K R O N I K A   Z E M Ě   S L E Z S K É   A   S L A V N É H O   R O D U   P I A S T O V S K É H O

obsahující původ, následnost, skutky a panování vévodů slezských od nejstarších časů až do věků nynějších 906 - 1675

O počátcích Slezské země a hradišť

Věděti sluší, že počátky slezské země sahají do dávných časů, kdy krajinu kolem posvátné hory Slézy obýval lid Silingů, od něhož, jak mnozí učenci soudí, vzalo Slezsko své jméno. Tento kraj má dějiny starší než jedno tisíciletí a od pradávna byl osídlen rozličnými národy a kmeny. V krajinách kolem dnešní Karviné sídlili zejména Holasité, kteří náleželi k dávným obyvatelům horního Povodří. Již ve čtvrtém až šestém věku po Kristu přebývali Silingové ve slezských krajích. Když však nadešlo období stěhování národů, opustili svou domovinu a odešli na jih a západ Evropy. Podle starých zpráv dospěli až do krajů dnešní Andalusie ve Španělsku. Teprve po zániku říše Velkomoravské roku 906 navrátili se opět někteří z jejich potomků do země slezské, kde opět počali budovati svá sídla.

Památku na dávné časy uchovává dosud posvátná hora Sléza, vysoká 718 metrů. Od nepaměti byla považována za duchovní a mocenské středisko slezských zemí. Na jejím vrcholu stálo hradiště, v němž sídlili dávní páni kraje a kde byl podle starých podání konán kult slunečního božstva. Význam této hory bývá přirovnáván k řeckému Olympu, neboť po mnohá staletí zaujímala výjimečné místo v paměti slezského lidu. Když pak roku Páně 1000 bylo ve Vratislavi založeno slezské biskupství, počalo nové uspořádání země. Diecéze vratislavská dostala úkol šířiti víru Kristovu, zakládati nové osady, podporovati obchod i řemesla a pečovati o rozkvět celé země. Tím byly také zřetelněji vymezeny hranice tehdejšího Slezska.

O počátcích vévodského Fryštátu, jenž je dnes součástí Karviné, zanechal cenné svědectví fryštátský lékař a historik Julius Bayer. Ve svém díle Pamětihodnosti města Fryštátu, vydaném roku 1879 ve Vídni, připomíná hospodářský rozmach města za vlády polského krále Měška II. Lamberta z rodu Piastovců, který panoval v letech 1025 až 1034. Za jeho vlády náležel Fryštát k významným střediskům obchodu. Ležel totiž na jedné z nejdůležitějších evropských cest spojujících sever a jih kontinentu. Touto cestou proudili kupci, poslové i vojska, a město tak získávalo bohatství i význam mezi ostatními slezskými sídly. Jestliže byl Fryštát již v době vlády krále Měška rozvinutým obchodním centrem, lze souditi, že jeho založení jest mnohem staršího data. Vznik města bývá proto kladen do období raného osídlení slezských zemí, kdy se po zániku Velké Moravy utvářela nová mocenská střediska.

Kronikář známý pod jménem Gall Anonym o králi Měškovi napsal:

"Byl ušlechtilým rytířem a vykonal mnohé činy válečné a rytířské. Pro závist svých sousedů zakusil nemálo nepřátelství, avšak ctnostmi života, mravy i bohatstvím nezaostával za svým otcem."

Tato slova svědčí o vážnosti, jaké požíval mezi panovníky své doby. Nejstarší jméno fryštátského hradiště bývá v některých podáních spojováno s názvem Čulla, jenž bývá vykládán jako "Za řekou" nebo "Přes řeku". Název Fryštát, známý dodnes, se objevuje patrně až ve století třináctém a bývá vykládán jako "Svobodné město". Některé staré pověsti jej spojují také s osobou knížete Fridricha, jenž měl podle dávných vypravování město založiti a dáti mu své jméno.

Stará pověst o knížeti Fridrichovi

Staří vypravěči zachovali rovněž pověst, která se po staletí tradovala mezi lidem slezské země. Vypravuje se, že jeden z dávných silingských knížat lovil se svou družinou v krajinách při řece Odře. Když pak dorazil k místům dnešního Darkova, spatřil na břehu mladou dívku neobyčejné krásy. Z této lásky narodil se syn, jenž dostal později jméno Fridrich. Když kníže zvěděl, že se mu narodil mužský potomek, nechal chlapce odvésti na hrad Slézu, aby byl vychován jako budoucí dědic. Jeho matka však zůstala sama a podle pověsti oplakávala ztrátu svého dítěte tak dlouho, až její slzy vytvořily veliké jezero. Poté zmizela ve vlnách řeky a již nikdy nebyla spatřena. Mladý Fridrich vyrostl na hradu Sléza ve statečného a moudrého knížete. Když dospěl, odebral se do kraje své matky a na místě dnešního Starého Města založil nové hradiště. To měl pojmenovati podle sebe a státi se tak zakladatelem budoucího Fryštátu.

Tak praví stará pověst. Co jest v ní pravdy a co pouze básnivého podání dávných věků, nelze již s jistotou rozhodnouti.

n a v š t i v   h r a d i š t ě   p r v n í c h   s l e z s k ý c h   k m e n ů:

O vévodovi Vladislavovi Piastovi I. Slezském a založení rodu slezských Piastovců

Po smrti krále Měška II. Lamberta pokračoval rod Piastovský ve své vládě nad zeměmi polskými i slezskými a z jeho potomstva vzešli mnozí mocní panovníci. Mezi nimi zvláštní místo zaujímá Vladislav II. Piast, jenž se stal zakladatelem samostatné větve slezských Piastovců. Tento vévoda, narozený roku 1105, byl synem polského krále Boleslava III. Křivoústého a jeho první manželky Zbyslavy Kyjevské, dcery kyjevského velkoknížete Svjatopolka II.. V jeho žilách se tak spojovala krev Piastovců, Přemyslovců i knížat kyjevských, neboť po předcích byl rovněž potomkem českého krále Vratislava II. Již za života svého otce obdržel Vladislav do správy Slezsko. Bylo mu svěřeno jako znamení otcovy vůle, aby právě on, jako nejstarší syn, jednou nastoupil po svém otci na přední místo mezi piastovskými dědici. Mezi léty 1120 až 1126 pojal za manželku vznešenou princeznu Anežku Babenberskou, dceru rakouského markraběte Leopolda III., sestru římského krále Konráda III. a příbuznou nejmocnějších panovnických rodů střední Evropy. Z tohoto manželství vzešli synové Boleslav, Měšek, Konrád, snad také Albrecht, a dcera Rikša, známá později jako Richenza Slezská. Právě tato slezská princezna dosáhla mimořádného postavení mezi evropskými vladařskými rody. Roku 1152 se stala královnou Leónu a Kastilie, hraběnkou provensálskou a předkyní dalších panovníků aragonské koruny. V letech 1133 až 1135 byla země slezská zasažena vpádem vojsk českých Přemyslovců. Vladislav tehdy stanul v čele obrany země a čelil nepřátelskému tažení, jež proniklo až k břehům řeky Odry. Po letech bojů se však podařilo dosáhnout smíru a roku 1137 se Vladislav setkal v Kladsku s českým knížetem Soběslavem I.. Zde bylo uzavřeno mírové ujednání mezi oběma zeměmi. Na znamení vzájemné důvěry převzal Vladislav po jistý čas do své ochrany novorozeného Soběslavova syna, jemuž se stal kmotrem a při křtu udělil jméno Václav. Tak byly na čas utišeny dlouholeté spory mezi slezskými Piastovci a českými Přemyslovci. Jako dědičný polský princ sídlil Vladislav převážně v Krakově, odkud spravoval rozsáhlé državy svého rodu. Udržoval rovněž úzké vztahy s knížaty kyjevskými a vojensky podporoval velkoknížete Vsevoloda Olegoviče. Na upevnění tohoto spojenectví provdal svého syna Boleslava za kněžnu Zvinislavu, dceru zmíněného vládce. Po smrti krále Boleslava III. Křivoústého dne 28. října léta Páně 1138 převzal Vladislav vládu nad slezským vévodstvím a stal se prvním vévodou této nové dynastické větve. Od jeho vlády počíná samostatná historie rodu, jenž ve Slezsku panoval po více než pět století.

Tak vznikla dynastie slezských Piastovců a Vladislav vstoupil do dějin jako Vladislav I. Slezský, první vévoda slezský z tohoto rodu.

Roku 1141 podnikl společně s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem misijní výpravu do pruských krajů. Účelem cesty bylo obrátit tamní lid na víru Kristovu, avšak celá snaha skončila bez většího úspěchu. V téže době však musel Vladislav svádět ještě obtížnější zápas uvnitř vlastního rodu. Jeho nevlastní bratři, podporovaní svou matkou Salomeou z Bergu, usilovali o větší podíl na moci a zpochybňovali jeho výsadní postavení dědice královského odkazu. Boje mezi jednotlivými větvemi Piastovců postupně zachvátily celé Polsko. Vladislav se snažil svou vládu upevnit a tvrdě postupoval proti těm, kteří podporovali jeho soupeře. Staří kronikáři přičítají značný vliv na tato rozhodnutí jeho manželce Anežce. Někteří z nich dokonce tvrdí, že ctižádost kněžny přispívala k rostoucímu nepřátelství mezi jednotlivými členy dynastie.

Kronikář Vincent Kadlubek o Vladislavovi napsal:

"Z privilegia narození slavný a následnictvím království vysoce povznesený, avšak touhou po cti zatemněný a pýchou povýšený. Čím těžší byla jeho vláda, tím více se oddával radosti své ženy. Tak kníže, od přirozenosti lidský, pod vlivem tvrdohlavosti své manželky lidskost pozvolna ztrácel."

Takové soudy ukazují, jak nepříznivě na Vladislavovy kroky pohlížela část tehdejších kronikářů. Jeho neústupný postup vyvolal odpor mnohých velmožů i duchovních. Gnězdenský arcibiskup Jakub ze Žnina jej nakonec postihl církevní klatbou. Boje proti nevlastním bratřím se navíc nevyvíjely příznivě a Vladislav utrpěl několik těžkých porážek. Roku 1146 byl nucen opustit své země a odejít do vyhnanství. Uchýlil se do Německa ke svému švagrovi, římskému králi Konrádovi III., od něhož žádal vojenskou pomoc k navrácení ztraceného dědictví. Zatímco pobýval v německých zemích, jeho odpůrci ovládli Krakov. Vévodkyně Anežka Babenberská byla spolu se svými dětmi vypuzena z královského hradu a připojila se ke svému manželovi v exilu. Římský král Konrád skutečně vytáhl se svým vojskem na pomoc vyhnanému příbuznému. Výprava však nepřinesla očekávaný výsledek. Rozvodněné řeky, obtížný terén a politická jednání znemožnila úspěšné pokračování tažení, a německý panovník proto obrátil své vojsko zpět. Vladislavovi a Anežce poskytl za jejich věrnost město Altenburg, kde nalezli útočiště. Na tamním hradě strávil první slezský vévoda poslední léta svého života. Daleko od Slezska, které kdysi obdržel jako své dědictví, zde roku 1163 skončila životní pouť zakladatele slezské větve rodu Piastovců.

O druhé výpravě do Země svaté a posledních letech vévody Vladislava

Když byl vévoda Vladislav I. Slezský nucen opustiti své dědičné země a uchýliti se do vyhnanství, nepřestal býti vážen mezi knížaty a králi křesťanského světa. Stále se těšil přízni svého švagra, římského krále Konráda III., a po jeho boku se účastnil jedné z nejvýznamnějších událostí své doby.

Roku Páně 1144 dobyl mocný vládce mosulský, zvaný Zengí, město Edessu, které bylo prvním křižáckým státem vzniklým po slavné první křížové výpravě. Zpráva o pádu tohoto významného opěrného bodu způsobila mezi křesťanskými národy veliké znepokojení. Papež Eugen III. proto vydal bulu Quantum praedecessores, kterou vyzval vladaře i rytířstvo Evropy k novému tažení za obranu křesťanských držav na Východě. Hlavní vedení výpravy bylo svěřeno římskému králi Konrádovi III. a francouzskému králi Ludvíku VII.. Král Konrád povolal ke svému vojsku rovněž vyhnaného slezského vévodu Vladislava. K tažení se připojil také český kníže Vladislav II., jenž byl s oběma panovníky spřízněn rodovými svazky. Ačkoli všichni tito vládci sledovali společný cíl, jejich vojska postupovala odděleně. České oddíly táhly několik dní za vojskem římského krále a podle svědectví některých kronikářů se ne vždy řídily kázní, kterou Svatý stolec účastníkům výpravy přikazoval. Ani samotné vojsko krále Konráda nebylo uchráněno nesnází. Dlouhá cesta přes Malou Asii, nedostatek potravin i vody a vyčerpání mužstva oslabily jeho sílu natolik, že bylo poblíž Dorylaia nečekaně přepadeno vojsky nepřátel. Mnoho rytířů tehdy nalezlo smrt na bojišti a nemalý počet jich padl do zajetí. Z kdysi mocného vojska zůstala jen nepatrná část. Po této těžké pohromě se král Konrád i vévoda Vladislav připojili k vojsku francouzského krále Ludvíka, jenž vedl své tažení oddělenou cestou. Spojená vojska následně dorazila do Antiochie a později do Jeruzaléma, kde byly vedeny porady o dalším postupu proti muslimským vládcům. Naděje křesťanských vojsk se upínaly k dobytí Damašku, jednoho z nejvýznamnějších měst Východu. Také toto tažení však skončilo nezdarem a nepřineslo očekávané vítězství. Druhá křížová výprava tak nenaplnila cíle, s nimiž byla svolána, a stala se pro mnohé panovníky i rytíře zdrojem zklamání. Mnozí kronikáři později spatřovali příčinu neúspěchu v nejednotnosti křesťanských vojsk, v nedostatku kázně a v tom, že někteří účastníci více dbali osobního prospěchu než společného poslání, k němuž byli povoláni. Přesto však nebylo Vladislavovo putování do Země svaté bez užitku. Na přímluvu těch, kteří znali jeho věrnost křesťanské věci, rozhodl papež Eugen III., aby byla zrušena církevní klatba, která byla na slezského vévodu v letech předchozích uvalena. Olomouckému biskupovi Jindřichu Zdíkovi bylo uloženo, aby toto rozhodnutí bez prodlení vykonal. Vladislav se však navzdory tomu již nikdy natrvalo do své slezské vlasti nevrátil. Poslední léta svého života strávil po boku své manželky, vévodkyně Anežky Babenberské, v Altenburgu, kde nalezl útočiště po svém vyhnání. Tam, daleko od země, v níž založil větev slezských Piastovců, ukončil svou životní pouť. Mezi léty 1159 a 1163 odešla z tohoto světa nejprve vévodkyně Anežka a nedlouho po ní i sám vévoda Vladislav. Oba byli pochováni v Altenburgu, kde odpočívali v exilu, zatímco jejich potomci pokračovali ve vládě nad slezskými zeměmi.

Tak skončil život prvního slezského vévody z rodu Piastovců, jenž prožil léta slávy i pohnutá léta vyhnanství. Ačkoli byl zbaven vlády nad svým vévodstvím, jeho rod přetrval a po dlouhá staletí zůstával jedním z nejvýznamnějších panovnických domů Slezska.

n a v š t i v   s í d l a   m o c i   p r v n í h o   s l e z s k é h o   v é v o d y   V l a d i s l a v a:

O rozdělení země slezské dvěma bratry

Po smrti vévody Vladislava I. Slezského nezanikl rod slezských Piastovců, neboť jeho synové navrátili se do země svých otců a ujali se odkazu, jenž jim po právu náležel.

Nejstarší z nich, Boleslav, zvaný též Vysoký a jeho mladší bratr Mečislav, zvaný později Křivonohý, přišli roku Páně 1163 zpět do Slezska. Již následujícího roku pozvedli zbraně proti svému strýci Boleslavu IV. Kadeřavému a po bojích získali otcovské dědictví nazpět. Starší Boleslav převzal vládu jako slezský vévoda, zatímco Mečislav se stal jeho spoluvladařem. Pokrevní příbuzenství však nedokázalo zabránit svárům o moc a oba bratři po dlouhá léta soupeřili jak o prvenství ve Slezsku, tak o vliv v Krakově, jenž byl sídlem vrchního knížete polských zemí. Roku 1172 Mečislav vyhnal Boleslava ze Slezska, ale po jeho návratu stejného roku, konečně roku Páně 1172 dospěli k rozhodnutí, které navždy změnilo osud Slezska. Země byla rozdělena na dvě hlavní části. Boleslav obdržel Dolní Slezsko, jehož hlavními sídly byly Vratislav, Lehnice a později také Břeh a Volov. Mečislav převzal Horní Slezsko, odkud vládl nejprve z Ratiboře, později z Opolí, Těšína a Fryštátu. Tak vznikly dvě mocné větve slezských Piastovců, jejichž osudy se v následujících staletích mnohokráte protnuly, ale již nikdy nebyly trvale sjednoceny pod jedinou vládou. Mečislav nepřestal usilovati o nejvyšší moc ani po rozdělení země. Roku Páně 1195 vytáhl se svým slezským vojskem na Krakov, kde po krvavých bojích dne 13. září dosáhl významného vítězství a zmocnil se knížecího stolce. Tento úspěch byl ve Slezsku považován za velký triumf domácího rodu. Když pak roku Páně 1210 vydal papež Inocenc III. listinu potvrzující jeho dědická práva, postavení hornoslezského vévody ještě vzrostlo. Mečislav se tak stal hlavním pokračovatelem piastovské dynastie ve Slezsku a obnovitelem její slávy.

O vévodovi Boleslavovi I. Lehnickém, jeho rytířské statečnosti a o pozdějších vévodech dolnoslezské lehnické větve

Zatímco Mečislav rozšiřoval svou moc v polských zemích, jeho starší bratr Boleslav I. Lehnický si získal pověst znamenitého rytíře. V letech 1158 až 1162 doprovázel císaře Fridricha I. Barbarossu na jeho tažení do Itálie. Během obléhání bohatého města Milána udála se příhoda, kterou staří kronikáři zaznamenali jako důkaz Boleslavovy odvahy. Praví se, že před hradbami vystoupil mocný a obávaný milánský rytíř a vyzval císařské bojovníky k osobnímu souboji. Když se nikdo neměl k tomu, aby výzvu přijal, začal Němce i jejich spojence tupiti slovy o zbabělosti a nemužnosti. Tu vystoupil vévoda Boleslav a přijal výzvu za všechny přítomné. Když se oba jezdci proti sobě rozjeli v plném trysku, minul protivníkův úder cíl, avšak Boleslav zasáhl svého soupeře tak prudce, že jej srazil z koně k zemi. Poté seskočil ze sedla a dokončil zápas mečem.

Tak získal velikou slávu mezi rytíři císařova vojska a jeho jméno bylo s úctou připomínáno i za hranicemi Slezska.

Po Boleslavovi nastoupil jeho syn Jindřich I. zvaný Vousatý, jenž se stal jedním z nejvýznamnějších vládců dolnoslezské větve rodu. Za manželku pojal vznešenou Hedviku z Andechsu, dceru hraběte Bertholda IV. z Andechsu a příslušnici mocného rodu pánů z Meránie. Svým životem plným zbožnosti a dobročinnosti si Hedvika získala mimořádnou úctu lidu a roku 1267 byla papežem Klementem IV. prohlášena za svatou. Od těch časů jest ctěna jako nebeská patronka Slezska.

Kronikář Jan Długosz o vévodovi Jindřichovi zapsal:

"Proto byl nazýván Vousatým, neboť od chvíle, kdy se za souhlasu své manželky Hedviky oddal zdrženlivému životu, nechal si růsti vous jako řeholní bratři a odložil nádherné šaty zdobené zlatem a purpurem. Místo nich nosil oděv prostý a skromný."

Manželé přivedli na svět početné potomstvo. Z jejich dětí nejvíce vynikl syn Jindřich II. Pobožný, který spojil rod Piastovců s českými Přemyslovci sňatkem s princeznou Annou Českou, dcerou krále Přemysla Otakara I.

Vévoda Jindřich II. Pobožný proslul svou zbožností, statečností a odhodláním hájit křesťanské země před vpádem Tatarů. Když roku Páně 1241 vpadla tatarská vojska do střední Evropy, postavil se jim do cesty v čele slezských, polských a německých oddílů. Dne 9. dubna téhož roku došlo k rozhodující bitvě u Lehnice. Boje byly nesmírně kruté a vévoda v nich nalezl slavnou smrt. Tatarským vítězům padl do rukou a byl zabit. Jeho hlava byla oddělena od těla a vystavena jako důkaz vítězství. Když po bitvě hledali padlého vévodu, nebylo lze jeho tělo mezi množstvím mrtvých snadno rozpoznati. Teprve jeho manželka Anna jej poznala podle znamení, které nosil od narození, neboť měl šest prstů na levé noze.

Tak skonal jeden z největších slezských vládců, jehož památka zůstala mezi lidem po staletí spojena s obranou křesťanstva proti tatarskému vpádu.

Po smrti Jindřicha Pobožného vládl jeho syn Boleslav II. zvaný Holý, muž prudké povahy, o němž kroniky vyprávějí jako o vládci tvrdém, mstivém a často neústupném. Jeho syn Jindřich V. zvaný Tlustý byl naopak mužem mírnějšího založení. Současníci jej popisovali jako panovníka poctivého, pravdomluvného a čestného, který si dokázal získat důvěru šlechty i měst. Dolnoslezská větev sídlící v Lehnici a Břehu se nakonec ukázala nejtrvalejší ze všech linií slezských Piastovců. Přetrvala staletí válek, dělení držav i proměn politických poměrů a dožila se až roku Páně 1707, kdy její mužská linie vymřela. Od počátku šestnáctého století patřili její vévodové k nejvýznamnějším vládcům celého Slezska. Zvláště prosluli Fridrich II. Lehnický, jenž vládl v letech 1480 až 1547, a jeho syn Jiří II. Břežský, jeden z nejvzdělanějších a nejvýznamnějších slezských vévodů své doby. Za jejich vlády dosáhla dolnoslezská větev mimořádné moci, bohatství a kulturního rozkvětu, takže zářila mezi všemi ostatními rody slezské země jako jedna z nejjasnějších hvězd rodu Piastovského. Přesto však politické vlády nedosahovali významu vévodům z Horního Slezska.

O vévodovi Mečislavovi Piastovi II., vládci Horního Slezska a spojenectví s českým domem Přemyslovců

Ačkoli oba synové vévody Vladislava I. Slezského obnovili moc svého rodu ve Slezsku, ukázalo se časem, že většího významu a vážnosti dosáhl mladší z nich, vévoda Mečislav Piast II. Právě on byl uznáván za právoplatného nositele odkazu svého otce a stal se pokračovatelem hlavní rodové linie slezských Piastovců. Z jeho potomstva vzešla větev, která po staletí určovala osudy Horního Slezska a jejíž vláda přivedla dynastii mezi léty 1282 až 1571 až do Fryštátu, jenž se stal jedním z významných sídel slezských knížat.

Kronikář Jan Długosz o vévodovi Mečislavovi zanechal tento příznivý popis:

"Byl vysoké postavy a příjemného vzhledu, takže si získával přízeň již pouhým svým zjevem. V boji byl vytrvalý, od mládí pečlivě vychováván a vzděláván, v rytířských hrách i turnajích velmi zkušený. Ochotně naslouchal chudým, zastával se vdov, sirotků a všech utlačovaných."

Takové svědectví dokládá, že byl mezi současníky pokládán nejen za schopného válečníka, ale také za panovníka dbajícího spravedlnosti. Mezi léty 1170 až 1178 pojal za manželku českou princeznu Ludmilu Přemyslovnu, pocházející z olomoucké větve rodu Přemyslovců. Tímto sňatkem bylo položeno pevné pouto mezi slezskými Piastovci a českým panovnickým domem, které přetrvalo po mnoho dalších generací. Na důkaz přátelství a vzájemné spolupráce postoupil Měšek Přemyslovcům kraj opavský, jenž se stal významným spojovacím článkem mezi zeměmi slezskými a českými. Z manželství s vévodkyní Ludmilou vzešel dědic Kazimír a dále princezny Ludmila, Anežka, Eufrosina a Rikša, které byly prostřednictvím sňatků spojeny s dalšími významnými rody střední Evropy.

V této kronice tak bude sledována především hlavní rodová větev slezských Piastovců, která si po dlouhá staletí udržovala vedoucí postavení v zemi a bývá někdy nazývána také královskou linií, neboť byla úzce spjata příbuzenskými svazky s královskými rody Polska, Čech, Uher i dalších zemí střední Evropy.

n a v š t i v   s í d l a   m o c i   p r v n í c h   v é v o d ů   r o z d ě l e n é h o   S l e z s k a:

O hlavní linii domu slezských Piastovců

O vévodovi Kazimírovi Piastovi III.

Léta Páně 1211, po smrti urozeného knížete Mečislava Piasta II., připadla vláda nad zeměmi opolskou a ratibořskou jeho synu, vznešenému Kazimíru. Ačkoliv po smrti otcově mnozí knížata polská usilovala o vládu nad Krakovem a o prvenství v celé zemi, Kazimír se spokojil s dědičným panstvím svým a nepozdvihl meče k uchvácení krakovského stolce.

V těch časech pečoval více o zvelebení svého vévodství než o sváry mezi Piasty. Za jeho vlády dostala města Opole a Ratiboř nové právo vlámské a další sídla byla zakládána či povyšována podle městských práv. Tak rostl užitek země, přibývalo kupců, řemeslníků i bohatství ve vévodské pokladnici. Mezi městy, která obdržela jeho přízeň, náležely Lešnice, Těšín, Skoroszyce i Bělá. Roku 1215, když se ve Wolboři shromáždili duchovní a mocní mužové země, podpořil Kazimír privilegia církve potvrzená později samotným papežem Inocencem III.. Tehdy také složil křížový slib a podle pozdějších zpráv se snad připojil k výpravě uherského krále Ondřeje II. do Svaté země. Bylo by tak zapsáno mezi jeho zásluhy, že nesl kříž ve službě Kristově daleko za hranicemi vlasti. Když pak mezi polskými knížaty opět vzplály zápasy o nadvládu, přiklonil se Kazimír na stranu mocného slezského vévody Jindřicha Vousatého. Roku 1225 mu poskytl vojenskou pomoc při tažení na Krakov, čímž dal najevo, kde stojí jeho politická věrnost a zájem. Také o sílu a hospodářství svého panství pečoval bedlivě. Roku 1226 založil mincovnu u opolského hradu, kde se razily feniky, aby obchod i příjmy země rostly a vévodská moc byla pevnější. Po smrti krakovského knížete Leszka Bílého roku 1227 nastaly v Polsku nové nepokoje. Kazimír obsadil pohraniční Czeladź a usiloval o zajištění svých držav. Následujícího roku na sněmu v Rybníku svěřil tuto pevnost svému věrnému vojvodovi Klemensovi z Brzeźnice, aby ji střežil a zároveň posiloval obranu Opolska.

Tak vládl slezský vévoda Kazimír moudřeji mečem než ctižádostí. Neusiloval o korunu celého Polska, nýbrž upevňoval své vévodství, zveleboval města, podporoval církev a dbal o bezpečnost hranic. Proto bývá pokládán za jednoho z tvůrců síly hornoslezského vévodství ve třináctém věku. Toto jeho dílo skončilo dne 13. května léta Páně 1229 nebo 1230, kdy zesnul v Opole a zanechal svým dědicům zemi pevnější a bohatší, než jakou převzal.

O vévodovi Vladislavovi Piastovi IV., založiteli měst slezských

Po smrti vévody Kazimíra Piasta III. byl jeho syn Vladislav ještě mlád, a proto správu země převzala jeho matka, vznešená vévodkyně Viola, pod ochranou mocných pánů slezských. Když pak zemřel dolnoslezský véoda Jindřich Vousatý a později i vévoda Jindřich Pobožný, nastaly v Polsku neklidné časy a mladý Vladislav byl nucen hájit dědictví svého rodu mezi soupeřícími vévody. Po smrti svého bratra Měška II. Otylého roku 1246 převzal vládu nad Hornoslezským Ratibořskem a Opolskem. Nebyla to vláda snadná, neboť sousední vévodové i církevní hodnostáři si činili nárok na pohraniční země a hrady. Vladislav však své dědictví ubránil a postupně upevnil svou moc. Když roku 1249 vypukl spor o Ratiboř, vpadl do země olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku a obsadil město. Avšak lidé věrní Vladislavovi jej z hradu vypudili a následný mír potvrdil vévodovu vládu nad tímto významným sídlem.

Po smrti vévodkyně Violy převzal roku 1251 také vládu v Těšínsku, čímž pod svou ruku sjednotil rozsáhlou zemi Hornoslezskou. Téhož roku pojal za manželku Eufémii, dceru velkopolského knížete Vladislava Odonice, a upevnil tak své postavení mezi piastovskými rody. V těch dobách obrátil svůj zrak k mocnému českému králi Přemyslu Otakaru II. Přibližně od roku 1255 náležel mezi jeho věrné spojence a opakovaně jej podporoval ve válkách proti Uhrám i v dalších taženích. Roku 1260 vyslal své vojsko na pomoc Čechům a zúčastnil se slavného vítězství u Kressenbrunnu, kde byla moc uherská zlomena. Později byl patrně přítomen i královské korunovaci Přemysla Otakara. Když se mezi polskými knížaty rozhodovalo, komu připadne vedoucí úloha v zemi, snažil se Vladislav získat podporu pro českého krále. Na sněmu v Dankově roku 1262 přesvědčoval knížata Malopolska a Velkopolska, aby se přiklonila k české straně, avšak jeho úsilí tehdy nedošlo úspěchu.

Největší zkouška jeho ctižádosti přišla roku 1273. Tehdy se část malopolských velmožů vzbouřila proti knížeti Boleslavu Stydlivému a pozvala Vladislava na krakovský stolec. Vévodův prapor se vydal na Krakov a zdálo se, že mu osud přeje. Avšak dne druhého června utrpěl porážku v bitvě u Bogucina a jeho naděje na vládu nad Krakovem se rozplynuly. Přesto si podržel část západních území krakovské země a zůstal mezi nejmocnějšími slezskými vládci. Za tuto výpravu však následovala odveta. Spojená vojska Boleslava Stydlivého, Boleslava Pobožného, Leszka Černého a Konráda Mazovského vpadla do Opolska a zpustošila okolí Opole, Koźle i Ratiboře. Vladislav však svůj stát uhájil a roku 1274 uzavřel mír, jímž se vzdal nároků na Krakov výměnou za potvrzení svých držav v pohraničí.

V posledních letech života vystupoval jako zkušený diplomat. Účastnil se jednání mezi českým králem a slezskými vévody, navštěvoval sněmy a roku 1280 ve Vídni uzavřel spojenectví s Jindřichem IV. Probusem, jehož korunovační snahy slíbil podporovat. Tím se zařadil mezi přední politické hráče střední Evropy své doby. A tak vládl Vladislav Piast IV. po mnoho desetiletí moudrostí, vytrvalostí i vojenskou silou. Zemi svou nejen ubránil, nýbrž rozšířil její význam mezi vévodstvími slezskými. Zakládal města, uzavíral spojenectví s králi a vedl svá vojska ve jménu rodu Piastovců. Vévoda Vladislav pokračoval v přátelské spolupráci s českými Přemyslovci a zejména s králem Přemyslem Otakarem II., jehož moc tehdy sahala od Čech až k Jaderskému moři. Společně podporovali zakládání nových měst, obchodních středisek a kolonizaci dosud řídce osídlených oblastí Slezska. Mnohá starší hradiště byla za jejich vlády přetvořena v města s novými právy a správním uspořádáním.

I stalo se v oněch dnech, že též starobylé slezské hradiště Fryštát dočkalo se změny svého osudu. Za vlády urozeného vévody Vladislava Piasta IV. nabylo město nového významu a v listinách bývalo nazýváno jménem Freistadt Orientale, totiž Východní Fryštát. Tím bylo povzneseno mezi přední sídla Horního Slezska a otevřela se před ním nová kapitola dějin. Staří letopisci vypravují, a mezi nimi i fryštátský lékař a dějepisec Julius Bayer, že kolem roku 1267, snad pak nedlouho poté, byla ve Fryštátě vystavěna první kaple zasvěcená křesťanské víře. Na památku onoho posvátného díla stojí v pozdějších dobách na témže místě kaple Andělů strážných ve Starém Městě, připomínající počátky duchovního života zdejšího kraje. Avšak s vystavěním kaple a šířením svaté víry Kristovy za časů vévody Vladislava, vstupoval Fryštát stále pevněji do společenství křesťanských zemí. Tam, kde kdysi stálo staré hradiště obklopené lesy a močály, vyrůstalo postupně město s novým posláním a rostoucím významem. Za panování vévody Vladislava proměňoval se tak Fryštát z dávného hradiště ve město požehnané obchodem, řádem a křesťanskou vírou. A jak ubíhala léta, rostla jeho vážnost mezi slezskými sídly, takže v budoucích staletích náleželo k nejvýznamnějším rezidencím hornoslezských Piastovců a jeho jméno bylo známo daleko za hranicemi okolního kraje.

Když pak léta Páně 1281 či 1282 vévoda Vladislav opustil tento svět, zanechal synům mocné dědictví. 

Tak pokračovala slavná linie potomků vévody Mečislava Piasta II. zvaného Křivonohý, z níž vzešli páni Ratiboře, Opole, Těšína i Fryštátu, jejichž jména budou dále zapsána v této kronice slezské země.

KDE SE VZALA SLEZSKÁ ORLICE?

Na konci své vlády, v polovině 12. století, slezský vévoda Vladislav Piast I. razil denáry, kde nechal vyobrazit orlici, která ulovila bezbranného zajíce. Byla to symbolika ukazující nadvládu Vladislava jako orla, nad svými nevlastními mladšími bratry, které znázorňuje zajíc. Orlice se tak začala používat v heraldice Slezska a představuje symbol moci Slezské panovnické dynastie Piastovců. Původně byla známá jako Wroclawská černá orlice na zlatém poli, ale slezský Vicekrál Kazimír Piast X., v 15. a 16. století používal Hornoslezskou korunovanou zlatou orlici na modrém poli. Obě první varianty najdeme také na heraldice téměř každého slezského města, městečka a obce. Vyjímkou není ani Fryštát, mající ve znaku slezskou Piastovskou orlici s lipovým listem, který dle legendy z doby vlády vévody Mečislava Piasta V., představuje fryštátskou lípu, kde orlice měla své hnízdo.

U N I T E D   T O U R I S T   D E S T I N A T I O N   E U R O P E A N   S I L E S I A

Návrh znaku turistické destinace Slezsko. Symbolika: Korunovaná orlice - odkazuje na historii slezské panovnické dynastie Piastovců. Půlměsíc s písmenem S - vytváří spojovací most jednoty a kontinuity mezi všemi částmi Slezska. Zlatá barva – představuje slezské bohatství, okázalost, tradice a duchovní sílu. Modrá barva – představuje věrnost a klid mezi všemi částmi Slezska. Černá barva – symbolizuje historickou pevnost Slezska. Červená barva - odkazuje na cnosti a houževnatost slezanů.

O připojení Slezska ke Koruně české a vévodech v postavení Vicekrálů království Českého

Po vymření starobylého rodu Přemyslovců přešla vláda v zemích českých na mocný rod Lucemburků. Za panování krále a pozdějšího císaře Jana Lucemburského nastaly v dějinách Slezska události, které navždy změnily postavení této země mezi státy střední Evropy. V té době vládl Hornímu Slezsku vévoda Kazimír Piast VI., syn vévody Mečislava a jeden z nejvýznamnějších představitelů hornoslezské větve Piastovců. Byl to muž rozvážný a politicky prozíravý, který dobře chápal proměňující se poměry své doby.

O vévodovi Kazimírovi Piastovi VI.

Roku Páně 1327 složil věrnost českému králi Janu Lucemburskému a převedl Horní Slezsko pod ochranu Koruny české. Tímto aktem se slezská země stala součástí Českého království a byla pevně spojena s osudy zemí Koruny české na dlouhá staletí. Neznamenalo to však zánik slezské samostatnosti. Země si i nadále ponechala své vlastní zřízení, své zákony i zvláštní soudní pravomoci. Slezští vévodové zůstali dědičnými vládci svých držav a ve Vratislavi nadále působilo samostatné slezské biskupství, které pečovalo o duchovní správu celé země. Díky svému významu a postavení mezi slezskými knížaty stal se vévoda Kazimír nejvýše postaveným aristokratem Českého království. Král Jan Lucemburský mu proto svěřil mimořádnou důvěru a ustanovil jej svým zástupcem při správě království. Tak získal Kazimír postavení, jakého před ním dosáhl jen málokterý slezský vládce. Po smrti krále Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku roku Páně 1346 neztratil Kazimír vliv ani vážnost. Nadále pobýval na královském dvoře v Praze, kde po boku nového císaře Karla IV. Lucemburského zastával čestné postavení mezi předními pány říše. Do Prahy povolal také svého syna Přemysla I., aby jej uvedl do vysokých státních záležitostí a připravil jej na budoucí vládu. Otec i syn tak stáli po boku císaře Karla v době, kdy Praha rostla v jedno z nejvýznamnějších měst celé křesťanské Evropy.

O vévodkyni Eufemii, zvané Ofka

Neméně váženou osobou byla i Kazimírova manželka, vévodkyně Eufemie I. Piastovna, kterou současníci i pozdější generace často nazývali prostě Ofkou. Pocházela z mazovské větve rodu Piastovců a svým původem spojovala slezské vévody s dalšími významnými liniemi polského panovnického domu. Byla ženou vzdělanou, moudrou a mezi šlechtou velmi uznávanou. Když roku Páně 1358 vévoda Kazimír zemřel, zaujala vévodkyně Eufemie výjimečné postavení mezi dámami Českého království. Jako vdova po jednom z nejmocnějších slezských vévodů náležela k nejváženějším aristokratkám celé koruny. Na dvoře císaře Karla IV. se stala hofmistryní císařovny Elišky Pomořanské, poslední Karlovy manželky. Obě ženy byly navíc spojeny vzdálenými příbuzenskými svazky, a proto mezi nimi panovala vzájemná důvěra i úcta. Vévodkyně Ofka prožila dlouhá léta ve službách císařského dvora a stala se jednou z nejvýznamnějších žen své doby. Její jméno přežilo staletí nejen v kronikách, ale také v lidové paměti. Proto bývá dodnes s jistou dávkou laskavého humoru připomínána jako předobraz paní Ofky ze známého příběhu Noc na Karlštejně, který pozdější věky ztvárnily v divadelních hrách i hudebních dílech.

Tak vládl vévoda Kazimír VI. Piast, jenž připojil Slezsko ke Koruně české, avšak uchoval jeho starobylá práva a zemskou svébytnost. Za jeho časů vstoupili slezští Piastovci mezi nejvýznamnější rody Českého království a jejich hlas zazníval nejen v Opole, Těšíně a Fryštátě, nýbrž i v samotné Praze, po boku králů a císařů. Z tohoto období pak vzešla další slavná pokolení těšínsko-fryštátských vévodů, jejichž osudy budou dále zaznamenány v této kronice.

18. února léta Páně 2027: Sedm set let slezského Fryštátu v Zemích Koruny české

18. února léta Páně 1327, Opava:

"Otče, chci býti synem tvým," promluvil hornoslezský vévoda Kazimír Piast VI. ke svému novému pánu, římskému císaři Janu Lucemburskému. Poté vévoda poklekl po boku císařově, meč svůj položil na zem a uchopil ruce císařovy na znamení, že přichází beze zbraně a v pokoře. I pravil císař: "Povstaň, synu můj." A políbil jej na rty polibkem míru. Tímto skutkem převedl vévoda Kazimír Piast VI. svou zemi zpod koruny polské pod korunu českou. Zavázal se císaři věrností, radou i vojenskou pomocí v čase války. Císař pak na oplátku slíbil vévodovi ochranu trvalou a neochvějnou.

Dne 18. února 1327 byla sepsána a stvrzena smlouva lenní, v níž císař potvrzuje samostatnost Slezska s jeho vlastním svrchovaným vládcem, soudním tribunálem i biskupstvím. Vévoda naopak uznává dědičný nárok císařův na Slezsko pro případ, že by vymřel slezský panovnický rod Piastovců, což se naplnilo teprve o tři sta let později. Až do onoho času nestal se žádný císař svrchovaným vládcem Slezska, nýbrž nosili toliko lenní panovnický titul "Vévoda Slezský".

Vévoda Kazimír Piast VI. i jeho syn Přemysl Piast VII. dosáhli hodnosti českého místokrále, totiž zástupce císaře Jana Lucemburského, císaře Karla IV. Lucemburského a krále Václava IV. Lucemburského pro České království. Slezský rod Piastovců se tak stal nejvýše postavenou aristokracií českou a jedinou českou panovnickou dynastií.

Zmíněná lenní smlouva dochovala se až do dnešních dnů v původním znění a jest uložena v Národním archivu v Praze. Notářsky byla tato smlouva potvrzena dne 30. srpna 1386 ve Fryštátě.

Když pak vévoda odevzdal slezskou standartu císaři, byl celý slavnostní obřad dovršen a ukončen.

Ze země Vévodství Horní Slezsko na území českém zůstaly již toliko kraje a okresy Jablunkov, Frýdek, Těšín, Karviná-Fryštát, Bohumín, Slezská Ostrava a Hlučín. Kraj Jesenický náležel zemi Vévodství Dolní Slezsko, kdežto Opavsko a Krnovsko připojily se k Hornímu Slezsku až v století sedmnáctém.

Na věčnou paměť dne, kdy Fryštát a Slezsko počalo vstoupiti mezi země Koruny české.

O vévodovi Přemyslu Piastovi VII., Vicekráli českém

Ve druhé polovině čtrnáctého věku vynikl mezi všemi slezskými Piastovci muž mimořádné moudrosti, diplomatické obratnosti a státnické prozíravosti, totiž vévoda Přemysl Piast VII., syn vévody Kazimíra Piasta VI. Za jeho vlády dosáhl rod těšínsko-fryštátských Piastovců takového významu, jakého se předtím nedostalo žádnému jinému slezskému vévodovi.

Přemysl se narodil roku 1332 a již od mládí byl vychováván k vysokým státním úřadům. Díky svým schopnostem si získal plnou důvěru císaře Karla IV. Lucemburského, jenž jej povolal mezi své nejbližší rádce a svěřoval mu úkoly nejvyšší důležitosti. Vévoda zastupoval císaře na říšských sněmech, panovnických kongresech i diplomatických jednáních. Doprovázel jej do Norimberku, Řezna, Prahy, Avignonu i Vratislavi a byl pokládán za jednu z nejvlivnějších osobností českého i říšského dvora. V letech 1357 až 1361 mu bylo svěřeno rovněž vedení dvorního soudnictví, čímž se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů správy Českého království. Roku 1357 se účastnil císařova tažení proti dolnobavorským vévodům a doprovázel Karla také při jeho cestách po Itálii. Císař si na věrnosti a schopnostech slezského vévody natolik zakládal, že se bez jeho rad jen stěží obešel. Když byl roku 1361 pokřtěn císařův syn Václav, budoucí český král, náležel Přemysl mezi nejvýznamnější hosty slavnosti. O dva roky později se účastnil i korunovace mladého prince českým králem.

Po této události svěřil císař Karlův syn do značné míry svou výchovu a politické vedení právě vévodovi Přemyslovi. Nebylo to nic překvapivého, neboť matkou mladého Václava byla slezská Piastovna Anna Svídnická, a obě rodiny tak spojovalo příbuzenství i dlouholetá politická spolupráce.

O diplomatických službách pro císařský rod

Vévoda Přemysl vykonával ve službách Lucemburků četná diplomatická poslání. Císař jej vysílal na evropské dvory, aby hájil zájmy českého království a vyjednával jménem Koruny české. Roku 1372 mu bylo svěřeno zvláště důležité poslání. Měl pomoci sjednat dynastické spojení mezi Lucemburky a uherským královským domem z Anjou. Při svém jednání v Uhrách vybral pro císařova syna Zikmunda Lucemburského za budoucí manželku princeznu Marii Uherskou, dceru krále Ludvíka I. Velikého. Toto spojení později významně ovlivnilo dějiny celé střední Evropy. Po smrti císaře Karla IV. roku 1378 se stal Přemysl jedním z nejbližších rádců mladého českého krále Václava IV.. Nezkušený panovník mu důvěřoval natolik, že jej pověřoval zastupováním v zahraničí i správou významných státních záležitostí. Vévoda vykonával úřad dvorského soudce, zastával funkci říšského vikáře a v době královy nepřítomnosti spravoval České království jako místodržící a vicekrál. Tak vysokého postavení nedosáhl před ním žádný jiný slezský Piastovec.

O princezně Anně Lucemburské a spojení s Anglií

Mezi největší úspěchy vévodovy diplomacie náleželo vyjednání sňatku české princezny Anny Lucemburské s anglickým králem Richardem II. Když roku 1381 dorazilo české poselstvo do Anglie, podařilo se Přemyslovi úspěšně dovršit jednání, která otevřela nové spojenectví mezi českým a anglickým dvorem. Této příležitosti využil rovněž ve prospěch vlastního rodu. Jeho dcera, slezská princezna Markéta Piastovna, byla provdána za anglického šlechtice Simona Felbrigga, příslušníka králova dvora a jednoho z předních mužů království. Princezna Markéta následovala Annu Lucemburskou do Anglie a stala se jednou z mála slezských šlechtičen, které trvale vstoupily do anglického aristokratického prostředí.

O Fryštátu za vlády vévody Přemysla

Právě za vlády Přemysla dosáhl Fryštát mimořádného významu v dějinách slezských Piastovců. Písemné prameny dokládají, že vévoda zde pobýval opakovaně v osmdesátých letech čtrnáctého století. Fryštátský zámek se tehdy stal jednou z jeho oblíbených rezidencí a vedle Těšína náležel k nejvýznamnějším sídlům jeho vlády. Dne 30. srpna roku 1386 nechal Přemysl právě ve Fryštátě notářsky potvrdit lenní smlouvu uzavřenou roku 1327 mezi jeho otcem Kazimírem a králem Janem Lucemburským. Tím znovu stvrdil příslušnost Horního Slezska ke Koruně české. Listinu tehdy ověřil fryštátský notář Hanko Greifwald, jehož jméno se díky této události dochovalo do dnešních časů. Lze soudit, že vévoda ve Fryštátě určitou dobu skutečně sídlil, zatímco těšínský hrad procházel úpravami a přestavbou.

O spojenectví s Jagellonci a posledních letech vlády

Roku 1394 navázal vévoda Přemysl přátelské styky s polským králem Vladislavem II. Jagellem. Tím položil základ budoucímu sbližování rodu Piastovců a Jagellonců, které později významně ovlivnilo dějiny střední Evropy. Po roce 1396 se však začal stále více vzdalovat aktivní evropské politice. Trápila jej těžká nemoc nohou, která mu znesnadňovala pohyb natolik, že byl často přenášen v nosítkách. Odtud vznikla jeho známá přezdívka Přemysl Nošák. Král Václav IV., vědom si jeho dlouholeté věrnosti a zásluh, jej odměnil novými državami včetně území kolem města Střelína. Přestože jej nemoc stále více omezovala, nepřestal pečovat o bezpečnost a rozvoj Slezska. Bojoval proti loupeživým výpravám na slezsko-moravských a slezsko-polských hranicích a podporoval obranu země. Roku 1402 se ve Vratislavi zúčastnil sněmu slezských vévodů, na němž vznikl Všeslezský obranný svaz, jehož cílem bylo chránit zemi před vnějšími i vnitřními nepřáteli.

O manželství a rodině

Roku 1360 pojal Přemysl za manželku slezskou princeznu Alžbětu Piastovnu z Bytomi, která pocházela z příbuzné větve rodu Piastovců. Z tohoto manželství vzešli synové Přemysl mladší a Boleslav a dcery Markéta a Anna. Vévodkyně Alžběta zemřela roku 1374 a kronikáři se domnívají, že její smrt souvisela s porodem nejmladší dcery Anny. Její odchod byl pro vévodu citelnou ztrátou, avšak nezabránil mu dále vykonávat rozsáhlé povinnosti ve službách české koruny.

Největší bolest však vévodu zastihla na sklonku života. Roku 1406 byl na cestě mezi Hlivicemi a Těšínem zákeřně přepaden a zavražděn jeho nejstarší syn Přemysl mladší, který byl považován za budoucí hlavu celého rodu. Za objednavatele vraždy bývá označován ratibořský vévoda Jan II. Železný. Vražda otřásla celým Slezskem a vyvolala mezi šlechtou veliké pobouření. Staří kronikáři popisují, že pachatelé byli následně dopadeni a tvrdě potrestáni. Zprávy o vykonaném trestu patří k nejtemnějším kapitolám slezských dějin a svědčí o tom, jak hluboce tragédie zasáhla vévodu i jeho zemi.

Po těchto událostech převedl Přemysl část dědictví na svého mladšího syna Boleslava. Rodinné vztahy však zkomplikoval Boleslavův sňatek se sestrou Jana Železného. Teprve roku 1407 došlo mezi oběma větvemi rodu k usmíření a uzavření míru.

O smrti vévody Přemysla Nošáka

Poslední léta svého života strávil vévoda ve službách míru mezi panovníky střední Evropy. Ještě krátce před svou smrtí se účastnil jednání mezi polským králem Vladislavem Jagellem a Řádem německých rytířů. Dne 23. května roku Páně 1410 ukončil svou životní pouť v Těšíně ve věku sedmdesáti osmi let.

Kronikář Jan Długosz o něm napsal:

"Dne 23. května zemřel Přemysl starší, muž rozumný, schopný a vážený, který byl po mnoho let pro nemoc nucen býti nošen v nosítkách. Po četných jednáních o smíru mezi králem Vladislavem a řádem německých rytířů navrátil se z Prus a zemřel v Těšíně."

Jeho ostatky byly uloženy v dominikánském klášteře v Těšíně, kde jeho náhrobní tumba připomíná tohoto výjimečného vládce dodnes.Po jeho smrti převzal vládu jeho syn, vévoda Boleslav Piast VIII.

Tak skončila životní dráha muže, který z Fryštátu a Těšína učinil jedno z politických center Slezska, sloužil dvěma českým králům, vyjednával s císaři, králi a papeži a stal se bezpochyby nejvýznamnějším diplomatem, jakého rod slezských Piastovců kdy zrodil.

O spojenectví s Jagellonským domem a vzestupu slezského dvora ke královské nádheře

O vévodovi Boleslavovi Piastovi VIII.

Po smrti slavného vévody Přemysla Piasta VII. Nošáka roku Páně 1410 ujmul se vlády nad zemí těšínskou a fryštátskou jeho syn, vévoda Boleslav Piast VIII. Již za života svého otce byl připravován k panování a od mládí poznával správu země i povinnosti knížecího stavu. Zatímco však jeho otec zasvětil svůj život vysoké evropské politice a službě Lucemburkům, Boleslav obrátil svou pozornost především k upevnění moci svého rodu ve Slezsku a k rozvíjení spojenectví s rodem Jagellonským. Toto spojenectví bylo stvrzeno roku Páně 1412, kdy se dne 26. listopadu oženil s vévodkyní Eufemií II. Mazovskou, neteří polsko-litevského krále Vladislava II. Jagella. Tímto sňatkem vstoupil těšínsko-fryštátský rod Piastovců do ještě užšího svazku s jedním z nejmocnějších panovnických rodů Evropy. Kronikář Jan Długosz o vévodkyni napsal, že byla "nejkrásnější ženou své doby". O samotném vévodském páru pak uvádí, že byli "manžely vzácné krásy", a chválí rovněž mimořádný vzhled i urozené vystupování jejich potomků. Ačkoli měl sňatek především politický význam, nelze vyloučiti, že mezi oběma manžely vzniklo i upřímné citové pouto. Eufemie se totiž brzy stala nejen manželkou vévody, nýbrž také jednou z nejvýznamnějších osobností slezských dějin.

O válce s Řádem německých rytířů

Věrnost Jagelloncům prokázal vévoda již roku Páně 1414. Dne 29. června vytáhl se svým slezským vojskem na pomoc králi Vladislavovi Jagellovi v tažení proti Řádu německých rytířů, známém jako Hladomorová válka.

Kronikář Długosz o velikosti královského vojska zapsal:

"Po překročení Visly dorazil král ve čtyřech pochodech do nepřátelské země, kde začaly býti shromažďovány jednotky. Byla tam armáda tak veliká a mocná, že ani dříve ani později neměl král vojsko tak početné, neboť nikde nebylo pole dostatečně rozlehlé, aby pojalo celý tábor."

Účast slezských oddílů na tomto tažení byla důkazem úzkého spojení těšínsko-fryštátských Piastovců s jagellonským dvorem.

O husitských válkách a obraně Slezska

Po smrti českého krále Václava IV. Lucemburského roku 1419 nastaly v zemích Koruny české neklidné časy. Moci se ujal jeho bratr, uherský král Zikmund Lucemburský, jenž spravoval své rozsáhlé državy převážně z Uher. České země následně zachvátily náboženské i politické otřesy a vypukly husitské války. Slezsko tehdy stálo převážně na straně katolických vévodů. Dne 18. září 1421 vytvořili slezští vévodové společný protihusitský svaz, na což husitská vojska odpověděla opakovanými vpády na slezské území. Města byla nucena hájit se vlastními silami. Vedle vévodských vojsk bránili hradby měšťané, venkovský lid a podle dobových zpráv také ženy, starci i mládež. Přesto se vévodovi Boleslavovi podařilo udržet většinu svých držav uchráněnou před válečným zpustošením. Vedením trpělivých jednání a rozumnou diplomacií zabránil tomu, aby Těšín, Fryštát a další vévodská města postihl osud jiných slezských sídel, která byla během válek vypálena nebo vypleněna.

O vévodkyni Eufemii II., první slezské panovnici

Po smrti vévody Boleslava roku Páně 1431 nastala v dějinách slezských Piastovců nová epocha.

Vdova po zesnulém vévodovi, Eufemie II. Piastovna, převzala vládu nad rozsáhlými državami svého rodu. Přestože ve Slezsku nebylo zvykem, aby žena vládla za již dospělé syny, dokázala během několika let, že panovnické nadání není výsadou mužů. Princezna pocházela z mimořádně urozeného rodu. Byla dcerou mazovského knížete Siemovita IV. a vnučkou litevského velkoknížete Algirdase. Zároveň byla neteří krále Vladislava Jagella. Jako svatební dar obdržela Fryštátský zámek, který si natolik oblíbila, že po smrti svého manžela právě sem přenesla hlavní sídlo vlády. Tím započala nejhonosnější kapitola raných dějin Fryštátu. Vévodkyně zde vytvořila dvůr organizovaný podle vzoru královských dvorů Jagellonců. Zavedla přísnou etiketu, propracovaný ceremoniál a způsob reprezentace nevídaný v ostatních slezských vévodstvích.

Fryštát se za její vlády stal hlavním sídlem dynastie a nejvýznamnějším panovnickým dvorem Horního Slezska.

O dětech vévodkyně Eufemie a centralizaci její vlády prostřednictvím synů

Na fryštátském dvoře vychovala své čtyři syny:

• prince Václava,
• prince Přemyslava,
• prince Vladislava,
• prince Boleslava mladšího, a dceru princeznu Alexandru.

Jan Długosz o jejích synech napsal, že vynikali vznešeným vystupováním, výtečnou výchovou a nádherným oděvem, kterým budili obdiv na všech evropských dvorech.

Vévodkyně Eufemie dobře chápala slabinu slezského státu. Od dob rozdělení Polska roku 1138 bylo totiž zvykem dělit vévodství mezi všechny syny. Tím vznikala stále menší knížectví, která mezi sebou často soupeřila a někdy vedla i otevřené války. Eufemie se proto pokusila zavést nový způsob správy inspirovaný Jagellonci. Roku 1442 rozdělila synům jednotlivé úděly od Hlohova až po Osvětim, avšak skutečnou moc si ponechala ve svých rukou. Synové mohli zemi spravovat jejím jménem, nesměli však bez jejího souhlasu činiti zásadní rozhodnutí.

Tak vznikla neobvyklá forma vlády, v níž byl Fryštát skutečným centrem moci pro značnou část Horního Slezska.

Eufemie vedla aktivní politiku nejen doma, ale i za hranicemi. Roku 1438 prostřednictvím svého syna Václava dosáhla vítězství v konfliktu u Vojkovic a posléze jej provdala za vévodkyni Alžbětu Hohenzollern. Syna Vladislava vyslala do Hlohova, kde jej roku 1444 spojila s rodem hrabat z Cilly. Po prodeji území Sievieře krakovským biskupům roku 1443 vznikly nové spory mezi hornoslezskými vévody a Polskem. Eufemie však své odpůrce nakonec přiměla k jednání. Dne 4. února 1447 uzavřel její nejmladší syn Boleslav z pověření své matky mírovou smlouvu mezi Polskem a hornoslezskými vévody, která upravovala hranice i výkon soudní moci.

Tím byl na řadu let zajištěn pokoj na severních hranicích Slezska.

Jedinou dceru, princeznu Alexandru Piastovnu, provdala Eufemie za uherského magnáta Vladislava Garaie. Skrze jejich potomstvo pronikla krev těšínsko-fryštátských Piastovců do dalších významných evropských rodů. Také její syn Přemyslav zanechal významné potomstvo. Jeho dcera Hedvika Těšínská se stala matkou uherské dynastie Zápolských a prostřednictvím svých potomků vstoupila do rodokmenů mnoha evropských panovnických domů.

O smrti vévodkyně Eufemie

Dne 25. června roku 1447 se všichni její synové účastnili korunovace polského krále Kazimíra IV. Jagellonského v Krakově. Téhož roku navázal princ Boleslav mladší mimořádně úzké vztahy s jagellonským dvorem a bylo dohodnuto jeho manželství s princeznou Annou Bělskou, příslušnicí okruhu jagellonské rodiny. Než však mohlo být toto spojení plně rozvinuto, zasáhla rod smutná událost. Dne 18. září roku Páně 1447 zemřela ve Fryštátě vévodkyně Eufemie II., žena, která po šestnáct let stála v čele významné části Slezska a pozvedla Fryštát mezi nejvýznamnější rezidence své doby. Po její smrti se její synové osamostatnili a vládli každý ve svém údělu podle vlastního uvážení. Tím skončila éra centralizované vlády z Fryštátu.

Památka Eufemie však zůstala živá. Byla první ženou, která ve Slezsku vykonávala tak rozsáhlou a skutečnou panovnickou moc. Prokázala, že žena může býti nejen ochránkyní rodu, nýbrž i schopnou státnicí, diplomatkou a budovatelkou. Za její vlády dosáhl fryštátský dvůr okázalosti srovnatelné s dvory královskými a právě tehdy započala ona slavná královská doba těšínsko-fryštátských Piastovců, která měla v následujících generacích dosáhnout svého vrcholu.

O vévodovi Boleslavovi Piastovi IX. a vzestupu Fryštátu mezi vévodská sídla

Na honosném fryštátském sídle, které po šestnáct let zvelebovala a z něhož vládla slavná vévodkyně Eufemie II., zůstal po její vůli nejmladší z jejích synů, princ Boleslav mladší. Po smrti své matky se stal pánem fryštátského údělu a pokračovatelem jejího díla.

Kronikář Jan Długosz o něm zanechal pozoruhodnou zmínku, když napsal, že vévoda:

"Prosil Boha, aby mu dovolil žíti tak dlouho, až spatří návrat Slezska pod vládu polského krále a jeho opětovné spojení s Polským královstvím pod jedním žezlem."

Tato slova dobře vystihují smýšlení fryštátského knížete. Na rozdíl od mnoha svých předků neviděl budoucnost Slezska v těsném spojení s českými zeměmi. Po smrti vévody Přemysla Piasta VII. a zejména po odchodu Lucemburků z Prahy panovalo mezi Slezskem a Českým královstvím stále větší napětí. Husitské války pak tento rozpor ještě prohloubily. Boleslav proto navázal na politiku své matky i děda a nadále podporoval polské krále z rodu Jagellonců, s nimiž jej spojovaly nejen politické zájmy, ale i rodové svazky. Roku Páně 1447 povýšil Fryštát mezi přední rezidenční města slezských vévodů a udělil mu další významná práva a výsady. Téhož roku založil také zámecký pivovar, který se stal součástí hospodářské prosperity města a jehož tradice přetrvala až do pozdějších dob.

O sňatku s vévodkyní Annou Bělskou a pokračování domu slezských Piastovců

Dne 30. června léta Páně 1448 byla uzavřena okázalá svatba vévody Boleslava s urozenou princeznou Annou Bělskou. Slavnosti se konaly za přítomnosti mnoha šlechticů a rytířů a byly doprovázeny turnaji, hostinami a dvorskými obřady, jaké příslušely významu obou rodů. Vévodkyně Anna pocházela z knížecího rodu, jehož kořeny sahaly ke gdymínovským vládcům Litvy. Prostřednictvím své rodiny byla spřízněna s rodem Jagellonským a náležela k okruhu nejvznešenějších princezen severovýchodní Evropy. Byla sestřenicí polského krále Kazimíra IV. Jagellonského a příbuznou královny Sofie Holšanské, manželky krále Vladislava II. Jagella. Současníci ji popisovali jako ženu hluboce zbožnou, laskavou a soucitnou, která se těšila úctě šlechty i lidu.

Roku Páně 1449 se vévodskému páru ve Fryštátě narodil prvorozený syn a dědic rodu, princ Kazimír. Po něm přišly na svět jeho sestry Barbora a Žofie. Jména Kazimír a Žofie nebyla zvolena náhodně. Děti byly pokřtěny podle polského krále Kazimíra IV. a jeho choti, kteří patřili mezi jejich kmotry. Tím bylo znovu potvrzeno výjimečné postavení fryštátské větve Piastovců mezi rody střední Evropy. Roku 1449 byl vévoda Boleslav povolán jako rozhodce při sporu mezi polským králem a českou šlechtou. Jednání skončila smírným vyřešením rozporů, což dále zvýšilo vážnost fryštátského panovníka. Po narození syna Kazimíra vstoupil Boleslav jako Piast IX. do posloupnosti hlavní rodové linie a centrum dynastie se ještě výrazněji přesunulo do Fryštátu.

O předčasné smrti vévody Boleslava

Osud však nedopřál mladému vévodovi dlouhá léta vlády.

Dne 4. října roku Páně 1452 zemřel za dosud neobjasněných okolností, pravděpodobně krátce po narození své nejmladší dcery Žofie. Byl prvním z Eufemiiných synů, který odešel z tohoto světa, a jeho smrt vyvolala ve Slezsku veliký zármutek. Podle tradice mohl být jako první fryštátský vévoda uložen k odpočinku v zámeckém kostele ve Fryštátě, jenž tehdy sloužil jako duchovní centrum knížecí rezidence. Po jeho smrti převzala správu fryštátského údělu jeho manželka Anna jako vévodkyně-vdova.

O vládě vévodkyně Anny a výchově budoucího vládce

Vévodkyně Anna se ukázala být stejně schopnou panovnicí, jako byla její tchyně Eufemie. Roku 1454 hostila ve Fryštátě průvod arcivévodkyně Alžběty Habsburské, která putovala do Krakova ke sňatku s králem Kazimírem IV. Jagellonským. Tím se fryštátský dvůr opět na čas stal jedním z center evropské politiky. Od roku 1460 začala vévodkyně zasvěcovat svého jedenáctiletého syna Kazimíra do umění vlády. O pět let později převzal mladý princ správu svého dědictví a stal se pánem fryštátského údělu. Anna se však veřejného života nevzdala. Nadále vládla po boku svého syna jako vévodkyně-matka a zůstávala jednou z nejvlivnějších žen Slezska.

O posledních letech vévodkyně Anny

Vévodkyně Anna zůstala ve Fryštátě i po synově přesídlení do Těšína. Nadále rozvíjela zdejší dvůr, který si uchoval pověst nejhonosnějšího sídla v celém Slezsku, a pečovala o zvelebení města. Roku 1480 dala vybudovat městské lázně, čímž přispěla k rozvoji Fryštátu i k pohodlí jeho obyvatel. Její syn Kazimír jí po celý život prokazoval mimořádnou úctu. Důvěřoval jejím radám, svěřoval jí správu země během svých cest a pokládal ji za nejdůležitější osobu svého života. Když roku Páně 1490 zemřela, uspořádal jí již jako vicekrál a nejmocnější slezský vévoda velkolepý pohřeb hodný jejího postavení. Podle tradice byla uložena k odpočinku ve fryštátském zámeckém kostele, jehož stěny dodnes zdobí gotické malby svaté Kateřiny a svaté Barbory, vzniklé v době její vlády a připomínající slavnou epochu fryštátského dvora.

Tak skončila životní pouť vévodkyně Anny, ženy zbožné, moudré a spravedlivé, která po smrti svého manžela uchovala moc a význam fryštátského rodu. Za její vlády se Fryštát stal nejen sídlem vévodů, ale skutečným srdcem slezské monarchie, odkud se rod Piastovců připravoval vstoupit do svého nejzářivějšího období.

Kde odpočívají slezští panovníci z Fryštátu?

Hroby slezských knížat a vévod, kteří sídlili ve Fryštátě, až po dnešní dny nalezeny nebyly a jejich místo odpočinku zůstává zahaleno tajemstvím. Vévodské archivy totiž vícekráte lehly popelem, a tak se písemná svědectví o pohřebištích nedochovala. Za nejpravděpodobnější se pokládá, že tito panovníci byli pochováni při Jižní kapli zámeckého kostela ve Fryštátě, anebo spíše přímo v chrámu samotném, kde se nachází několik uzavřených, nepřístupných a neznámých hrobek, o nichž se zmiňují popisy z věku devatenáctého.

Zámecký kostel budován byl od sklonku století třináctého až do počátku století sedmnáctého. Roku 1620 byl chrám vyrabován Jiřím Krnovským a v letech 1640 až 1642 také vojsky dánskými a švédskými. Tehdy byly vydrancovány i veškeré hroby nacházející se u Jižní kaple.

Přesto však Fryštát dosud ukrývá množství pokladů z dob slezských Piastovců, které stále očekávají své nové objevení. Naposledy se tak stalo na přelomu let 2010 a 2011, kdy byly při restaurátorských pracích v Zámecké severní kapli odhaleny gotické fresky pocházející z doby kolem roku 1450. Roku 2018 pak probíhal archeologický průzkum nově objeveného sklepení z období mezi stoletím třináctým a šestnáctým. Podzemí Fryštátu zůstává dosud jen zčásti probádané a mnohá jeho tajemství jsou stále skryta lidským očím. Jisto však jest, že se zde nacházejí původní pivovarské chodby z věků patnáctého a šestnáctého.

Co skrývají ve svých temnotách? Jaké památky po slezských Piastovcích dosud čekají, až budou opět spatřeny světlem dne?

O Kazimíru Velikém, vicekráli Slezska a nejmocnějším z rodu Piastovského

Na sklonku patnáctého a v prvních desetiletích šestnáctého věku dosáhla moc těšínsko-fryštátských Piastovců svého vrcholu. Tehdy vládl slavný vévoda Kazimír Piast X., jehož současníci i pozdější generace nazývali Velikým, Věčným vévodou a též Králem Slezským. Za jeho vlády dosáhlo Slezsko takového hospodářského rozkvětu, politického významu a vnitřní jednoty, jaké nepoznalo ani předtím, ani po něm.

Kazimír se narodil roku Páně 1449 na zámku ve Fryštátě jako prvorozený syn vévody Boleslava Piasta IX. a vévodkyně Anny Bělské. Již od útlého mládí bylo zřejmé, že jest určen k vysokým úkolům. Po smrti svého otce byl roku 1460 přizván svou matkou ke spoluvládě, ačkoli tehdy čítal teprve jedenáct let. Ve Fryštátě procházel vzděláním hodným budoucího vládce. Byl vychováván v rytířských ctnostech, mezi nimiž byly spravedlnost, statečnost, umírněnost, zbožnost, čest, štědrost a úcta k bližnímu. Vévodkyně Anna dbala rovněž na to, aby její syn uměl projevovat soucit slabým a potřebným, neboť podle jejího přesvědčení nemohl býti dobrým panovníkem ten, kdo neumí chápat starosti svého lidu. Vedle válečnického umění se učil také dvorskému chování, hudbě, tanci, cizím jazykům a řečnickému umění. Již od dětských let jezdil na koni, cvičil se v boji se zbraněmi a účastnil se rytířských her. Když dosáhl čtrnáctého roku života, stal se panošem a začal pod vedením zkušených rytířů získávat první skutečné zkušenosti se službou zbraně. Jeho vychovatelé jej učili nejen umění vítězit, ale i umění vládnout. A právě v tom spočívala budoucí Kazimírova velikost.

O spojení slezských držav a vzestupu rodu

Samostatné vlády se Kazimír ujal roku Páně 1465, když po smrti svého strýce Vladislava převzal také vzdálené hlohovské državy. Již jako mladík projevoval mimořádné politické nadání. Dokázal spojovat znepřátelené strany, získávat spojence a chránit zájmy svého rodu s neobyčejnou rozhodností. Proto bývá mnohými pokládán za nejvýznamnějšího panovníka v téměř šestisetleté historii slezských Piastovců. Roku Páně 1471 procházel Fryštátem slavný průvod mladého českého krále Vladislava II. Jagellonského, jenž cestoval z Krakova do Prahy ke své korunovaci. Vévoda Kazimír tehdy přijal královu družinu ve svém rodném zámku a uspořádal na její počest velkolepé slavnosti. Konaly se hostiny, rytířské hry a turnaje, kterých se vévoda osobně účastnil. Poté provázel královský průvod dále do Prahy jako jeden z nejvýše postavených aristokratů zemí Koruny české.

Tak začalo přátelství mezi Kazimírem a Jagellonským rodem, které mělo zásadně ovlivnit další dějiny Slezska.

O sjednocení Horního Slezska

Po smrti svých strýců zdědil Kazimír postupně veškeré hlavní državy jejich větví. Když roku Páně 1477 zemřel poslední z nich, vévoda Přemyslav, přešla na Kazimíra většina těšínských držav a hlavní rodová linie se opět sjednotila pod jediným vládcem. Ačkoli z politických důvodů přesunul své formální sídlo do Těšína, Fryštát nikdy neopustil. Právě zde se nadále konaly nejokázalejší slavnosti, přijímaly se významné návštěvy a vznikala mnohá rozhodnutí, která určovala osud celé země. Fryštát tak zůstal skutečným srdcem jeho vlády.

O princezně Hedvice a Měděné stezce

K nejvýznamnějším osobám Kazimírova dvora patřila také jeho sestřenice, princezna Hedvika Piastovna, dcera vévody Přemyslava. Po smrti svého otce byla pravděpodobně vychovávána na fryštátském dvoře pod dohledem vévodkyně Anny. Roku 1486 ji Kazimír provdal za uherského magnáta Štěpána Zápolského, čímž vzniklo jedno z nejvýznamnějších dynastických spojení své doby. Z tohoto manželství pocházel pozdější uherský král Jan Zápolský i další předkové významných evropských panovnických rodů. Kazimír a Hedvika zároveň podporovali obchod mezi Horními Uhrami a Slezskem. Koncem století byla dokončena obchodní cesta vedoucí od báňských měst přes Jablunkovský průsmyk do Těšína a dále přes Fryštát, Hlučín a Opavu do nitra Slezska. Tato významná komunikace byla známá jako Měděná stezka a po dlouhá desetiletí patřila mezi nejdůležitější obchodní trasy regionu.

n a v š t i v   z á m e k   F r y š t á t   v   K a r v i n é,   r o d i š t ě   a   s í d l o   s l e z s k é h o   v i c e k r á l e   K a z i m í r a

O manželství vévody Kazimíra a zajištění pokračování rodu

Když moc a sláva vévody Kazimíra Piasta X., zvaného Veliký, rostly po celém Slezsku, dbal tento moudrý panovník také o budoucnost svého rodu.

Roku Páně 1478 pojal za manželku vznešenou Johanu z Poděbrad, vnučku českého krále Jiřího z Poděbrad. Tímto sňatkem byly spojeny dva významné rody zemí Koruny české, Piastovci a Poděbradové. Zdá se však, že vévodkyně Johana stála spíše v ústraní velké politiky a své hlavní poslání nalezla v zachování dynastie. Po většinu let pobývala v okruhu dvora vévodkyně-matky Anny ve Fryštátě, kde pravděpodobně vychovávala své děti pod dohledem jednoho z nejvznešenějších ženských dvorů tehdejšího Slezska.

Z manželství vzešli dva synové: princ Fridrich (1480–1507) a princ Václav (1488–1524). Oba princové vyrůstali ve fryštátském prostředí, kde pokračovala tradice výchovy zavedená již vévodkyní Eufemií II. a vévodkyní Annou. Po smrti vévodkyně Anny roku 1490 se Johana patrně přestěhovala do Těšína, kam s sebou přenesla část svého dvora. Zde pečovala také o svého otce, knížete Viktorína z Poděbrad, kterému vévoda Kazimír umožnil dožít v bezpečí těšínské rezidence.

Roku 1496 však Johana zemřela a vicekrál Kazimír se již nikdy znovu neoženil. Vicekrál Kazimír připravoval oba syny k odlišným úlohám. Starší syn Fridrich byl předurčen k vysokému postavení v církvi. Kazimír jej opakovaně podporoval ve snaze získat významné postavení ve vratislavské diecézi. Tím chtěl posílit vliv svého rodu také v církevních záležitostech. Takový postup se však nesetkával s přízní církevních hodnostářů a mnohdy vyvolával ostré spory, neboť vicekrál dlouhodobě usiloval o omezení politického vlivu církve ve Slezsku. Naopak mladší syn Václav byl již od mládí připravován k převzetí světské vlády. Roku Páně 1508 jej Kazimír přizval ke spoluvládě a v listopadu roku 1518 jej v Těšíně oženil s urozenou Annou Hohenzollernskou, vnučkou polského krále Kazimíra IV. Jagellonského a příbuznou předních dynastií střední Evropy.

Tím byly znovu upevněny svazky mezi slezskými Piastovci, Jagellonci a rodem Hohenzollernů.

Osud však dopřál Kazimírovi slávu, nikoli rodinné štěstí. Nejprve zemřel jeho starší syn Fridrich. Poté roku 1524 nečekaně zemřel i mladší syn Václav Piast XI., který byl určen za dědice všech Kazimírových držav. Krátce nato se však narodil Václavův syn Václav Adam, který přišel na svět již po smrti svého otce. Tak se stal novou nadějí celého rodu. Vicekrál, stižen ztrátou obou synů, vyhledával stále častěji samotu ve Fryštátě. Dlouhé hodiny trávil v okolí svých rybníků a lesů, kde nacházel klid od starostí vladařského života. Roku 1525 sepsal na Fryštátském zámku svou závěť a jako dědice celé dynastie určil právě malého prince Václava Adama. Aby zajistil budoucnost svého rodu, zaslíbil jej již v útlém věku Marii z Pernštejna. Současně ustanovil budoucím ochráncem svého vnuka a správcem země moravského hejtmana Jana IV. z Pernštejna, jednoho z nejbohatších a nejmocnějších šlechticů střední Evropy. 

O Kazimírově vládě a jeho záměru sjednotit Slezsko

Vicekrál Kazimír nepovažoval Slezsko za pouhý soubor jednotlivých vévodství. Jeho cílem bylo vytvořit pevně spravovaný celek s jednotnou politikou, jednotným hospodářstvím a silnou panovnickou mocí. Tím navazoval na dílo své babičky, vévodkyně Eufemie II., která jako první zavedla ve Slezsku centralizovanější způsob vlády. Ve stejné době podporoval kolonizaci horských oblastí přistěhovalci z Valašska. Tito osadníci postupně osidlovali horské kraje Beskyd a položili základy společenství, jehož potomci jsou dodnes známi jako Gorolé. Ačkoli vládl pevnou rukou, dbal vicekrál na hospodářský rozvoj země i na bezpečnost obchodních cest. Díky tomu zůstávalo Slezsko během jeho vlády jednou z nejstabilnějších oblastí střední Evropy.

O Kazimírovi jako vicekráli Slezska a hospodářském rozkvětu země

Po smrti krále Matyáše Korvína se Slezsko navrátilo pod vládu českého krále Vladislava II. Jagellonského. Ten roku 1490 svěřil Kazimírovi nejvyšší správu celé země. Od těch časů vystupoval Kazimír jako nejvyšší zemský hejtman, guvernér a vicekrál Slezska, zastupující českého krále ve všech důležitých záležitostech. Protože se Vladislav většinu času zdržoval v Uhrách, spočívala každodenní správa země právě na Kazimírových bedrech. Vévoda vykonával tuto moc s mimořádnou důsledností. Předsedal zemským sněmům, rozhodoval významné spory mezi vévody a dbal na zachování pořádku.

Kazimír byl vládcem přísným, avšak nesmírně schopným. Dobře chápal, že síla země nespočívá pouze ve vojsku, nýbrž především v bohatství měst, obchodních cest a pracovitosti obyvatel. Proto podporoval zakládání trhů, rozvoj řemesel, svobodný obchod a zvelebování měst. Nechal budovat rybníky, uděloval nová privilegia a podporoval soukromé podnikání. Městům darovával pozemky potřebné k jejich dalšímu růstu. Za jeho vlády náleželo Slezsko mezi nejbohatší oblasti střední Evropy a mnohá slezská města prožívala období nebývalého rozkvětu. Roku Páně 1473 založil ve Fryštátě velikonoční trhy, které se staly významnou obchodní událostí celého kraje a jejichž tradice přetrvala po staletí.

Není proto divu, že jej současníci začali nazývat Králem Slezským, třebaže nikdy nenosil královskou korunu.

O Kazimírových válkách a atentátu v Nyse

Ani vláda Kazimírova nebyla prostá válek. Dlouhá léta vedl spory o své dědičné nároky na Hlohovsko. Roku Páně 1478 shromáždil ve Fryštátě značné vojsko a vytáhl proti vojskům braniborského markraběte. Bitva skončila neúspěchem a vévoda se vrátil s těžkými ztrátami. Ještě tvrdší byly boje o hlohovský hrad. Roku 1480 jej obléhal vévoda Jan II. Zaháňský a po dlouhém obléhání padla pevnost do jeho rukou. Spor o Hlohovsko pokračoval ještě mnoho let a zasahovali do něj také král Vladislav II. Jagellonský a uherský král Matyáš Korvín. Teprve roku 1490 získal Kazimír správu území a roku 1506 je natrvalo připojil ke svým državám.

Roku Páně 1493 vytáhl Kazimír jménem krále Vladislava proti přívržencům zesnulého Matyáše Korvína, kteří se zmocnili města a hradu Bolkova. Po šestinedělním obléhání byla pevnost dobyta a navrácena pod královskou vládu. Tento úspěch ještě posílil Kazimírův vliv a ukázal, že zůstává nejen schopným politikem, ale i zkušeným vojevůdcem.

Nejdramatičtější událost jeho vlády nastala roku Páně 1497.

Dne 26. června se v Nyse sešel zemský sněm slezských knížat. Během jednání napadl opolský vévoda Mikuláš II. vicekrále Kazimíra dýkou. Jen díky pohotovosti přítomných dvořanů a šlechticů nebyl útok úspěšný. Mikuláš uprchl do kostela svatého Jakuba, kde hledal ochranu. Byl však zajat, postaven před soud a odsouzen za útok na nejvyššího představitele země. Navzdory četným prosbám, přímluvám a nabízenému výkupnému rozhodl Kazimír, že zákon musí platit pro každého stejně. Následujícího dne byl vévoda Mikuláš na nyském rynku popraven.

Kronikáři zaznamenali jeho poslední slova:

"Ó Nyso, Nyso! Je to snad proto, že tě moji předkové dali církvi, abys mi nyní vzala život?"

Tato poprava otřásla celým Slezskem. Mikulášův bratr Jan II. Opolský začal shromažďovat vojska a země stála na pokraji občanské války. Teprve zásah krále Vladislava II. zabránil rozsáhlému konfliktu.

O přátelství s králem Zikmundem Jagellonským

Po smrti své manželky se Kazimír stále více věnoval státním záležitostem a často pobýval na svém milovaném fryštátském zámku. Pravidelným hostem zde býval polský král Zikmund I. Jagellonský, kterého s vicekrálem pojilo dlouholeté přátelství i příbuzenské vazby. Oba vladaři sdíleli zálibu v lovu, jezdeckých hrách, hostinách i dlouhých rozhovorech o politice. Kroniky vyprávějí, že král při svých návštěvách pobýval ve Fryštátě velmi rád a mezi oběma muži panovala neobyčejná důvěra. Nejednou společně lovili v lesích kolem Fryštátu či rybařili na rybnících, které Kazimír nechal v okolí města vybudovat. Stávalo se také, že oslavy na fryštátském dvoře byly mimořádně bujaré. Jedna z kronik dokonce připomíná příhodu, kdy měl král Zikmund během hostiny poškodit část vybavení zámeckého sálu, avšak po vystřízlivění nechal vzniklou škodu uhradit.

Tyto příběhy svědčí o neobyčejně srdečných vztazích mezi oběma panovníky.

O poslední službě vicekrále

Ani ve vysokém věku nepřestal Kazimír hájit zájmy své země. Dožil se měnové krize způsobené paděláním mincí, zasahoval do sporů ve Svídnici a snažil se zachovat pořádek v celé zemi. Roku Páně 1527 byl ještě jednou povolán ke službě evropské politice. Odcestoval do Uher, aby se pokusil zprostředkovat smír mezi uherským králem Janem Zápolským a arcivévodou Ferdinandem Habsburským, kteří vedli spor o uherskou korunu. Jednání však nepřinesla očekávaný výsledek.

Byla to poslední diplomatická mise muže, který po celý život spojoval panovníky, šlechtu i celé země.

O vrcholu moci slezských Piastovců

Za vlády Kazimíra Piasta X. dosáhla těšínsko-fryštátská větev slezských Piastovců největšího významu své historie. Její vládce spravoval rozsáhlá území od Hlohova až po Jablunkovský průsmyk, určoval politiku celé země, zastupoval českého krále a těšil se úctě panovníků Polska, Uher i Německa. Ve Fryštátě tehdy sídlil dvůr, který mohl svou okázalostí soupeřit s mnohými královskými rezidencemi. Odtud byly řízeny záležitosti země, přijímána zahraniční poselstva a určován budoucí osud Horního Slezska. Právě proto bývá vláda Kazimíra Velikého, Krále Slezského, právem pokládána za vrcholnou a nejzářivější epochu dějin slezských Piastovců.

O velikém požáru Fryštátu, o největším Kazimírovém stavebním díle a smrti Kazimíra

V noci ze 16. na 17. dubna roku Páně 1511 postihla Fryštát těžká pohroma. Na zámku vypukl požár, který se rychle rozšířil na dřevěné části rezidence i na okolní zástavbu. Příčina ohně není kronikami spolehlivě zaznamenána, avšak škody byly rozsáhlé. Vicekrál Kazimír se však nevzdal. Ještě téhož roku zahájil velkolepou obnovu svého sídla a během několika následujících let proměnil starobylou gotickou rezidenci ve stavbu odpovídající novému duchu nastupující renesance. Když byly práce roku 1514 dokončeny, patřil Fryštátský zámek k nejmodernějším šlechtickým sídlům celého Slezska.

O příjezdu královny Bony

Sláva fryštátského dvora byla tehdy tak veliká, že roku 1518 tudy projížděl i slavný svatební průvod italské princezny Bony Sforzy, budoucí polské královny a manželky krále Zikmunda I. Vicekrál Kazimír ji přijal se všemi poctami, jaké náležely budoucí panovnici mocného království.

O smrti Kazimíra, Věčného vévody

Roku Páně 1528 skončila nejdelší a nejvelkolepější vláda v dějinách těšínsko-fryštátských Piastovců. Vicekrál Kazimír zemřel ve věku sedmdesáti devíti let, což byl na tehdejší dobu věk mimořádný. Slezsku vládl po více než šest desetiletí a jeho panování bylo natolik dlouhé, že celé generace obyvatel nepoznaly jiného vládce. Proto mu současníci dali přízvisko Věčný vévoda. Říkávalo se, že mnozí Slezané se narodili za Kazimírovy vlády, zestárli a zemřeli, zatímco on stále seděl na svém vévodském stolci. Po jeho smrti převzala vládu jako regentka jeho snacha Anna Hohenzollernská, matka malého prince Václava Adama. Místo posledního odpočinku Kazimíra Velikého není spolehlivě známo. Mnohé vévodské archivy během staletí podlehly požárům a písemné zprávy se nedochovaly. Stará tradice však praví, že si přál býti pohřben ve svém milovaném Fryštátě, kde se narodil a odkud začala jeho mimořádná životní dráha.

Ať již jeho ostatky spočívají kdekoli, jméno Kazimíra Piasta X. Velikého, Krále Slezského, zůstalo navždy spojeno s nejzářivější epochou slezských dějin. Za jeho vlády dosáhl Fryštát svého největšího významu, slezští Piastovci svého nejvyššího postavení a celé Slezsko svého vrcholného rozkvětu. Tak právem nazývají kronikáři toto dlouhé a slavné období dobou Kazimírovou.

O domu slezských Piastovců renesančního věku

Po smrti slavného vicekrále Kazimíra Piasta X. roku Páně 1528 přešlo prvenství mezi slezskými Piastovci na jejich příbuznou lehnicko-břežskou větev v Dolním Slezsku. V Horním Slezsku však zůstala vláda v rukou těšínsko-fryštátských Piastovců, neboť dědicem se stal teprve čtyřletý princ Václav Adam, vnuk zesnulého vicekrále. Chlapec byl již od svého prvního roku zasnouben s urozenou Marií z Pernštejna, čímž měl být potvrzen svazek mezi slezským vévodským rodem a mocným domem pánů z Pernštejna. Správu země vykonávala zprvu jeho matka, vévodkyně Anna Hohenzollernská, zatímco poručnictví nad mladým dědicem převzal moravský zemský hejtman Jan IV. z Pernštejna, jeden z nejbohatších šlechticů své doby.

Po smrti vévodkyně Anny roku 1539 se Jan z Pernštejna stal faktickým vládcem hornoslezského vévodství. Sídlil převážně ve Fryštátě, kam přenesl vévodskou finanční správu a odkud řídil rozsáhlé hospodářské podniky. Rozšiřoval rybniční hospodářství, zveleboval vévodská sídla a investoval značné prostředky do obnovy Frýdeckého zámku. Jeho podnikavost přinesla zemi jistý užitek, avšak zároveň zatížila vévodství vysokými náklady. Právě tehdy byly položeny základy dluhů, jež měly později tížit celé panství. Mladý Václav Adam pohlížel na Pernštejnovu správu s nelibostí a mezi oběma muži vzniklo nepřátelství, které nikdy zcela nevymizelo.

O nástupu Václava Adama Piasta XII. k vládě

Po dlouhých sporech převzal roku Páně 1545 vládu nad svými zeměmi konečně sám Václav Adam Piast XII. Pocházel z mimořádně vznešeného rodu. V jeho žilách se spojovala krev Piastovců, Jagellonců, Lucemburků, Hohenzollernů, Habsburků i potomků českého krále Jiřího z Poděbrad. Dětství strávil na dvoře císaře Ferdinanda I. Habsburského ve Vídni, kde získal vzdělání odpovídající evropským princům své doby.

Jeho sňatek s Marií Pernštejnskou byl uzavřen roku 1540 na hradě Veveří. Z tohoto manželství vzešli: princ Fridrich Kazimír, princezna Anna a princezna Žofie jež zemřela v raném věku.

O nešťastném manželství a vztahu se synem

Ačkoli svazek obou rodů působil navenek velkolepě, manželství samotné nebylo šťastné. Dobové zprávy svědčí o hlubokých neshodách mezi vévodou a jeho chotí. Václav Adam nesl těžce závislost svého mládí na rodu Pernštejnů a svou nelibost často přenášel i na Marii. Kroniky i korespondence té doby naznačují, že vévodkyně žila po značnou část života v ústraní a nacházela útěchu především ve společnosti svých dětí a vlastního dvora. Později se stále častěji zdržovala ve Fryštátě, kde si kolem sebe vytvořila samostatný okruh dvorních dam a služebnictva. Právě zde vyrůstala také princezna Anna a později pobýval i mladý princ Fridrich Kazimír. Když roku 1566 Marie v Pardubicích zemřela, mnozí současníci její odchod spojovali s utrpením, které během života zakusila.

Roku 1552 postihl těšínský hrad ničivý požár. Následkem této pohromy se celý vévodský dvůr přestěhoval zpět do Fryštátu, který se znovu stal hlavním sídlem vlády. Za těchto let přijal Fryštát řadu významných návštěv. Roku 1553 zde přenocoval slavný průvod arcivévodkyně Kateřiny Habsburské, putující do Krakova ke sňatku s polským králem Zikmundem II. Augustem. Průvod následně doprovázel do Polska sám vévoda. Současníci si však všímali především jeho syna Fridricha Kazimíra, který na sebe již tehdy poutal pozornost jako budoucí hlava rodu. Od šedesátých let šestnáctého století začal princ Fridrich Kazimír postupně přebírat správu jednotlivých držav. Mladý vévoda vynikal schopnostmi i pracovitostí a snažil se napravit neutěšenou finanční situaci země. Jeho úsilí však naráželo na těžké dědictví. Václav Adam po synovi požadoval převzetí obrovských dluhů vévodství, které byly navíc zatíženy mimořádně vysokými úroky. Fridrich Kazimír se po mnoho let pokoušel hospodářství stabilizovat a splácet závazky, které nevytvořil vlastní vinou. Právě tento trvalý boj o záchranu rodového majetku bývá historiky označován za jednu z hlavních příčin jeho předčasného úmrtí. Roku Páně 1571 zemřel ve věku pouhých třiceti let. Jeho smrt znamenala těžkou ránu nejen pro rodinu, ale i pro celé vévodství. Spolu s jeho odchodem byla ztracena také značná část fryštátského údělu, který tvořil hospodářsky nejsilnější oblast těšínského státu.

O zavedení reformace ve Slezsku

Za vlády Václava Adama došlo k jedné z nejzásadnějších změn v dějinách země. Roku Páně 1545 přijal vévoda luterské vyznání a zavedl je ve svých državách. Kostely byly předány evangelickým duchovním a řada klášterů byla zrušena nebo přestavěna k jiným účelům. Tím se Horní Slezsko zařadilo mezi oblasti, kde reformace získala nejvýraznější postavení. Tato změna ovlivnila duchovní život země na mnoho dalších generací.

O kandidatuře na polský trůn a útěku krále Jindřicha

Po vymření jagellonské dynastie se roku 1572 otevřela otázka nástupnictví na polském trůně. Mezi kandidáty se objevil také Václav Adam, který se odvolával na stará příbuzenská pouta mezi Piastovci a Jagellonci. Polská šlechta však dala přednost francouzskému princi Jindřichovi z Valois. Když nový král o dva roky později tajně opustil Polsko, aby převzal francouzskou korunu, pokusil se jej Václav Adam zastihnout a přivést zpět. Pronásledování však nebylo úspěšné. Jindřich dorazil přes Fryštát do bezpečí a odtud pokračoval na západ, kde se stal francouzským králem. Byla to jedna z posledních velkých politických epizod vlády Václava Adama.

O vévodovi Fridrichu Kazimírovi XIII. a poslední naději rodu Piastovského

Za časů vlády vévody Fridricha Kazimíra Piasta XIII. blížil se starobylý rod slezských Piastovců ke svému soumraku. V celém Slezsku tehdy přetrvávaly již pouze dvě vládnoucí větve tohoto slavného domu. První byla hlavní těšínsko-fryštátská linie, sídlící na zámcích v Těšíně a Fryštátě. Druhou byla mocná větev lehnicko-břežská, vládnoucí z dolnoslezské Lehnice. Fridrich Kazimír nebyl nováčkem ve vysoké politice. Již jako dvanáctiletý princ zastupoval roku 1553 císaře Ferdinanda I. Habsburského při slavnostech spojených se sňatkem polského krále Zikmunda II. Augusta. Roku 1563 se účastnil také korunovačních slavností budoucího císaře Maxmiliána II. v Uhrách. Od mládí tak vyrůstal ve společnosti evropských panovníků a byl považován za jednoho z nejnadějnějších aristokratů své generace.

O spojení Slezska sňatkem domu Dolnoslezského a Hornoslezského

Osud obou rodů spojil roku Páně 1563 sňatek, který byl již dlouho připravován jako prostředek k zachování piastovské krve i moci. Mladý hornoslezský vévoda Fridrich Kazimír XIII. pojal za manželku dolnoslezskou princeznu Kateřinu Piastovnu Lehnickou, dceru vévody Fridricha III. Lehnického. Tímto spojením se spojily poslední dvě velké větve slezského panovnického domu a mnozí současníci v nich spatřovali budoucnost celého rodu.

Na rozdíl od mnoha jiných panovnických manželství nebyl jejich svazek založen pouze na politické prozíravosti. Vypráví se, že se mladý Fridrich Kazimír a princezna Kateřina poznali již v mládí a mezi oběma vznikla náklonnost, jež byla na tehdejších knížecích dvorech vzácná. Když pak dne 28. prosince roku Páně 1563 vstoupili na zámku v Lehnici do manželského svazku, nešlo již jen o spojení dvou rodů, nýbrž i o spojení dvou lidí, kteří k sobě chovali upřímnou náklonnost. Svatba patřila mezi nejokázalejší slavnosti, jaké tehdejší Slezsko poznalo. Po dva týdny trvaly hostiny, rytířské hry a slavnostní průvody. Kronikáři zaznamenali účast více než dvou tisíc šlechticů a mezi hosty se objevil i císař Maxmilián II. Habsburský. Po skončení oslav zamířil novomanželský průvod do Fryštátu, kde byli vévoda i jeho choť slavnostně uvítáni panstvem, měšťany i prostým lidem. Na počest nově příchozí vévodkyně uspořádal Fridrich Kazimír velký rytířský turnaj. Jeho výraznou dominantou se stala vysoká věž ozdobená erbem Piastovců, vystavěná přímo pro tuto slavnost. Pozdější věky ji spojovaly s dnešní fryštátskou radniční věží.

Roku Páně 1565 se mladému páru narodila dcera Kateřinka Piastovna. Její narození bylo přijato s velikou radostí, neboť se zdálo, že rod Piastovský bude pokračovati i nadále. Za těchto let se Fryštátský zámek znovu stal jedním z nejvýznamnějších panovnických sídel celé slezské země. Po více než třech desetiletích se dvůr opět vracel k nádheře časů vicekrále Kazimíra Velikého.

O zámku Ráj a vévodově okázalosti

V lásce ke své manželce i ve snaze povznést slávu svého dvora nechal vévoda ve Fryštátě vystavět nový renesanční zámek Ráj, který měl svou nádherou překonat všechna ostatní sídla Horního Slezska. Zde plánoval soustředit panovnický dvůr a vytvořit nové centrum slezské vlády. Stejně jako mnozí renesanční vládci však podléhal kouzlu přepychu. Miloval nádherné stavby, slavnosti, umění i reprezentaci. Snažil se obnovit lesk rodu Piastovského, avšak právě tyto nákladné podniky dále zvyšovaly tíživé dluhy, které zdědil po svém otci. V těžkých chvílích nacházel oporu ve svém strýci z matčiny strany, českém nejvyšším kancléři Vratislavovi II. z Pernštejna. Oba muži si po léta dopisovali a jejich rozsáhlá korespondence patří k nejcennějším svědectvím o životě slezské aristokracie pozdní renesance.

O rodinných tragédiích, poslední cestě a zániku mladé rodiny

Kolem vévody Fridricha Kazimíra se však začaly kupit pohromy. Roku 1564 zemřela jeho sestra Anna. Roku 1566 odešla z tohoto světa jeho matka, vévodkyně Marie. A konečně roku 1569 podlehla morové nákaze jeho milovaná manželka Kateřina. Krátce nato zemřel také její otec, vévoda Fridrich III. Lehnický, čímž utrpěla těžkou ztrátu i druhá piastovská větev. Mladý vévoda tak zůstal téměř osamocen. Na přelomu let 1570 a 1571 vážně onemocněl. Přesto byl opakovaně povoláván císařem Maxmiliánem II. k osobní návštěvě nejprve do Vídně a poté na účast zemském sněmu konaném na vedlejším dvoře v Praze. Vévoda se snažil vysvětlit svůj zdravotní stav prostřednictvím omluvných listů, avšak císař trval na jeho přítomnosti. Fridrich Kazimír se nakonec vydal na cestu. Putování přes horské průsmyky, dlouhé zimní přesuny a vyčerpání podlomily jeho již tak chatrné zdraví. Dne 4. dubna roku Páně 1571 zemřel na cestě u Pardubic. Bylo mu pouhých třicet let.

Se smrtí tohoto muže odešla jedna z největších nadějí slezského rodu.

Ještě tragičtější byl osud jeho jediného dítěte. V létě téhož roku zemřela za ne zcela objasněných okolností také šestiletá princezna Kateřinka Piastovna, dědička fryštátského rodu. Během dvou let tak zemřela vévodkyně Kateřina, vévoda Fridrich Kazimír i jejich jediná dcera. Rodina, která měla spojit poslední větve Piastovců a zajistit budoucnost jejich dynastie, náhle zmizela z dějin.

Byla to jedna z nejtragičtějších kapitol celého rodu.

O posledním odpočinku vévody a jeho rodiny

Podle tradice byly vévodkyně Kateřina a malá princezna Kateřinka pohřbeny ve fryštátském zámeckém kostele. Fridrich Kazimír byl po své smrti dočasně uložen do rodové hrobky Pernštejnů v Pardubicích vedle své matky, vévodkyně Marie. Pozdější generace opakovaně vyslovovaly přání, aby se ostatky vévody navrátily do Fryštátu, kde prožil nejšťastnější léta svého života, kde založil svůj dvůr a kde chtěl vybudovat nové centrum slezské vlády.

K tomu však nikdy nedošlo.

Tak skončil život Fridricha Kazimíra XIII., posledního velkého prince Fryštátu, muže nadaného, vzdělaného a ctižádostivého, jenž chtěl navrátit slávu svému rodu, avšak byl zlomen dluhy, nemocí i sledem rodinných tragédií. S jeho smrtí se uzavřela jedna z nejkrásnějších, ale i nejsmutnějších kapitol dějin slezských Piastovců a nad rodem, který po staletí vládl Slezsku, se již definitivně začal sklánět stín zániku.

Slezská náboženská reformace a vévodské statky Piastovců

V šestnáctém věku byli slezští Piastovci horlivými stoupenci evangelického kazatele Martina Luthera. Slezský vévoda Fridrich Kazimír Piast XIII. choval na fryštátském dvoře svého důvěrného rádce, luterského pastora Jakuba Preisse z Břehu, jenž ve Fryštátě nabyl velikého vlivu duchovního a učinil z tohoto města jedno z hlavních středisek slezské evangelické víry. Nikdo jiný než vyznavač evangelického učení nesměl zastávati významný úřad městský a každý slezský evangelík pokládal za svou povinnost alespoň jednou za života navštíviti Fryštát. Ohniskem této víry byl fryštátský kostelík svatého Marka, kde pastor Jakub Preiss hlásal své kázání lidu. Císař Ferdinand I. Habsburský usiloval o potlačení evangelické církve ve Slezsku skrze násilnou rekatolizaci. Avšak ve Slezsku, zemi mocné hospodářstvím i vírou, nedařilo se mu svou vůli plně prosaditi.

Když pak slezští Piastovci postupně vymírali, přecházela jejich vévodská léna do rukou Habsburků. Ti mnohé statky a sídla rozprodávali šlechtickým rodům, avšak vzácné vybavení, umělecké sbírky a přepychové předměty si ponechávali a odváželi na svůj císařský dvůr ve Vídni. Také zámek Fryštát spolu se zámkem Ráj připadl roku 1571 jako vymřelé léno synu Ferdinandovu, císaři Maxmiliánu II. Habsburskému (vládl v letech 1564–1576). Avšak již léta Páně 1573 oba statky prodal slezské šlechtě. Přesto odtud nechal odvézti cenné umělecké sbírky slezských Piastovců, které byly v následujících stoletích rozprodávány po evropských dvorech nebo padly za oběť švédskému plenění v čase války třicetileté. Císař Maxmilián II. měl mezi současníky pověst panovníka, jenž mnohé sliboval, avšak ne vše naplnil. Nebyl mužem prudkých rozhodnutí, nýbrž spíše hledal cesty smíru a dohody. Slezsko si potřeboval zachovati v přátelství, a proto trpěl slezský náboženský mír i okázalost vévodských dvorů. Současně se však snažil jejich moc usměrňovati, neboť potřeboval slezské finance pro nákladné války vedené proti Osmanské říši. Slávou slezských zámeckých sbírek, jež jistě z části pocházely i ze sbírek fryštátských, se později chlubil také císařův syn Rudolf II. Habsburský (vládl v letech 1576–1612), jenž část sbírek svého otce načas přenesl na svůj dvůr do Prahy. Tyto umělecké poklady budily obdiv mezi učenci, šlechtici i vyslanci cizích zemí. Ačkoli císař Rudolf II. podporoval katolickou víru, ve Slezsku zachovával svobodu náboženského vyznání. V dobách války třicetileté však dopadly na Fryštát těžké pohromy. Zvláště v letech 1640 až 1642 probíhaly ve městě prudké náboženské a vojenské střety a téměř veškeré bohatství Fryštátu bylo vydrancováno. Středem těchto bojů stal se kostelík svatého Marka, jehož okolí bylo zpustošeno a srovnáno se zemí. Chrám sám však téměř zázrakem odolal zkáze. V jeho sousedství, na místě dnešního Universitního parku, kde za války zanikla velkolepá kaple svatého Mikuláše, bylo pochováno na dva tisíce padlých vojáků.

Rod Hohenzollernů, podobně jako před nimi Přemyslovci, Lucemburkové a Jagellonci, spatřoval ve Slezsku zemi velikého významu a bohatství. Od Habsburků postupně skupoval bývalá slezská vévodská sídla, až roku 1742 získal ve Slezsku tak mocné postavení, že tuto nejbohatší zemi habsburské říše ovládl a definitivně od ní odtrhl. Císařovna Marie Terezie odpověděla na tuto ztrátu dlouhou a nákladnou válkou o Slezsko a následně vedla vytrvalou politiku směřující k jeho znovuzískání. Vojska procházející Fryštátem po sobě zanechávala škody, bídu i další plenění. Přesto se Habsburkům již nikdy nepodařilo Slezsko znovu ovládnouti. Země slezská se tak rozdělila na rozsáhlou část pruskou, dnes polskou, a na menší část rakouskou, dnes českou. Do této menší části byl začleněn také Fryštát, jemuž se tehdy počala psáti nová kapitola jeho dějin. Roku 1866 vstoupila do Fryštátu i vojska pruská pod vládou Hohenzollernů. Jejich pobyt však netrval dlouho a po neúspěšném působení město opět opustila.

Tak skončila jedna z velkých kapitol slezských dějin, avšak paměť na Piastovce, reformaci i dávnou slávu Fryštátu přetrvala v kameni chrámů, v podzemních sklepeních i v samotném srdci starobylého města.

n a v š t i v   p o s l e d n í   s í d l a   m o c i   s l e z s k ý c h   P i a s t o v c ů:

K R O N I K A   Z E M Ě   S L E Z S K É   A   S L A V N É H O   R O D U   P I A S T O V S K É H O