrála jedna z nejdůležitějších událostí v životě slezského vévody Kazimíra Piasta X. Právě zde se roku 1478, podle některých dobových pramenů dne 15. února 1480, konala slavnostní svatba Kazimíra s Johanou z Poděbrad, dcerou Viktorína z Poděbrad a vnučkou českého krále Jiřího z Poděbrad. Sňatek spojil dva významné rody střední Evropy a stal se nejen rodinnou, ale také významnou politickou událostí. Kazimír při této příležitosti uspořádal okázalé slavnosti, rytířské turnaje a bohaté hostiny, na které přijížděli hosté z různých částí Slezska, Českého království i okolních zemí. Pszczynský zámek se tehdy na několik dní proměnil v centrum dvorského života a reprezentace. Pro Kazimíra měl tento sňatek také dynastický význam. Od Johany se očekávalo především zajištění pokračování piastovského rodu a narození dědice, který by převzal vládu nad rozsáhlými rodovými državami. Johana však zemřela předčasně a vévodu tato ztráta hluboce zasáhla. Kazimír se již nikdy znovu neoženil a zůstal věrný památce své manželky po zbytek života. Přesto nepřestal věnovat pozornost budoucnosti své dynastie. Roku 1517 prodal Pszczynské panství Janu Thurzovi, aby získal prostředky na mimořádně nákladnou svatbu svého syna, prince Václava Piasta XI., s Annou Hohenzollernovou. Tato událost patřila k nejvýznamnějším dynastickým svazkům pozdně středověkého Slezska a měla potvrdit postavení rodu mezi předními šlechtickými a panovnickými dynastiemi střední Evropy. Pszczyna tak nebyla pouze jedním z Kazimírových sídel, ale také místem spojeným s klíčovými okamžiky jeho rodinného a politického života. Právě zde se odehrály události, které měly zajistit pokračování slezské piastovské dynastie a ovlivnit osudy Horního Slezska na další generace. Dnešní návštěvník zámku může při prohlídce připomenout dobu, kdy se jeho sály staly svědky velkolepých svatebních oslav, rytířských turnajů a významných rozhodnutí, která formovala dějiny slezských zemí.

KROSNO

Charakter sídla: Obranný a rezidenční zámek

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1478:

Krosno Odrzańskie patřilo po staletí k nejdůležitějším opěrným bodům západního Slezska. Díky své poloze na řece Odře chránilo slezské hranice před vpády ze západu a stalo se svědkem mnoha vojenských střetů. Ve 13. století zdejší hrad náležel k hlavním sídlům slezských Piastovců z Głogówa a hrál významnou úlohu při správě rozsáhlého vévodství. Głogówské území bylo tehdy rozděleno na dvě části a právě Krosno Odrzańskie leželo v takzvané druhé části vévodství. Situace se zkomplikovala za vlády vévody Jindřicha XI. Piasta z Głogówa, který některá zdejší města prodal braniborskému markraběti. V letech 1472-1476 byl Jindřich ženat s mladou Barborou Braniborskou a v listině ze dne 12. října 1472 jí přislíbil, že v případě jeho smrti získá dědická práva ke zbývajícím głogówským městům, mezi nimiž byly Krosno, Kożuchów, Zielona Góra a část města Głogów. Takový vývoj vzbuzoval ve Slezsku značné obavy. Strategická pohraniční oblast, která měla chránit slezské země před expanzí ze západu, by totiž připadla braniborské dynastii. Proti tomu se postavili zejména vévoda Jan II. ze Żaganě a mladý slezský vévoda Kazimír Piast X., který již od roku 1460 držel po svém strýci Vladislavovi z Głogówa zámek v Głogówě a první část tamního území. Dne 22. února 1476 Jindřich XI. zemřel a okamžitě se rozhořel spor o jeho dědictví. Nejprve probíhala diplomatická jednání, ta však nepřinesla dohodu. V listopadu a prosinci roku 1476 proto proti sobě stanula vojska slezských Piastovců a Braniborů, kteří již mezitím obsadili Krosno i druhou část głogówského vévodství. Začala válka o głogówské dědictví. Vévoda Jan II. ze Żaganě podnikl mezi 11. a 13. prosincem 1476 úspěšné tažení, během něhož znovu dobyl několik głogówských měst. Následně ve dnech 14.-16. prosince 1476 oblehl také Krosno, avšak bez úspěchu. Další pokus o jeho získání následoval mezi 5. a 7. říjnem 1477, ani tentokrát však město nepadlo. Boje pokračovaly i v roce 1478. Od července do září vedl Jan II. další vojenské výpravy proti Krosnu, opět bez rozhodujícího výsledku. Během tažení podnikal odvetné vpády do Braniborska a některá nepřátelská města nechal vypálit. Při jednom z těchto útoků byl sám zraněn popáleninami, když se ocitl v nebezpečí během požáru. Vyvrcholením celého konfliktu se stala Bitva u Krosna, jedna z nejvýznamnějších bitev pozdně středověkých slezských dějin. Dne 9. října 1478 se u obce Gustowiec střetla vojska braniborského markraběte s armádou vévody Jana II. ze Żaganě, kterou podporovaly oddíly Kazimíra Piasta X. Bitva byla mimořádně krvavá. Braniborské vojsko disponovalo přibližně 2 000 pěšáky, 1 200 jezdci a 200 válečnými vozy, zatímco Piastovci postavili kolem 3 000 pěšáků a 900 těžce ozbrojených jezdců. Střet skončil těžkou porážkou slezské strany. Z piastovského vojska padlo nebo bylo zajato přibližně 2 000 mužů. Následky porážky pocítilo celé Horní Slezsko. Do svých domovů ve Fryštátě, Těšíně, Bielsku i Frýdku se již nevrátilo mnoho otců, bratrů a synů, kteří se bitvy zúčastnili. Pro mladého vévodu Kazimíra Piasta X. představovalo toto tažení jednu z prvních velkých vojenských zkušeností. Vystoupil zde nejen jako politik a diplomat, ale také jako vojevůdce hájící územní celistvost slezských držav své piastovské dynastie. Přestože Piastovci v bitvě bojovali s mimořádným nasazením, válku o Krosno Odrzańskie nakonec prohráli. Město po těchto událostech zůstalo v držení Braniborů a mimo slezskou správu setrvalo až do roku 1945, kdy bylo začleněno do Polska. Tím však příběh boje o głogówské dědictví neskončil. Kazimír Piast X. se s porážkou nesmířil a otázka budoucnosti głogówských zemí zůstala i nadále jedním z důležitých témat jeho politické kariéry. Krosno se tak navždy zapsalo do dějin jako místo, kde se rozhodovalo nejen o osudu jednoho města, ale o budoucnosti celé západní hranice Slezska.

HLOHOV

Charakter sídla: Obranný a rezidenční zámek, dnes turistům přístupné Museum

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1480:

Głogów patřil po staletí k nejvýznamnějším městům západního Slezska. Jeho strategická poloha i rozdělení vévodství mezi různé dědice způsobily, že se město a jeho hrad opakovaně stávaly dějištěm politických sporů i vojenských střetů. Právě zde se odehrála řada událostí, které významně ovlivnily osudy slezských Piastovců. Dne 14. února 1460, krátce po bojích spojených s tažením proti Wrocławi, zemřel na následky těžkých zranění princ Vladislav Piast, strýc budoucího vévody Kazimíra Piasta X. Ve své závěti odkázal, aby jeho manželka Markéta mohla dožít na zámku v Głogówě, zatímco dědická práva k jeho části území přešla na mladého Kazimíra. O téměř dvě desetiletí později, od září do října 1478, pobýval Kazimír na svém głogówském zámku a osobně zde pečoval o svou stárnoucí tetu Markétu. Jeho postavení však nebylo zdaleka jisté. Nárok na Głogów si činil také český král Vladislav II. Jagellonský a rovněž uherský král Matyáš Korvín, který město o rok později skutečně ovládl. Složitou situaci využil i vévoda Jan II. ze Żaganě. Ještě nedávno byl Kazimírovým spojencem ve válce o głogówské dědictví, zároveň však zůstával mužem spojovaným se smrtí svého bratra Balthazara, Kazimírova švagra, a nově podporoval politiku Matyáše Korvína. Od roku 1478 ovládal polovinu głogówského území a postupně začal usilovat také o část drženou Kazimírem. Z někdejšího spojence se tak stal nebezpečný protivník. V dubnu roku 1480 přitáhla vojska Jana II. k Kazimírovu zámku v Głogówě. Oblehatelé s sebou přivezli z Kożuchówa speciální vrhací stroj, z něhož zahájili intenzivní ostřelování pevnosti. Podle dochovaných głogówských kronik bylo proti zámku vystřeleno 219 projektilů. Obléhání však nebylo vedeno pouze silou zbraní. Do hradu byly vrhány také rozkládající se zvířecí mršiny a další nečistoty, jejichž cílem bylo oslabit obránce a podlomit jejich morálku. Dlouhotrvající tlak nakonec přinesl výsledek. Kazimírova posádka kapitulovala a Jan II. pevnost obsadil. Zámek musela opustit také vévodkyně Markéta, která zde podle závěti svého manžela měla strávit zbytek života. O dva měsíce později zemřela, čímž se uzavřela jedna z posledních vazeb Kazimírovy rodiny na tuto část głogówského dědictví. Kazimír se však svého nároku nevzdal. Již v květnu 1480 se pokusil získat Głogów zpět vojenskou cestou. V následných střetech však převládl Jan II. ze Żaganě a Kazimír byl nucen svého nároku na čas ustoupit. Příběh Głogówa tím ale neskončil. Kazimír pochopil, že to, co nedokázal získat mečem, může získat diplomacií a politickým vlivem. Když se roku 1490 stal slezským místokrálem, obnovil nad Głogówem svůj vliv a kontrolu. Jeho dlouholeté úsilí bylo završeno roku 1506, kdy získal toto významné slezské území do svého doživotního vlastnictví. Dnešní návštěvník Głogówa může při pohledu na město jen stěží tušit, kolik dramatických událostí se zde odehrálo. Právě zde se však rozhodovalo nejen o osudu jednoho vévodství, ale i o politické budoucnosti muže, který se později stal nejmocnější osobností pozdně středověkého Slezska. Głogów tak představuje jedno z klíčových míst na cestě vzestupu Kazimíra Piasta X., jehož vliv nakonec sahal do všech částí slezských zemí.

JAVOR

Charakter sídla: Obranný a rezidenční zámek

Historická událost z doby vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1490:

Jawor patřil mezi nejvýznamnější slezská vévodství a ze všech slezských zemí si dokázal nejdéle uchovat svou samostatnost. Jeho posledním samostatným panovníkem byl vévoda Boleslav II. Piast, který zemřel roku 1368. Jeho postavení mezi slezskými vládci výstižně popsal kronikář Jan Długosz, když o něm napsal, že zůstal věrný Polsku i v době, kdy ostatní slezští vévodové přijali svrchovanost českých králů. Podle kronikáře považoval Boleslav za nerozumné opouštět vlastní tradice a podřizovat se cizí moci. Boleslav II. nepatřil pouze mezi významné slezské vládce. Kromě svých slezských držav vlastnil také panství Dvůr Králové a Trutnov v Čechách. V průběhu své vlády vedl dlouhodobé spory s českým králem a pozdějším římským císařem Janem Lucemburským, který těžce nesl skutečnost, že právě jaworský vévoda jako jeden z mála slezských panovníků odmítal uznat jeho svrchovanost. Významný obrat přinesl den 27. května 1353, kdy Boleslav provdal svou neteř Annu Svídnickou za budoucího císaře Karla IV. Lucemburského. Současně byla uzavřena dohoda o nástupnictví, která po smrti posledních představitelů jaworsko-svídnické linie Piastovců otevřela cestu k převzetí jejich zemí českou korunou. Přesto si Jawor ještě několik desetiletí zachovával zvláštní postavení. Na zdejším zámku sídlila až do roku 1392 vdova po Boleslavovi, vévodkyně Anežka Habsburská. Teprve po její smrti přešlo vévodství pod přímou správu českých králů a Jawor se stal sídlem jejich zemských správců a úředníků. Význam města tím nijak nepoklesl. Již roku 1393 se zde konal slezský zemský sněm i zemský soud, což potvrzuje, že Jawor nadále patřil k důležitým správním centrům celého regionu. Také v době vlády Kazimíra Piasta X. hrálo město významnou politickou roli. Dne 26. dubna 1490 byl Kazimír jmenován nejvyšším slezským guvernérem a ještě téhož roku, v listopadu 1490, zde při své cestě do Wrocławi přenocoval český král Vladislav II. Jagellonský se svým početným doprovodem. Směřoval na shromáždění slezských vévodů, kde mělo být Kazimírovo jmenování potvrzeno slezským zemským sněmem. Období Kazimírovy vlády znamenalo pro jaworský zámek dobu dalšího rozvoje. Rezidence byla rozšířena a zároveň byly zesíleny její obranné schopnosti. K původnímu opevnění přibyl bastion a druhá linie hradeb, které lépe odpovídaly novým požadavkům tehdejšího vojenství. Ani v následujících letech však zámek neztratil své postavení mocenského centra. Roku 1527 se stal dějištěm neobvyklé události, když jej přepadli rolníci z vesnice Petrovice. Jejich cílem bylo dosáhnout propuštění místního faráře, který byl vězněn v jaworské pevnosti. Událost připomíná, že zámek nesloužil pouze jako reprezentativní sídlo, ale také jako centrum správy a výkonu moci. Dnešní návštěvník Jaworu tak objevuje místo, které bylo po staletí svědkem střetů mezi Polskem, Českým královstvím a slezskými Piastovci. Zdejší zámek připomíná jak odhodlaný odpor posledních nezávislých slezských vévodů, tak pozdější období, kdy se město stalo jedním z významných správních a politických center celého Slezska.

hlavní město WROCLAW

Charakter sídla: Hlavní město Slezska a sídlo slezského tribunálu a slezského biskupství, dnes turisty vyhledávané město

Historická událost z doby vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1490:

Wrocław patřil v 15. století k nejvýznamnějším městům Slezska a často stál v centru politických i vojenských událostí. Jednou z nich bylo tažení českého krále Jiřího z Poděbrad proti městu v roce 1459. Po boku českého panovníka tehdy bojoval také Vladislav Piast, strýc budoucího slezského místokrále Kazimíra Piasta X. Vladislav byl během bojů těžce zraněn a následkům svých zranění podlehl v následujícím roce. O několik desetiletí později sehrál Wrocław klíčovou roli také v Kazimírově politické kariéře. Dne 11. listopadu 1490 zde slezský tribunál schválil jeho jmenování do úřadu slezského guvernéra neboli místokrále (vicekrále). Kazimír se tak stal oficiálním zástupcem českého krále Vladislava II. Jagellonského pro celé Slezsko a převzal odpovědnost za správu země i ochranu panovníkových zájmů. Součástí jeho závazků byla také péče o samotný Wrocław. Kazimír se zavázal chránit město před vnějšími hrozbami a podporovat jeho hospodářský rozvoj. Významné slezské metropoli poskytoval zvláštní pozornost, neboť si uvědomoval její klíčové postavení v obchodu, správě i politickém životě země. Jeho vláda však nebyla vždy přijímána s nadšením. Kazimír, poučený předchozími zkušenostmi se soupeřícími slezskými vévody, prosazoval důslednou a pevnou správu. Napětí vyvolávaly zejména jeho snahy o omezení politického vlivu katolické církve ve Slezsku. Právě ve Wrocławi, sídle slezského biskupství, proto postupně rostla nespokojenost části duchovenstva s jeho politikou. Tyto spory vyvrcholily roku 1501, kdy se Kazimír pokusil prosadit svého staršího syna Fridricha Piasta do funkce pomocného biskupa po boku slezského biskupa Jana Rotha. Wrocławská kapitula však tento návrh odmítla a postavila se proti dalšímu posilování Kazimírova vlivu v církevních záležitostech. O několik let později, roku 1504, podepsal Kazimír ve Wrocławi takzvanou Kolovratskou listinu, která omezovala moc katolické církve ve Slezsku a posilovala pravomoci zemské správy. Tento krok patřil k nejvýznamnějším politickým opatřením jeho místokrálovské vlády a dále prohloubil napětí mezi Kazimírem a částí slezského duchovenstva. Přesto Kazimír nezapomínal na svůj závazek chránit hlavní město země. Roku 1509 se Wrocław ocitl v nebezpečí, když proti němu vytáhl dolnoslezský vévoda Fridrich II. Lehnický. Hrozící konflikt mohl přerůst v otevřenou válku, která by zasáhla celé Slezsko. Kazimír však tehdy prokázal své diplomatické schopnosti. Místo vojenského řešení zahájil jednání mezi oběma stranami a podařilo se mu vyjednat smír. Uzavřená dohoda odvrátila ozbrojený střet a uchránila Wrocław před válkou i hospodářskými škodami, které by s sebou přinesla. Dnešní návštěvník Wrocławi tak objevuje nejen historickou metropoli Slezska, ale také město úzce spojené s vrcholem kariéry Kazimíra Piasta X. Právě zde byl potvrzen do úřadu slezského místokrále, zde vedl své spory s církevními představiteli a odsud řídil politiku, která na počátku 16. století ovlivňovala celé Slezsko. Wrocław se tehdy stal skutečným centrem jeho moci i místem, kde se rozhodovalo o budoucím směřování země.

III. Vicekrál a odkaz dynastie (1490-1528)

Slezské vévodství v Kazimírské době, rok 1490 - 1528: Sjednocené Slezsko se stabilizuje

Když je roku 1490 Kazimír Piast X. jmenován slezským místokrálem, mohl by se zdát příběh jeho života dokončený. Sen malého prince z Fryštátu se naplnil. Muž, který vyrůstal pod ochranou své matky Anny, překonal války, spory mezi vévody i okupaci země vojsky uherského krále Matyáše Korvína. Nyní stojí na vrcholu své moci jako nejvyšší představitel celého Slezska. Jenže Kazimír není mužem, který by uměl odpočívat. Naopak. S přibývajícími léty se zdá, že jeho energie ještě roste. Ve věku mezi čtyřiceti a téměř osmdesáti lety vykoná více práce než mnozí panovníci za celý svůj život. Jako slezský místokrál upevňuje pořádek, sjednocuje správu země a nekompromisně prosazuje své autority. Jeho vláda bývá tvrdá, ale většinou také účelná. Rozdrobené Slezsko se pod jeho vedením mění ve stabilnější a lépe spravovaný celek. Roku 1493 získává do svého vlastnictví vévodství Oleśnica a Wolów. Později rozšiřuje svůj vliv také na Opavu. Myšlenka sjednocené země, kterou kdysi prosazovala jeho babička Eufemie II., se začíná stávat skutečností. Slezsko se během jeho vlády rozvíjí nebývalým tempem. Kazimír podporuje obchod, města i soukromé podnikání, často dokonce více než vlastní hospodářské aktivity. Nechává budovat nové komunikace mezi slezskými městy, podporuje trhy a vytváří podmínky pro hospodářský růst. Země bohatne a společně s ní bohatne i její vládce. Z někdejšího fryštátského prince se stává jeden z nejmajetnějších panovníků střední Evropy. Současně vede dlouhý zápas o podobu slezské společnosti. Pokouší se omezit politickou moc katolické církve, podporuje šíření evangelických myšlenek a podílí se na kolonizaci horských oblastí Moravany z Valašska, kteří postupně osidlují dosud řídce obydlené kraje. Po desetiletích válek a politických zápasů si však místokrál konečně dopřává i chvíle odpočinku. Ve Fryštátě nadále pořádá rytířské turnaje, slavnostní hostiny a lovecké výpravy. Největší radost mu přinášejí rybníky Louky a Strumień, kde tráví stále více času. A také přátelství. Mimořádně blízký vztah ho spojuje s jeho kmotřencem a příbuzným, polským králem Zikmundem Jagellonským. Oba panovníci se navštěvují střídavě v Krakově a ve Fryštátě. Loví společně zvěř, chytají ryby a účastní se bujarých hostin, které vstoupí do dvorských legend. Vypráví se například, že během jedné z nich král Zikmund v opilosti zcela zpustošil hodovní sál fryštátského zámku. Při jiné oslavě měl dokonce způsobit požár části rezidence. Kazimíra však podobné nehody nezastaví. Poškozený Fryštát nechává přestavět a postupně proměňuje v nádhernou renesanční rezidenci, která patří k nejvýstavnějším sídlům ve Slezsku. Osobní štěstí mu však osud dopřeje jen částečně. Roku 1496 umírá jeho manželka Johana z Poděbrad. Kazimír se již nikdy znovu neožení. Ani současníci o něm nemluví jako o záletníkovi. Zdá se, že mnohem více než milostné vztahy jej zajímají rodové povinnosti, politika a budoucnost dynastie. Veškeré naděje proto vkládá do svých synů. Staršího Fridricha se snaží prosadit do vysokých církevních funkcí po boku slezského biskupa ve Wrocławi. Mladšího Václava připravuje na převzetí vlády a budoucnost piastovského rodu. Pak však přijdou rány, které ani nejmocnější muž Slezska nedokáže odvrátit. Roku 1507 umírá princ Fridrich. A ještě těžší zkouška přichází roku 1524, kdy umírá také jeho mladší syn Václav Piast XI. Kazimírovi se během jediného života podařilo sjednotit zemi, nedokáže však ochránit vlastní rodinu. Po Václavovi naštěstí zůstává těhotná manželka Anna Hohenzollernová. Poslední naděje rodu nyní spočívá v dosud nenarozeném dítěti. Stárnoucí místokrál si tuto skutečnost uvědomuje stále naléhavěji. Čím dál častěji odjíždí od dvorského ruchu ke svým fryštátským rybníkům. V tichu vody a lesů přemýšlí o budoucnosti země, kterou budoval téměř celý život. Proto roku 1525 ve Fryštátě podniká poslední velký dynastický krok. Pro svého novorozeného vnuka, prince Václava Adama Piasta XII., zajišťuje budoucnost i pokračování rodu. Pořádá jeho slavnostní zásnuby s roční Marií z Pernštejna, dcerou moravského velmože Jana IV. Pernštejnského z Pardubic. Současně tomuto mocnému šlechtici ve své závěti svěřuje správu Těšínsko-Fryštátského vévodství do doby, než vnuk dosáhne plnoletosti. Mezitím se mění i Evropa. Roku 1526 mizí z českého trůnu dynastie Jagellonců, s níž byli fryštátští Piastovci po generace spojeni. Jejich místo zaujímají Habsburkové z Vídně. Kazimír nový vývoj sleduje s nedůvěrou. Dobře ví, že noví panovníci nemusí být slezským Piastovcům nakloněni tak jako jejich předchůdci. Ani ve vysokém věku však neodkládá zbraně. Ještě roku 1522 zasahuje proti nepokojům ve Świdnici a podílí se na obnově pořádku ve městě. A roku 1527 se vydává na svou poslední velkou diplomatickou cestu do Uher. Tam se pokusí nalézt smír mezi uherským králem Janem Zápolským, svým vzdáleným příbuzným, a rakouským arcivévodou Ferdinandem I. Habsburským, který si rovněž činí nárok na uherskou korunu.

Stárnoucí místokrál tak i na samém konci života zůstává tím, čím byl po celá desetiletí. Panovníkem. Diplomatem. Sjednotitelem.

A mužem, jehož osud se stal osudem celého Slezska.

V době své vlády v letech 1490 - 1528 slezský Vicekrál Kazimír Piast X. vlastní zámky ve Fryštátě, v Glogówě, v Bielsku, ve Slezské Ostravě, ve Frýdku, v Cieszynie, v Pszczyně, ve Ścinawě, ve Veveří na Moravě, v Oleśnici, ve Wolówě a v Opavě.

BOLKOV

Charakter zámku: Obranný hrad, dnes turistům přístupná zřícenina hradu

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1493:

Hrad Bolków patří mezi výjimečné slezské pevnosti. Na rozdíl od většiny piastovských sídel nebyl vybudován v bezprostřední blízkosti města, ale na vrcholu kopce, který se zvedá nad okolní krajinou jen kousek za městskými hradbami. Zatímco slezští Piastovci od 12. století stále častěji zakládali své hrady na okrajích měst, kde mohly těžit z hospodářského a správního zázemí městských center, Bolków si zachoval spíše starší pojetí horské pevnosti. Po ztrátě svého původního významu hrad postupně osiřel, chátral a dnes patří k nejnavštěvovanějším historickým zříceninám Dolního Slezska. Právě zde se odehrála jedna z nejvýznamnějších vojenských akcí vlády Kazimíra Piasta X. V roce 1493, tři roky po svém jmenování slezským guvernérem a místokrálem, vystoupil Kazimír jako skutečný správce a obránce celé země. Postavil se do čela početného vojska a vytáhl proti městu Bolków, které sice od roku 1491 náleželo českému králi Vladislavu II. Jagellonskému, avšak stále je ovládali stoupenci již zesnulého uherského krále Matyáše Korvína. Korvínovi přívrženci se ve městě opírali nejen o vojenskou posádku, ale také o podporu části místních obyvatel. Kazimírovým cílem proto nebylo pouze město dobýt, ale především znovu začlenit tuto část Slezska pod vládu českého krále a ukončit zde přetrvávající uherský vliv. Po těžkých bojích v ulicích Bolkówa získalo Kazimírovo vojsko kontrolu nad městem. Tím však tažení neskončilo. Hlavní oporu obránců představoval zdejší hrad, který sloužil jako základna maďarské posádky a odkud bylo možné odpor dále organizovat. Následovalo dlouhé a náročné obléhání. Kazimír Piast X. zde prokázal své schopnosti nejen jako politik a diplomat, ale také jako vojevůdce. Po šesti týdnech obléhání dokázal obránce porazit, pevnost obsadit a ukončit maďarskou kontrolu nad městem i hradem. Vítězství mělo značný politický význam. Bolków byl slavnostně navrácen českému králi Vladislavu II. Jagellonskému a Kazimír tím potvrdil svou loajalitu ke koruně i své postavení nejvyššího představitele slezské zemské správy. Úspěšné tažení mu přineslo značné uznání mezi slezskými stavy i na královském dvoře. Pro dějiny Slezska představovalo dobytí Bolkówa jeden z okamžiků, kdy se místokrál Kazimír Piast X. nejvýrazněji prosadil jako vojenský velitel. Ukázal, že je schopen nejen spravovat zemi a řešit složitá politická jednání, ale také osobně vést vojsko při obraně zájmů české koruny ve Slezsku. Dnešní návštěvník hradu Bolków tak nevstupuje pouze do areálu jedné z nejmalebnějších slezských zřícenin. Ocitá se na místě, kde se na konci 15. století rozhodovalo o tom, zda tato část Slezska zůstane pod vlivem stoupenců Matyáše Korvína, nebo se vrátí pod vládu krále Vladislava II. Jagellonského. Právě zde si Kazimír Piast X. vydobyl jednu ze svých nejvýznamnějších vojenských reputací.

OLEŠNICE

Charakter sídla: Rezidenční zámek

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1493:

Oleśnica patřila mezi nejvýznamnější piastovská sídla Dolního Slezska a její dějiny na sklonku 15. století byly poznamenány složitými rodinnými spory, dynastickými nároky i zápasem mezi českou a uherskou mocí. Zdejší zámek se stal dějištěm událostí, které zásadně ovlivnily budoucnost celého olešnického vévodství. Dne 7. března 1450 byl na zámku v Oleśnici uvězněn vévoda Konrád VII. Piast společně se svou manželkou. Za jejich uvězněním stáli jejich synovci, vévodové Konrád IX. a Konrád X., kteří se zároveň zmocnili veškerého jejich majetku. Přestože byli manželé po roce propuštěni na svobodu, zabavené statky jim vráceny nebyly, a to ani navzdory rozhodnutí císaře a rozsudku slezského soudu. V reakci na tuto situaci převedl Konrád VII. své nároky na Oleśnici na římského císaře Fridricha III. Habsburského. Ten následně udělil doživotní práva k Oleśnici své sestře, Markétě Saské. Po smrti Konráda VII. však skutečnou moc nad vévodstvím opět převzal jeho synovec Konrád IX. Také jeho vládu ovlivnily politické konflikty své doby. Za podporu českého krále Jiřího z Poděbrad byl Konrád IX. exkomunikován a dne 14. srpna 1471 v Oleśnici zemřel. Správy země se následně ujal jeho bratr Konrád X., který Oleśnici předal vévodkyni Markétě Piastovně, vdově po Konrádovi IX. Nový spor vypukl dne 22. února 1475, kdy Konrád X. přislíbil dědická práva na Oleśnici saským vévodům. Proti tomuto kroku se však postavil uherský král Matyáš Korvín, který s vojskem vstoupil do Oleśnice a přinutil Konráda X. složit mu přísahu věrnosti. Tím byla dohoda se saskými vévody zrušena a olešnické vévodství se na čas dostalo pod silný uherský vliv. Mezi lety 1483 až 1486 zemřela vévodkyně Markéta Piastovna a Oleśnice znovu připadla Konrádovi X. Ani tentokrát však situace nezůstala dlouho stabilní. V květnu 1489 město a zámek obsadily uherské vojenské jednotky. Teprve po smrti krále Matyáše Korvína roku 1490 dokázal Konrád X. Oleśnici znovu získat vojenskou silou. Poslední kapitola samostatné vlády olešnických Piastovců se uzavřela dne 21. září 1492, kdy Konrád X. Piast zemřel bezdětný a bez manželky. Tím zanikla přímá nástupnická linie a Oleśnice byla začleněna do zemí České koruny. Příběh Oleśnice však tímto nekončil. Již roku 1493 ji odkoupil slezský místokrál Kazimír Piast X. Tím získal toto významné vévodství do svého vlastnictví a začlenil je do systému své sjednocené slezské vlády. Pro Kazimíra představovala Oleśnice nejen cenné území, ale i další krok na cestě k vytvoření silného a politicky sjednoceného Slezska. Dnešní návštěvník Oleśnice tak vstupuje do města, které bylo svědkem rodinných sporů, císařských rozhodnutí, uherských zásahů i politického vzestupu jednoho z nejvýznamnějších slezských vládců. Zdejší zámek připomíná období, kdy se o osudu Oleśnice rozhodovalo nejen mezi příbuznými Piastovci, ale také mezi nejmocnějšími panovníky střední Evropy.

NYSA

Charakter sídla: Světské sídlo slezských biskupů z Wroclawi titulovaných jako "Knížata Nyská"

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1497:

Nysa patřila na přelomu 15. a 16. století k nejdůležitějším politickým centrům Slezska. Jako sídlo slezských biskupů i místo častých zemských jednání byla dějištěm událostí, které ovlivňovaly osudy celé země. K jedné z nejdramatičtějších došlo v létě roku 1497. Dne 26. června 1497 se na nyské radnici sešel kongres slezských vévodů a představitelů země. Jednání svolal a vedl slezský místokrál Kazimír Piast X., účastnil se jej také slezský biskup Jan Roth. Shromáždění mělo řešit záležitosti týkající se správy a stability Slezska, avšak jeho průběh nečekaně přerušil dramatický incident. Během jednání zachvátil opolského vévodu Mikuláše II. z Opole záchvat hněvu. V přesvědčení, že se jej Kazimír a biskup Jan Roth chystají uvěznit, vytasil dýku a pokusil se na oba přední představitele země zaútočit. Atentát však nebyl úspěšný a ani jeden z napadených neutrpěl zranění. Mikuláš II. následně uprchl z radnice a hledal útočiště v nedalekém chrámu svatého Jakuba. Ani posvátné prostředí kostela mu však bezpečí nezajistilo. Na příkaz biskupa Jana Rotha byl dopaden přímo u oltáře, vyveden z chrámu a uvězněn. O dalším postupu rozhodoval slezský místokrál Kazimír Piast X., který nařídil předat vévodu řádnému porotnímu soudu v Nyse. Podle dobových zpráv se Mikuláš pokoušel získat přízeň místokrále nabídkou vysoké finanční částky, Kazimír však odmítl do soudního řízení zasahovat. Ve vězení bylo vévodovi dovoleno pouze sepsat závěť a určit svého nástupce. Slezský soud následně vynesl nad Mikulášem II. rozsudek smrti za útok na nejvyšší představitele zemské správy a církve. Rozsudek byl vykonán již následující den. Dne 27. června 1497 byl vévoda Mikuláš II. z Opole na nyském náměstí veřejně sťat mečem. Událost otřásla celým Slezskem, neboť jen zřídka se stávalo, aby byl úřadující piastovský vévoda odsouzen a popraven na základě rozhodnutí zemského soudu. Případ se stal výrazným symbolem Kazimírovy vlády. Ukázal, že jako slezský místokrál hodlal prosazovat zemské právo bez ohledu na postavení obžalovaného. Současně potvrdil jeho autoritu v čele Slezska i schopnost udržet pořádek v době, kdy mezi jednotlivými vévody často panovaly ostré politické spory. Dnešní návštěvník Nysy tak neobjevuje pouze město spojené s dějinami slezských biskupů, ale také místo jedné z nejdramatičtějších událostí pozdně středověkého Slezska. Právě zde se během jediných dvou dnů odehrál neúspěšný atentát, soudní proces i poprava vévody, které se natrvalo zapsaly do slezských dějin.

OPOLE

Charakter sídla: Hlavní město Horního Slezska, dnes turisty vyhledávané město

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1497:

Opole se na sklonku 15. století ocitlo v centru jedné z nejvážnějších politických krizí, jakým kdy Slezsko čelilo. Jen několik dnů po dramatických událostech v Nyse hrozilo, že země sklouzne do rozsáhlé občanské války, jejíž následky mohly zasáhnout všechny slezské vévody i města. Na přelomu června a července roku 1497 začal v Opolí vévoda Jan II. Opolský shromažďovat početné vojsko s úmyslem vytáhnout proti slezskému místokráli Kazimíru Piastu X. Jan II. byl bratrem vévody Mikuláše II. Opolského, který byl dne 27. června 1497 v Nyse popraven poté, co o den dříve během jednání slezského kongresu zaútočil na místokrále Kazimíra a slezského biskupa Jana Rotha. Kořeny konfliktu však sahaly hlouběji do minulosti. Jan II. i Mikuláš II. dlouhá léta podporovali uherského krále Matyáše Korvína, který se stal soupeřem českého krále a ovládl značnou část Slezska. Přestože oba opolští vévodové vedli s Kazimírem v letech 1478 a 1486 politická jednání, vzájemná nedůvěra nikdy zcela nezmizela. Rozhodující zlom nastal během kongresu svolaného slezským místokrálem v Nyse dne 26. června 1497. Mikuláš II., přesvědčený, že jej Kazimír hodlá uvěznit, sáhl k násilnému řešení a pokusil se místokrále zabít. Atentát se nezdařil a následujícího dne byl opolský vévoda po rozsudku slezského soudu popraven. Zpráva o bratrově smrti vyvolala v Janu II. prudkou reakci. V Opolí začal organizovat vojenské síly a připravovat tažení proti Kazimírovi. Mnozí současníci si uvědomovali, že případná válka by mohla přerůst v rozsáhlý konflikt mezi slezskými knížaty. Někteří vévodové by se pravděpodobně postavili na stranu místokrále, jiní by naopak podpořili Jana II. Výsledkem by byl bratrovražedný boj, který by mohl zpustošit značnou část země. Rozhodujícím okamžikem se stal zásah českého krále Vladislava II. Jagellonského. Jeho rychlá intervence zabránila vyhlášení války a přiměla Jana II., aby své vojsko rozpustil dříve, než došlo k otevřenému střetu. Slezsko tak uniklo konfliktu, který mohl patřit k nejničivějším ve své historii. Napětí mezi oběma muži však přetrvalo. Vztahy mezi Janem II. Opolským a Kazimírem Piastem X. zůstaly chladné až do Janovy smrti roku 1532. Protože Jan neměl potomky, začala se již za jeho života řešit otázka budoucnosti opolského vévodství. Roku 1512 uzavřel slezský místokrál Kazimír společně s vévodou Fridrichem II. Lehnickým dohodu o rozdělení opolského území po Janově smrti. Tento plán podpořil také císař Maxmilián I. Habsburský, a zdálo se, že budoucnost vévodství je vyřešena. Jan II. však nakonec rozhodl jinak. Platnost dohody zmařil tím, že za svého dědice určil svého švagra Jiřího Hohenzollerna. Tím byly předchozí nároky Kazimíra i Fridricha II. zrušeny a oba se museli vzdát naděje na získání této části Slezska. Dnešní návštěvník Opole si tak připomíná nejen sídlo významných slezských Piastovců, ale také město, které se roku 1497 ocitlo na samém prahu občanské války. Jen díky zásahu českého krále se tehdy podařilo zabránit konfliktu, který mohl zásadně změnit dějiny celého Slezska. Opole tak zůstává místem spojeným nejen s mocí svých vévodů, ale také s jedním z nejnapjatějších okamžiků slezských politických dějin.

VOLOV

Charakter sídla: Rezidenční zámek

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1504:

Wolów patří mezi půvabná slezská města, jejichž historie je úzce spojena s piastovskými vévody. Zdejší rezidenční zámek vznikl ve druhé polovině 12. století jako dřevěné sídlo založené z podnětu prvního slezského vévody Vladislava Piasta I. V průběhu 15. století byl přestavěn do kamenné podoby a stal se nejen sídlem místních vládců, ale také tradičním vdovským zámkem slezských vévodkyň. Novou kapitolu své historie začal psát roku 1493, kdy Wolów získal do svého majetku slezský místokrál Kazimír Piast X. Město i zámek začlenil do své rozsáhlé slezské državy a učinil z nich součást území, které během své vlády postupně sjednocoval. S Wolówem je spojena také pozoruhodná kapitola života vévody Jana II. ze Żaganě, známého pod přízviskem "Šílený". Přestože mezi ním a Kazimírem panovaly v minulosti složité vztahy, rozhodl se Kazimír projevit velkorysost vůči svému někdejšímu protivníkovi. Jan II. byl mužem, který s Kazimírem v některých obdobích spolupracoval, ale jindy stál proti němu. Společně bojovali proti Braniborům během války o Krosno Odrzańskie, zároveň však Jan později obsadil Kazimírův zámek v Głogówě a vyhnal odtud Kazimírovu tetu Markétu Celskou, čímž mezi oběma vévody vzniklo dlouhodobé nepřátelství. Když však Jan II. přišel o své dřívější postavení a vliv, nalezl překvapivě útočiště právě na Kazimírově panství. Místokrál mu umožnil usadit se na zámku ve Wolówě, kde mohl strávit závěr svého života v klidu a bezpečí. Zde také vévoda Jan II. setrval až do své smrti roku 1504. Muž, který kdysi patřil mezi nejmocnější a nejobávanější slezské vládce, proslul svou ctižádostí, tvrdostí i vojenskými schopnostmi. Současníci jej popisovali jako energického, lstivého a často velmi krutého politika i vojevůdce. Osud mu však nepřál takový závěr, jaký si během svých mocenských zápasů pravděpodobně představoval. Ve Wolówě dožil bez vlastního panství, bez někdejšího bohatství a bez moci, která mu kdysi umožňovala zasahovat do dění v celém Slezsku. Zemřel jako bezzemek, odkázaný na pohostinnost svého bývalého soupeře. Dnešní návštěvník wolovského zámku tak nepoznává pouze další z rezidenčních sídel slezských Piastovců. Připomíná si také mimořádný příběh dvou mocných mužů pozdně středověkého Slezska, jejichž vztah se pohyboval mezi spojenectvím a nepřátelstvím. Právě zde, ve Wolówě, našel Jan II. ze Żaganě svůj poslední domov a uzavřel se jeden z nejdramatičtějších životních příběhů slezských dějin.

OPAVA

Charakter sídla: Do 17. století neutrální (neslezské) město mezi Slezskem a Českým královstvím, dnes výchozí město pro návštěvu hradu Hradec nad Moravicí

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1506:

Opava zaujímá v dějinách českých zemí a Slezska výjimečné postavení. Po staletí představovala důležitý spojovací článek mezi oběma zeměmi a opakovaně sloužila jako místo politických jednání zásadního významu. Přestože nebyla původně slezským městem, stala se přirozeným mostem mezi Slezskem a Českým královstvím. Jedna z nejvýznamnějších událostí opavských dějin se odehrála dne 18. února 1327, kdy zde byla s českým králem Janem Lucemburským sepsána lenní listina. Tímto aktem se slezská knížectví formálně připojila k zemím Českého království a začala nová kapitola společných dějin obou zemí. Také na počátku 16. století hrála Opava významnou roli v politice slezského místokrále Kazimíra Piasta X. Roku 1506 získal toto město a jeho panství do svého doživotního vlastnictví. Jeho práva následně potvrdil dne 6. ledna 1515 český král Vladislav II. Jagellonský a později také dne 8. prosince 1523 český král Ludvík II. Jagellonský. S udělením těchto práv byla spojena důležitá podmínka. Kazimír měl přesídlit do Opavy a učinit z ní své hlavní vévodské sídlo. K tomuto kroku však nikdy nedošlo. Slezský místokrál nadále dával přednost svým rezidencím v Cieszyně a Fryštátě, odkud řídil správu svých rozsáhlých držav i záležitosti celé země. Po Kazimírově smrti roku 1528 zanikla jeho doživotní vlastnická práva a jeho nástupci si již Opavu udržet nedokázali. Město tak pokračovalo ve svém vývoji mimo rámec piastovských držav. Přesto zůstala Opava i nadále významným centrem regionu. Součástí Slezska se stala až po vymření piastovských dynastií v 17. století, kdy se postupně začlenila do slezského politického prostoru. Její význam ještě vzrostl o sto let později. V období od roku 1742 do roku 1920 plnila Opava úlohu správního a administrativního centra rakouské části již rozděleného Slezska. Právě tehdy si vysloužila pověst neoficiální metropole rakouského Slezska a stala se sídlem řady zemských úřadů, institucí a správních orgánů. Dnešní návštěvník Opavy tak vstupuje do města, které po staletí spojovalo české země se Slezskem. Od podpisu lenní listiny roku 1327 přes vládu slezského místokrále Kazimíra Piasta X. až po období rakouského Slezska si Opava zachovala mimořádný politický a správní význam. Právě díky této jedinečné roli patří mezi historicky nejvýznamnější města celého Slezska.

JAVORNÍK VE SLEZSKU

Charakter sídla: Letní sídlo slezských biskupů z Wroclawi titulovaných jako "Knížata Nyská", dnes turistům přístupný zámek

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1506 a 1520:

Původní hrad Javorník, založený na konci 13. století, patřil mezi rezidence slezských vévodů ze Świdnice. Významný zlom v jeho dějinách nastal roku 1348, kdy vévoda Boleslav II. Piast ze Świdnice převedl práva k javornickému hradu na slezského biskupa Přeclava z Pohořelé. Podle uzavřené dohody si však mohl hrad ponechat ve svém držení až do své smrti. Po smrti vévody roku 1368 se pevnosti na tři roky zmocnil Jindřich Falkenberský. Roku 1371 však hrad získali zpět slezští biskupové, kteří jej následně po staletí využívali jako své letní sídlo. V jejich držení zůstal až do roku 1945. Bouřlivé období přišlo roku 1428, kdy hrad napadla a zpustošila vojska českých husitů. Opevnění bylo těžce poškozeno a celé sídlo začalo chátrat. Již o několik let později, roku 1432, však slezský biskup Konrád Piast z Oleśnice hrad od husitů vykoupil zpět. Aby zabránil jeho dalšímu vojenskému zneužití, nechal odstranit část mohutných hradeb, které z pevnosti činily důležitý obranný bod. V následujících desetiletích byl hrad často dáván do zástavy a jeho význam postupně upadal. Zásadní změna nastala až za vlády slezského místokrále Kazimíra Piasta X., v době, kdy Slezsko prožívalo období větší politické stability a bezpečnosti. Právě tehdy mohl slezský biskup Jan IV. Roth zahájit rozsáhlou přestavbu středověkého hradu na pohodlnou renesanční rezidenci. Dílo následně dokončil jeho nástupce, slezský biskup Jan V. Thurzo, který dal sídlu novou podobu i nové jméno. Někdejší hrad Javorník byl přejmenován na zámek Jánský vrch, podle patrona vratislavského biskupství, svatého Jana Křtitele. Za vlády biskupa Thurza se zámek stal jedním z významných kulturních center Slezska. Do Jánského vrchu přijížděli umělci, učenci i vzdělanci z různých částí střední Evropy. Tradice spojuje toto místo také s působením významného astronoma Mikuláše Koperníka. Zámek se tak proměnil v centrum vzdělanosti, umění a humanistické kultury, což dobře odráželo období prosperity, které Slezsko za vlády místokrále Kazimíra prožívalo. Hospodářský význam regionu souvisel také s bohatstvím nedalekých Jeseníků. Slezští biskupové zde provozovali doly na železnou rudu i vzácné kovy, které jim přinášely značné příjmy. Těžba patřila k důležitým zdrojům prosperity biskupského panství. Na fungování tohoto hospodářství však dohlížela také zemská správa. Kazimír Piast X., jako slezský místokrál, pečlivě kontroloval dodržování slezského práva v důlních oblastech a dbal na řádné odvádění daní z těžby i výnosů biskupských dolů. I tím přispíval k hospodářské stabilitě země, která na počátku 16. století patřila k nejlépe spravovaným oblastem Slezska. Dnešní Jánský vrch je jednou z nejvýznamnějších památek českého Slezska. Návštěvníci zde mohou obdivovat nejen krásnou renesanční a barokní architekturu, ale také připomenout dobu, kdy se někdejší pohraniční hrad proměnil v kulturní centrum slezských biskupů. Příběh Jánského vrchu tak spojuje středověké vojenské dějiny, renesanční vzdělanost i období míru a prosperity, které Slezsku přinesla vláda Kazimíra Piasta X.

SLEZSKÁ OSTRAVA

Charakter zámku: Obranný a rezidenční hrad, dnes turistům přístupná zřícenina hradu

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1508:

Slezskoostravský hrad patřil mezi důležité pohraniční pevnosti chránící hranici mezi Slezskem a Moravou. Jeho význam však nespočíval pouze ve vojenské funkci. Po staletí byl také svědkem událostí, které ovlivňovaly správu země, podobu zemských hranic i politický vývoj celého regionu. Roku 1508 prodal slezský místokrál Kazimír Piast X. tento piastovský pohraniční hrad Janu Sedlnickému z Choltic. Slezskoostravská pevnost tak přešla do rukou šlechtického rodu, jehož potomci zůstali s místem spojeni i v následujících generacích. Právě za jejich držení se zde odehrála jedna z významných událostí slezských dějin. Dne 30. července 1590 hostili na základě pověření slezského vévody Adama Václava Piasta XIV. Slezský zemský sněm pánů a rytířů. Účastníci sněmu zde přijali několik důležitých rozhodnutí, mezi nimi také deklaraci, podle níž se čeština stala jediným úředním jazykem ve Slezsku. Stalo se tak po 263 letech od začlenění Slezska do Českého království. Historie hradu je však mnohem starší. Jeho zakladatelem byl slezský vévoda Mečislav Piast V., který nechal pevnost vybudovat na konci 13. století jako strážní bod na hranici mezi dvěma zeměmi. Již krátce po dokončení hradu, dne 2. srpna 1297, se v jeho prostorách sešli slezští vévodové Boleslav I. Piast a Mečislav Piast V. společně s olomouckým biskupem Dětřichem z Hradce. Cílem jejich jednání bylo přesně vymezit zemskou hranici mezi Moravou a Slezskem. Delegace tehdy určila průběh hranice podél řeky Ostravice a nechala ji označit hraničními znameními. Právě tato historicky vytyčená zemská hranice přetrvala staletí a její základní průběh je respektován dodnes. Slezskoostravský hrad se tak stal nejen vojenskou pevností, ale také symbolem setkávání dvou historických zemí. Na jeho nádvoří se rozhodovalo o podobě hranic, které formovaly vývoj regionu po více než sedm set let, a později zde zasedali představitelé slezské šlechty při řešení důležitých zemských záležitostí. Dnešní návštěvník hradu může při pohledu na jeho hradby vnímat nejen odkaz středověkých vévodů, ale také význam místa, kde se utvářely dějiny česko-slezského pohraničí. Jen málokterá památka spojuje v takové míře historii hranic, zemské správy a politického života Slezska jako právě Slezskoostravský hrad.

LEHNICE

Charakter zámku: Obranný a rezidenční zámek, nejvýznamnější dochovaný Dolnoslezský vévodský zámek, dnes turistům přístupné Museum

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1509:

Legnica patřila na přelomu 15. a 16. století k nejvýznamnějším městům Dolního Slezska. Právě zde se odehrála řada událostí, které ukazují, jak významnou roli hráli legničtí Piastovci v politickém životě celé země. V květnu roku 1509 vyhlásil dolnoslezský vévoda Fridrich II. Lehnický válku městu Wrocław. Ve své rezidenci v Legnici začal shromažďovat vojsko určené k tažení proti slezské metropoli. Příčinou konfliktu byly dlouhodobé spory vzniklé z neúspěšných diplomatických jednání s klariskami a františkány, která se táhla mezi lety 1508 až 1515. K otevřenému střetu však nakonec nedošlo. V červenci 1509 do sporu zasáhl slezský místokrál Kazimír Piast X., který mezi zúčastněnými stranami zprostředkoval dohodu. Díky jeho autoritě a diplomatickým schopnostem se podařilo nalézt smírné řešení a zabránit válce, jež mohla přinést zbytečné krveprolití i hospodářské škody. V následujících letech se Legnica dále rozvíjela jako významné centrum slezské politiky. Roku 1526 zde vévoda Fridrich II. založil univerzitu. Přestože její existence trvala pouze čtyři roky, představovala významný pokus o vytvoření vzdělanostního centra v této části Slezska. Po smrti slezského místokrále Kazimíra Piasta X. v roce 1528 význam Legnice ještě vzrostl. Město se postupně stalo jedním z nejdůležitějších center Slezska a vévoda Fridrich II. Lehnický patřil mezi nejvlivnější slezské vládce své doby. Přesto se nikdy neujal Kazimírova úřadu slezského místokrále a nevystoupil v roli sjednocující autority, jakou jeho předchůdce představoval.

O několik desetiletí později se Legnica stala dějištěm mimořádné dynastické události. V prosinci roku 1563 se na zdejším zámku konala velkolepá svatba potomků dvou významných piastovských linií. Kateřina Piastovna Lehnická, princezna z Dolního Slezska, zde uzavřela sňatek s ambiciózním hornoslezským vévodou Fridrichem Kazimírem Piastem XIII. Tato svatba měla nejen rodinný, ale také symbolický význam. Sňatek příbuzensky propojil piastovské dynastie Dolního a Horního Slezska, včetně větve sídlící ve Fryštátě, a připomněl společné kořeny slezských knížecích rodů. Svatební slavnosti vstoupily do dějin jako jedna z největších společenských událostí, jaké kdy Slezsko zažilo. Legnický zámek zaplnilo více než 2 000 hostů, mezi nimi i císař Maxmilián II. Habsburský se svým doprovodem. Oslavy provázely bohaté hostiny, slavnostní průvody i rytířské turnaje, které patřily k vrcholům tehdejší dvorské kultury. Obrovský počet hostů však přinesl i nečekané komplikace. Legnický vévoda Fridrich III. ani jeho syn Jindřich XI. neměli dostatek pážat, která by dokázala obsloužit všechny přítomné. Dvořané proto dostali nezvyklý úkol a převlékli se za pážata, aby pomáhali roznášet jídlo a nápoje ke stolům. Kroniky si uchovaly také úsměvnou příhodu spojenou se slezskými svatebními zvyky. Podle místní tradice byla nevěsta během oslav odvedena od stolu svými příbuznými. Když tuto scénu spatřila jedna z dvorních dam, která slezské obyčeje neznala, vyděšeně vykřikla, že byla její paní unesena, přivolávala pomoc a následně omdlela. Když ji přítomní přivedli zpět k vědomí a vysvětlili jí, že jde o starý slezský svatební zvyk, uklidnila se jen na okamžik. Jakmile jí bylo řečeno, že pokud se ve Slezsku provdá, mohla by ji potkat stejná tradice, podle dobových vyprávění omdlela podruhé. Dnešní návštěvník Legnice tak objevuje nejen sídlo mocných slezských Piastovců, ale také místo, kde se rozhodovalo o politických otázkách celé země, kde vznikaly vzdělávací instituce a kde se odehrála jedna z nejokázalejších svateb v dějinách Slezska. Legnický zámek dodnes připomíná dobu, kdy patřil mezi nejvýznamnější knížecí rezidence střední Evropy.

ZHOŘELEC

Největší město Horní Lužice, dnes turisty vyhledávané město

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1521:

Görlitz patří mezi nejvýznamnější historická města Horní Lužice. Jeho počátky sahají do období po zániku Velkomoravské říše a městská práva získalo na přelomu 13. a 14. století. Přestože původně nebylo součástí Slezska, v letech 1815-1945 k němu náleželo. Před rokem 1742 byly jeho dějiny úzce propojeny především s Českým královstvím. Dnes tvoří společně se slezským Zgorzelcem pozoruhodné příhraniční dvojměstí rozdělené řekou Nisou. Během husitských válek zasáhly boje také okolí města. Východní předměstí, na jehož místě se dnes rozkládá slezský Zgorzelec, bylo tehdy téměř zcela zničeno. V následujících stoletích Görlitz soupeřil o hospodářský i politický vliv se sousedním městem Zittau, což postupně oslabovalo jeho postavení. Nového rozkvětu se město dočkalo až na přelomu 15. a 16. století, v době vlády slezského místokrále Kazimíra Piasta X. Přestože Görlitz neležel přímo v jeho državách, mír, bezpečnost a hospodářská prosperita, které Kazimír ve Slezsku prosazoval, příznivě působily i na obchodní centra za slezskými hranicemi. Významnou roli v hospodářství města hrálo plátenictví. V tomto směru bývá Görlitz často srovnáván s Fryštátem. Zatímco Görlitz ovládal obchod s plátnem v západní části regionu za Wrocławí, Fryštát představoval hlavní centrum plátenické výroby a obchodu ve východním Slezsku. Obě města se tak setkávala jako obchodní konkurenti na evropských trzích. Od roku 1521 se ve městě začalo šířit protestantské kázání a Görlitz se postupně zařadil mezi významná centra reformace. Nové náboženské myšlenky se odtud dále šířily do okolních zemí, včetně Slezska. Rostoucí vliv protestantství vedl v letech 1546-1547 ke konfliktu s císařem Karlem V., který usiloval o posílení své autority a omezení vlivu protestantských měst. Görlitz se tehdy spolu s dalšími městy Horní Lužice odmítl připojit k císařově válečné politice. Následkem toho byl postižen vysokou pokutou, přišel o část svých práv a ztratil také rozsáhlý pozemkový majetek. Tyto události znamenaly výrazné oslabení městské moci a ukončily období největšího politického vlivu Görlitzu. Přesto si město zachovalo své bohatství, architektonické dědictví i význam obchodního centra. Dnes je Görlitz považován za jednu z nejcennějších historických památkových rezervací ve střední Evropě. Přestože se jeho historické centrum od roku 1945 již nenachází na území Slezska, vazby na východní, slezskou část města v Zgorzelci zůstávají živé dodnes. Návštěvník zde může obdivovat nejen mimořádně zachovalou středověkou a renesanční architekturu, ale také poznat město, které po staletí stálo na pomezí českého, lužického a slezského světa. Spojení s nedalekým Zgorzelcem navíc stále připomíná společné dědictví regionu a slezské tradice, k nimž se Görlitz dodnes hrdě hlásí.

RATIBOŘ

Charakter zámku: Rezidenční zámek, dnes turistům přístupné Museum

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1521:

Racibórzský zámek patří k nejstarším a nejvýznamnějším panovnickým sídlům Horního Slezska. Jeho počátky sahají do roku 1172, kdy druhý slezský Piastovec, vévoda Mečislav Piast II., rozdělil společně se svým mladším bratrem Boleslavem Piastem dosavadní slezské dědictví na Horní a Dolní Slezsko. Právě tehdy vzniklo v Racibórzi první hlavní sídlo hornoslezské větve slezských Piastovců. Během následujících staletí se zámek stal významným politickým a správním centrem regionu. Ve druhé polovině 13. století byl několikrát obléhán během vojenských konfliktů, přesto si dlouho uchoval své postavení jedné z klíčových rezidencí slezských vládců. Slezští Piastovci jej obývali až do roku 1336. Po vymření racibórské větve Piastovců přešel Racibórz do sféry vlády vévodů z Opole. Samotný zámek se však stal sídlem opavských Přemyslovců, kteří byli s racibórskými vévody příbuzensky spojeni. Díky tomu si město i nadále zachovalo významné postavení mezi knížecími centry Horního Slezska. Také v době vlády slezského místokrále Kazimíra Piasta X. hrál Racibórz důležitou roli v otázkách nástupnictví a správy země. Na počátku 16. století zde probíhala jednání o budoucnosti racibórské části Slezska a o dědických právech k tomuto významnému území. Dne 9. července 1521 byl za jediného dědice racibórského vévodství určen Jan II. z Opole, jeden z nejvýznamnějších hornoslezských vládců své doby. Tato dohoda nabyla definitivní platnosti dne 13. listopadu 1521, kdy v Racibórzi zemřel Valentýn Hrbatý, poslední představitel opavské větve Přemyslovců. Smrtí Valentýna Hrbatého se uzavřela významná kapitola dějin opavských Přemyslovců a současně se otevřela nová etapa vývoje racibórského vévodství. Racibórz tak zůstal jedním z klíčových mocenských center Horního Slezska i v následujících desetiletích. Dnešní návštěvník racibórského zámku může objevovat místo, kde se utvářely dějiny hornoslezských Piastovců, opavských Přemyslovců i pozdějších vládců regionu. Jen málo slezských sídel je tak úzce spojeno se samotnými počátky Horního Slezska jako právě Racibórz, první panovnická rezidence hlavní hornoslezské linie slezských Piastovců.

SVIDNICE

Charakter sídla: Rezidenční město

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1522:

Świdnica patřila na počátku 16. století k nejbohatším městům Slezska. Disponovala vlastní mincovnou a její hospodářský význam daleko přesahoval hranice regionu. Proslulé bylo především zdejší pivo, které se vyváželo do mnoha měst střední Evropy. Jeho obliba byla tak velká, že obchodníci v řadě evropských měst zřizovali takzvané "Świdnické sklepy", kde se toto vyhlášené pivo čepovalo a prodávalo. Vedle obchodního úspěchu však město zažilo také jednu z největších měnových afér pozdně středověkého Slezska. Ve sklepeních świdnické radnice byly tajně raženy půlgroše nižší hodnoty, než jakou měly podle svého označení představovat. Tato nelegální činnost postupně přerostla v rozsáhlý skandál, který otřásl důvěrou v měnu a nakonec vedl k potřebě rozsáhlé měnové reformy. Podle dobových odhadů bylo tímto způsobem vyraženo až 77 milionů půlgrošů. Na nepoctivém podnikání vydělala část místních obchodníků a městských elit, které se po odhalení celé aféry postavily proti zásahům zemské správy a odmítaly nést následky svého jednání. Situace se vyhrotila v létě roku 1522, kdy se slezský místokrál Kazimír Piast X. rozhodl zasáhnout. Přestože mu bylo již téměř 73 let, osobně se účastnil vojenské výpravy proti vzpurným šlechticům a představitelům města. Jeho cílem nebylo město zničit, ale obnovit pořádek a zajistit respektování zemských zákonů. Samotnému vojsku velel o generaci mladší dolnoslezský vévoda Fridrich II. Lehnický, jeden z nejvýznamnějších Kazimírových spojenců. Vojenská operace byla připravena tak, aby překvapivě zasáhla do dění ve městě, převzala kontrolu nad situací a zabránila dalším nepokojům. Události ve Świdnici dobře ukazují způsob, jakým Kazimír vykonával svůj úřad slezského místokrále. Přestože byl znám především jako diplomat a sjednotitel slezských zemí, neváhal v případě potřeby použít i vojenskou sílu k prosazení práva a zachování stability země. Dnešní návštěvník Świdnice obdivuje především krásné historické centrum, někdejší mincovní tradici a slavnou pivovarnickou historii města. Jen málokdo si však uvědomí, že právě zde se odehrála aféra, která zasáhla hospodářství celého Slezska a přiměla již stárnoucího Kazimíra Piasta X. podniknout jednu z posledních velkých akcí své dlouhé politické kariéry. Právě tato událost připomíná, jak významné postavení měla Świdnica v hospodářských i politických dějinách Slezska.

BŘEH

Charakter zámku: Lovecký a rezidenční zámek, nejvýznamnější dochovaný vévodský zámek mezi Legnicí a Fryštátem, dnes turistům přístupné Museum slezských Piastovců

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1524:

Brzeg patřil na počátku 16. století k nejvýznamnějším kulturním a náboženským centrům Slezska. Právě zde se začaly výrazněji projevovat proměny náboženského života, které v následujících desetiletích ovlivnily podobu celého regionu. Toto období souviselo také s politikou slezského místokrále Kazimíra Piasta X., který během své vlády usiloval o omezení světské moci katolické církve a vytvářel prostor pro šíření nových náboženských myšlenek. Reformní proudy si ve Slezsku postupně získávaly stále větší podporu. Luterská kázání se stala mezi obyvateli i městskými radami oblíbenými a řada měst přispívala k jejich šíření. V mnoha případech se původně katolické kostely postupně stávaly centry evangelického náboženského života. Významným mezníkem se stal rok 1524, kdy se v Brzegu, v kostele svatého Mikuláše, uskutečnilo jedno z prvních luterských kázání ve Slezsku. Událost symbolizovala začátek náboženských změn, které během 16. století výrazně ovlivnily duchovní i společenský život regionu. Brzeg si své významné postavení uchoval i v dalších desetiletích. V padesátých letech 16. století zde pobýval na studiích princ Fridrich Kazimír Piast XIII., potomek slezského místokrále Kazimíra. Mladý princ tehdy žil na brzegském dvoře vévody Jiřího II., strýce své budoucí manželky, a získával zde vzdělání odpovídající postavení slezského panovníka. Během svého pobytu se Fridrich Kazimír seznámil také s evangelickým duchovním Jakubem Preissem. Toto setkání mělo významné důsledky i pro dějiny Horního Slezska. Když se později Fridrich Kazimír ujal vlády, povolal Jakuba Preisse na své sídlo do Fryštátu. Zde se pastor Jakub stal vedoucí osobností místního evangelického života a významně přispěl k rozvoji reformace v regionu. Díky jeho působení se Fryštát postupně zařadil mezi nejvýznamnější centra evangelické víry ve Slezsku. Dějiny Brzegu tak nejsou spojeny pouze s krásným piastovským zámkem a významnou architekturou, ale také s událostmi, které ovlivnily náboženský vývoj celé země. Právě zde se setkaly osudy významných slezských Piastovců, reformních kazatelů i mladých šlechticů, kteří později výrazně zasáhli do dějin Horního Slezska. Dnešní návštěvník Brzegu může při prohlídce města a kostela svatého Mikuláše objevovat místa spojená s počátky reformace ve Slezsku a připomenout si dobu, kdy se zde rodily myšlenky, které následně ovlivnily náboženský život celého regionu na dlouhá staletí.

FRÝDEK-MÍSTEK

Charakter zámku: Obranný zámek, dnes turistům přístupné Museum

Historická událost z vlády Slezského Vicekrále Kazimíra Piasta X. v roce 1527:

Frýdek patřil po staletí k významným opěrným bodům na hranici mezi Slezskem a Moravou. Jeho dějiny jsou úzce spojeny s hradem založeným ve druhé polovině 13. století slezským vévodou Mečislavem Piastem V., který měl chránit zemskou hranici a střežit důležité obchodní cesty vedoucí mezi oběma zeměmi. Význam hradu jako pohraniční pevnosti přetrval až do roku 1327, kdy se Slezsko stalo součástí Českého království. Tím se původní státní hranice posunula dále na východ, k oblasti Bielska, kde nově vzniklo pomezí mezi Slezskem a Polskem. Frýdek tak ztratil svou původní obrannou funkci a přestal být přední pohraniční pevností. Následně byl připojen k panství spravovanému z Fryštátu. Protože již nesloužil jako hlavní rezidence slezských vévodů, býval často dáván do zástavy, zejména v obdobích, kdy se piastovští panovníci potýkali s finančními problémy. Teprve v průběhu 15. a 16. století byl zástavní majetek znovu vykoupen za vlády slezského vévody Boleslava Piasta IX. a později také slezského místokrále Kazimíra Piasta X., kteří usilovali o upevnění rodových držav a posílení svého vlivu v regionu. Významnou událostí se stal rok 1527, kdy Kazimír odkoupil od olomouckého biskupa Stanislava I. Thurza jak Frýdek, tak i sousední Místek. Tím došlo ke sjednocení moravského Místku se slezským Frýdkem pod společnou správou. Toto spojení vytvořilo důležitý hospodářský a správní celek na pomezí Moravy a Slezska. Ani poté však osudy frýdeckého zámku nezůstaly klidné. Kazimírův potomek, hornoslezský vévoda Fridrich Kazimír Piast XIII., dal panství opět do zástavy. Finanční potíže jeho vlády nakonec vedly k tomu, že po jeho smrti roku 1571 byl frýdecký zámek definitivně nabídnut v dražbě. Dnešní návštěvník Frýdku tak vstupuje do místa, které po staletí spojovalo dva historické světy, Moravu a Slezsko. Zdejší zámek připomíná jak období pohraničních bojů a obrany zemských hranic, tak i dobu, kdy byl Frýdek součástí rozsáhlých držav slezských Piastovců a významnou součástí jejich mocenského systému. Právě zde lze dodnes sledovat stopy dějin, které formovaly celé slezsko-moravské pomezí, od středověkých vévodů přes vládu Kazimíra Piasta X. až po pozdější proměny regionu v novověku.

Epilog: Poslední slezský král

Slezské vévodství v Kazimírské době po roce 1528: Poslední slezští Piastovci

Dne 13. prosince 1528 se v soukromých komnatách zámku v Cieszyně uzavírá život jednoho z nejvýznamnějších mužů slezských dějin. Po téměř sedmi desetiletích vlády umírá Kazimír Piast X., hornoslezský vévoda a slezský místokrál. Je mu sedmdesát devět let. Za svůj život přežil své rodiče, strýce, manželku, většinu svých spojenců i vlastní syny. Prožil války, povstání, politické převraty a střídání panovníků na okolních trůnech. Především však dokázal to, co se před ním žádnému slezskému vládci nepodařilo. Vytvořil z rozdělených vévodství politicky sjednocenou, hospodářsky prosperující a nábožensky sebevědomou zemi. Kde byl pohřben, zůstává dodnes záhadou. Mnozí se domnívají, že si přál spočinout ve svém milovaném Fryštátě, městě, kde se roku 1449 narodil a které nikdy nepřestal považovat za svůj skutečný domov. Pokud je tato domněnka správná, mohl by jeho hrob dodnes odpočívat pod podlahou fryštátského zámeckého kostela nebo v prostoru jeho jižní kaple. Jisté však je, že po sobě zanechal něco trvalejšího než vlastní hrobku. Zanechal po sobě zemi. Zpráva o jeho smrti se rychle šíří po celém Slezsku. Vzápětí vyvstává otázka, kterou si mnozí pokládali již řadu let:

Kdo jej dokáže nahradit?

Odpověď nepřichází. Dolnoslezskému vévodovi Fridrichu II. Lehnickému je nabídnuto Kazimírovo postavení slezského guvernéra, ten však tuto nabídku odmítá. Přijímá pouze velení slezské obrany a nadále vládne ve svém dolnoslezském sídle v Lehnici, kde roku 1547 umírá. S jeho smrtí se začíná měnit i samotné Slezsko. Jeho synové Fridrich III. a Jiří II. si rozdělují otcovo dolnoslezské dědictví a společná politika ustupuje starým dynastickým zájmům. Země, kterou Kazimír po desetiletí držel pohromadě, postupně ztrácí svého spojovatele.

Naděje se proto upírají k jeho vnukovi. Dědicem Kazimírova odkazu se stává čtyřletý princ Václav Adam Piast XII. Když roku 1540 vstupuje do manželství se svou dětskou snoubenkou Marií Pernštejnskou z Pardubic, zdá se, že budoucnost rodu je zajištěna. O rok později se jim narodí syn Fridrich Kazimír Piast XIII. Právě on se stává novou nadějí na obnovení slezské jednoty. Když se roku 1563 žení s dolnoslezskou princeznou Kateřinou z Legnice, dcerou vévody Fridricha III., zdá se, že se po desetiletích opět spojují dvě nejvýznamnější piastovské větve Slezska. Legnicko-břežská dynastie Dolního Slezska a těšínsko-fryštátská dynastie Horního Slezska vytvářejí rodové spojení, od něhož si mnozí slibují návrat k odkazu Kazimírovy éry. Oslavy jsou velkolepé. Slezsko znovu sní o jednotě. Osud však rozhodne jinak. Po několika letech umírá vévodkyně Kateřina, krátce po ní i vévoda Fridrich Kazimír a jejich malá dcera Kateřinka. S nimi umírá i sen o novém sjednocení země.

Následující století přináší zcela jiný příběh. Poslední generace slezských Piastovců už nedosahují politických schopností svých předků. Někteří propadají okázalému způsobu života, jiní se zadlužují, další tráví více času soupeřením mezi sebou než péčí o své země. Vliv renesanční doby, nákladného dvorského života a stále rostoucích dluhů zasahuje nejen slezská knížata, ale i nejmocnější evropské dvory. V průběhu následujících sto let piastovská moc postupně slábne. Jeden rod po druhém mizí z dějin. Po někdejší slávě zůstávají jen hrady, zámky, městské radnice a kostely rozeseté po celé slezské zemi. Právě tehdy začíná být zřejmé, jak výjimečná byla Kazimírova vláda. Slezští vévodové před ním i po něm často sledovali vlastní zájmy, vstupovali do sporů a vedli války proti svým sousedům. Kazimír šel opačnou cestou. Přes všechnu tvrdost své politiky usiloval o sjednocení země, podporu obchodu, rozvoj měst, budování komunikací a zachování míru. Téměř čtyřicet let vládl celému Slezsku jako jediný nejvyšší představitel země. A právě proto jej mnozí současníci i pozdější generace vnímali jako skutečného

"Krále slezského."

Po jeho smrti se již nikdy neobjevil vládce, který by dokázal spojit celé Slezsko podobným způsobem. A přesto Kazimír nezmizel. Jeho odkaz dodnes přežívá podél staré VIA REGIA, královské cesty spojující slezská města od Cieszyna přes Fryštát, Opavu, Wrocław, Jawor, Lehnici, Głogów a další historická centra země.

Nejvíce jeho stop však návštěvník nalezne tam, kde celý příběh začal. Ve Fryštátě. Právě zde se narodil. Zde pořádal rytířské turnaje a hostil královské průvody. V okolních lesích lovil zvěř. U rybníků, které nechal budovat od konce 15. století, trávil chvíle odpočinku a přemýšlel o budoucnosti své země. Když byla roku 1605, při prvním stoletém výročí fryštátské radnice založené Kazimírem na přelomu let 1504 a 1505, odhalena jeho podoba s korunou nad průčelím radnice, nebyla to náhoda. Lidé si jej stále pamatovali. Ne jako místního vévodu. Ne jako držitele titulů. Ale jako panovníka, který dal jejich zemi řád, prosperitu a dlouhé období stability. Se svou mimořádně dlouhou vládou trvající přibližně 63 až 68 let se Kazimír Piast X. řadí mezi nejdéle vládnoucí panovníky evropských dějin. Ve slezské paměti však přežil ještě jinak. Jako věčný slezský vévoda. A pro Fryštát, dnešní Karvinou, zůstává dodnes tím, čím byl již za svého života: největším rodákem města a jednou z nejvýznamnějších osobností celých slezských dějin.

Až budete po přečtení tohoto průvodce stát na nádvoří fryštátského zámku, na hradě v Těšíně, pod věžemi Wrocławi nebo u starých rybníků mezi Fryštátem a Strumiení, vzpomeňte si na Kazimíra. Možná právě tudy kdysi projížděl na koni. Možná právě zde rozhodoval o osudu Slezska. A možná právě proto jeho příběh neskončil roku 1528, ale žije v krajině Slezska dodnes.